Problém dyslexie – proč se jím zabývat a perspektivy řešení
Co je to dyslexie, to ví dnes pravděpodobně většina společnosti. Nebylo tomu tak vždy − specifická porucha čtení, která je spojena se změnami ve struktuře mozku oproti "normálu", byla dříve často vykládána jako lenost či záměrné vyhýbání se učení. Od prvních kroků k diagnostice dyslexie a k metodám, jak ji víceméně kompenzovat, už uplynulo několik desetiletí. O tom, že to není v populaci okrajový fenomén, mluvil už před lety český průkopník profesor Zdeněk Matějček, například v rozhovoru pro Učitelské noviny 37/2002: U nás se počítá, že 2 procenta dětí mají vážné potíže a bez intenzivní pomoci samy cestu nenajdou. A řekněte lékařům, že se problém vyskytuje ve 2 procentech populace! Bude z toho poprask. U dyslektiků ale nic… A to tu jsou ještě 2 procenta s mírnějšími potížemi, ale přesto vyžadující nutně pomoc. Speciálně pedagogickou péči tedy potřebují určitě 4 procenta dětské populace. Na to bychom měli najít peníze. Kromě toho se k těmto potížím přidávají další - pocit méněcennosti, mnoho neurotických problémů atd. Navíc existují děti s dalšími specifickými zvláštnostmi, které nejsou sice tak četné, ale jsou neméně závažné - například dyskalkulie.
Počet dyslektiků v populaci se však velmi pravděpodobně nemění. Myslím, že se nespletu, když řeknu, že pokud měli Cyril a Metoděj ve své třídě sto žáků, dva z nich byli dyslektici a měli problémy s tím, aby se jejich hlaholici naučili. (Více zde)
Čtyři procenta dětí ve školním věku, to odpovídá zhruba počtu 35 tisíc registrovaných dyslektiků. Tedy skutečně nezanedbatelné množství. O některých dalších se to ani nemusí vědět, protože ne všechny děti se dostanou do diagnostického hledáčku pedagogicko-psychologických poraden. Počet jednotlivců, kteří mohou mít dyslektické potíže, ale nějak se životem protloukají, je tudíž pravděpodobně vyšší. Pomoc při zvládání dyslektických obtíží (nejen u dětí) je tedy obecně pomocí velkému počtu lidí, aby zvládali snadněji studium či pracovní povinnosti. Je to důležité, protože dyslektici mohou být společnosti stejně platní jako kdokoli jiný, neboť jejich potíže nejsou svázány s jinými poruchami, například v oblasti inteligence. Dyslexie znamená prostě zjednodušeně především ztížený přístup ke vzdělávání a k sociálním aktivitám spojeným se čtením (čtení a vyplňování formulářů a podobně).
Rozšíření dyslexie odpovídá době
Na první pohled by se mohlo zdát, že dyslexie je tak trošku "módní" problém, někteří neinformovaní lidé na něj nahlížejí i s přezíravostí. Ale on se nevynořil náhodně. V minulosti bylo daleko menší procento lidí závislé na nutnosti užívat schopnost čtení, na nezbytnosti porozumět dobře textu. Nemuseli zpracovávat tak velké množství nových a různorodých informací jako dnes. S rozvojem vědy, techniky, globální výměny informací, s expanzí počítačového prostředí a vůbec i s rozvojem celkové administrativy je dnes člověk vystaven zcela jiným podmínkám než dříve. Dnes se vyjevují jeho dosud latentní slabiny a nedostatky. Například jako nejrůznější dys- poruchy. Na druhé straně tyto poruchy mohou též zrcadlit limity toho kterého trendu (a člověka vůbec) ve společnosti a i z toho hlediska by bylo dobré je brát vážně. Ale to už je námět na jinou úvahu, nikoli tohoto textu.
