V řetězech
"Říkám, že žádnej člověk se svědomím nemůže den co den bičovat jinou lidskou bytost, aniž by přitom bičoval sám sebe. Zavede ho to na místo, kde si buď namlouvá, že je mu to jedno, nebo najde způsob, jak svoje pocity viny otupit. Já je otupoval, a to často. Podleh jsem příběhům bohatství a prosperity, ale takový výnosy jsou vyhrazený jen majitelům plantáží. Na nás ostatních je sloužit. Teď si chci jen vydělat slušnej plat a dostat se domů."
(Armsby, bývalý dozorce z filmu 12 let v řetězech, který se kvůli pití whisky natolik zadlužil, že byl nucen pracovat mezi otroky)
Všiml jsem si jich už u pokladny. Ten s kratšími vlasy stál hned přede mnou, shrbený u přepážky chtěl koupit lístky, ale dívka za plexisklem mu je neprodala. Zaklel, nesrozumitelně a zoufale, a uvolnil mi místo. Uvnitř jedné z pěstí, rudé a složené z oteklých prstů, svíral drobné. V jeho obličeji byly vidět litry a litry špatného alkoholu: červené skvrny, napuchlá víčka, špatně srostlý nos. Když jsem popošel k okénku, vstoupil jsem do sloupce vzduchu nasyceného směsí pachů: potu, dehtu cigaret vykouřených snad i s filtrem, levného vína, moči, ohně, spáleného nábytku nebo klestí.
Našel jsem si místo v šesté řadě. Do oficiálního začátku promítání zbývalo ještě patnáct minut. V sále hrálo alternativní rádio, snové písně s vysoko posazenými ženskými hlasy a tichou elektronikou v pozadí. Tyhle skladby jsou čím dál populárnější, snad proto, že jsou obestřeny jakousi čistotou a nevinností, ale taky otupují, jako lehká bolest hlavy. Po třetí takové písni vešli do sálu. Mnozí diváci pozorovali jejich cestu k sedadlům, schválně jsem se rozhlédl.
Píšu o "nich" tak samozřejmě. Jako by nebyli součástí "my", jako by nepatřili do společnosti, do níž patřím já. Ale pro popis onoho večera je to nejpřesnější.
Posadili se do první řady. Sál byl poloprázdný. Oba muži působili ve své patrné rozechvělosti z nadcházejících okamžiků téměř jako zamilovaný pár. Toto kino přes léto nabízelo lístky na podvečerní promítání za sníženou cenu, dvojice nakonec dokázala shromáždit dost mincí. Jediní lidé v jejich blízkosti, kteří seděli nalevo ob pět sedadel, se po několika minutách šepotu a ošívání přesunuli ještě dále. Pro svůj přesun vyčkali na okamžik, kdy se v sále zhaslo, ale plátno zůstávalo ještě slepé, takže tma byla téměř dokonalá.
Film se jmenoval 12 let v řetězech a popisoval příběh Solomona Northupa, muže, který žil až do zralé dospělosti jako svobodný občan, než ho několik podvodníků pod záminkou přivýdělku opilo, uneslo do jiného amerického státu a prodalo do otroctví. V oficiálním textu distributora se píše: "Solomon Northup měl milující rodinu, dobrou práci, talent, majetek, svobodu i právo na život. Žil idylický středostavovský život jako většina z nás. V jeden jediný nečekaný moment ale o to všechno přišel. Skončil jako otrok spoutaný v řetězech a jeho jediným osudem se stala dřina na plantáži 'pod bičem otrokáře'."
Muž s krátkými vlasy už od prvních okamžiků filmu neváhal svému dlouhovlasému příteli sdělovat své dojmy. Nahlas vstupoval do dialogů na plátně a komentoval dění. Nikdo z diváků se ho nepokusil napomenout, jen občas se mi za zády ozvalo zašumění někoho, kdo chtěl svému bezprostřednímu okolí pošeptat svůj názor na celou situaci. Rušení, poháněné bílým vínem z PET lahve, která se čas od času mihla v rukou některého z dvojice mužů, bylo čím dál výraznější a hlasitější. Asi v polovině filmu začal muž s krátkými vlasy tleskat do rytmu krásného spirituálu, jehož zpěv otrokům alespoň symbolicky ulehčoval dřinu v bavlníkovém poli. Po chvíli se k vytleskávání přidal i jeho přítel. Mezitím se na plátně odehrávaly jedny z nejpůsobivějších scén filmu, protože děj zachycovaly téměř dokumentárním pohledem. Když vzápětí začali oba muži bez rozpaků mluvit a hlasitě se těšit z toho, že je zlo aspoň na chvíli poráženo dobrem, už jsem to nevydržel a do všeobecného hučení jsem vykřikl: "Můžete být zticha tam vepředu?!" Muž s krátkými vlasy pootočil hlavu a zamumlal: "Omlouvám se, omlouvám se." Odněkud za mými zády se ozval smích. Reakce muže, vyslovená až s ponížeností v hlase, mě nepřekvapila, očekával jsem ji, o to víc jsem sám sobě vyčítal, že jsem se neodvážil navázat kontakt dřív, i když to přes šest řad nebylo snadné. Ušetřil bych si spoustu napětí a bylo by to méně útočně. V dalším průběhu filmu už muži rušili jen zřídka, a to přesto, že pokračovali v pití vína. Proč jsem se neozval dřív? Proč se nikdo neozval dřív?
Film 12 let v řetězech měl nakročeno k tomu být velkým psychologickým dramatem, ale jakási hollywoodská šablonovitost (film obdržel tři Oscary) částečně podemlela jeho potenciál. Přesto je dostatečně kvalitní k tomu, aby zachytil jeden z nejzajímavějších a přitom nejtemnějších aspektů spojených s lidskou společností vůbec. Tím je otázka, jak se ustavuje hierarchie mezi lidmi a jak jednoduše či složitě jsou mezi skupinami lidí budovány hranice, které někdy mohou být vystaveny tak bytelně, že je i reflexivní a přemýšliví lidé vnímají jako přirozené. Příkladem ze samotného filmu může být postava "hodného" otrokáře (dle textu distributora), což je sama o sobě zajímavá kategorie.
Mezi diváky v sále převažovali lidé, kteří vypadali jako univerzitní studenti nebo více či méně nedávní absolventi. To, že se neodvážili slovně upozornit muže na to, že ruší, nebo na ně aspoň zasyčet, by mohlo být nazváno tolerancí, ale já se domnívám, že to byl únik. Stejný, jaký je odvrácení pohledu před handicapovaným člověkem, což je všeobecně akceptovaná reakce, která ale občas vede k zbytečně dlouhému přehlížení nevidomého, který potřebuje pomoc při přechodu ulice. V sále vznikla bariéra mezi "námi" a "jimi". Nikdo z nás nechtěl být ten, kdo se nad "ně" povýší tím, že je napomene. Nechtěli jsme za jejich chování převzít jakoukoliv zodpovědnost, "můžou si za to sami." Jen tiše doufám, že po promítání nikdo z tak urputně mlčících neposlal barvitý e-mail vedení kina. Pak by se totiž mohlo stát, že by se instituce cítila nucena "na žádost diváků" najmout preventistu-sekuriťáka, který by dovnitř vpouštěl jen určité kategorie lidí.