Dyslektickými poruchami se zabývají nejen odborníci - psychologové a pedagogové −, ale také se o ně začínají zajímat i firmy, které jsou schopny vyvíjet a nabízet softwarové pomůcky, jež mají dyslektikům pomoci při vlastním "osahání si" svých omezení a potom při jejich překonávání. Z toho důvodu uspořádala Česká společnost Dyslexie (ČsD) svůj první seminář ve školním roce 2014/2015 na téma IT ve službách speciálních vzdělávacích potřeb, který se konal 17. září v budově Střediska služeb školám v Brně (Hybešova 15). Zde sídlí taktéž brněnská Pedagogicko-psychologická poradna (PPP), jejíž ředitel Libor Mikulášek byl garantem a moderátorem celé konference.
V rámci konference zazněly příspěvky, které se nejprve zabývaly nástroji, které umožňují dětem (a samozřejmě i jejich rodičům) mapovat jejich znalosti a dovednosti. Webová stránka Co umím (www.coumim.cz) umožňuje dětem reflektovat jejich znalosti a dovednosti získané ve škole i mimo ni. O ní referoval Miroslav Hřebecký z nezávislého vzdělávacího projektu EDUin.
Interaktivním on-line aplikacím, které podporují spontánní rozvoj schopností dyslektických dětí, byly věnovány příspěvky o souboru her Tablexie (www.tablexia.cz) a interaktivní pomůcce pro čtení Levebee (www.levebee.cz).
Projekt Literacy - unikátní prostředí pro dyslektiky v několika jazycích
Těžištěm konference byl příspěvek o komplexně pojatém mezinárodním projektu Literacy, jehož výstupem by měl být "on-line portál pro e-learning a podporu sociálního začlenění lidí s dyslexií". Projekt sdružuje několik firem a institucí, tedy jakési konsorcium, v němž se propojují technické kapacity s kapacitami odbornými. Z Brna je zapojena firma B&M InterNets, s. r. o. a Pedagogicko-psychologická Poradna Brno. Z dalších institucí jmenujme například izraelské Centrum pro vzdělávací technologie (Centre for Educational Technology), Maďarskou akademii věd či Univerzitu ve Vídni. Více o projektu i o partnerech lze nalézt na stránkách www.literacyproject.eu. Na jeho realizaci poskytla formou grantu peníze Evropská unie.
Portál Literacy vzniká v několika jazycích - má mutaci českou, španělskou, anglickou, německou, hebrejskou a maďarskou. Zatím je zacílen na testování a ověřování užitečnosti pro dyslektické uživatele v prostředí českém, maďarském a izraelském. Po vstupní analýze (jak a proč budovat portál) nyní probíhá průběžná optimalizace a ověřování dosažených výsledků. Tento projekt totiž nevzniká podle plánu "od zeleného stolu", ale v dialogu s uživateli ("přístup orientovaný na člověka", v angličtině Human-Centred Design). Je to náročná cesta, která se ovšem může dvojnásob vyplatit - stránky budou šity na míru potřebám uživatelů a budou vytvářet pro ně vlídné a motivující prostředí, jež ovšem bude splňovat i kritéria odborná. Vedle vlastní práce (testování, cvičení, komunikace) naleznou zájemci o problematiku dyslexie na stránkách portálu sumu užitečných odkazů strukturovaných jak podle tématu, tak podle zemí (Odkazy).
Prezentaci projektu Literacy vedli zástupci PPP Brno, hosty byla paní Renate Motschnig (CS LEARN Educational Technology, Universitäts Wien) a zástupce firmy BMI Břetislav Beránek. Mne zaujal už výsledek vstupní analýzy, která měla za úkol zjistit, jak se staví lidé s dyslektickými obtížemi k možnosti sebetestování, což by měla být jedna ze základních funkcí portálu. Jejich zájem byl dle slov Kamily Balharové z PPP téměř stoprocentní a překvapil i samotné odborníky.
Dyslektik, který bude chtít začít využívat portál, se musí nejdříve zaregistrovat a projít úvodním dotazníkem, jehož výsledkem je konkrétní osobní doporučení. Dále mu portál nabídne informace, jak se ke svým potížím stavět, jak na sobě pracovat − například jak procvičovat paměť či schopnost soustředění, dostane i tipy pro každodenní život a pomůcky pro různou agendu (plánování, ekonomické rozvahy, vyplňování formulářů atd.) nebo jej navede na specifická cvičení. Také bude mít k dispozici pomůcky pro převod textu do řeči a naopak a kontrolu pravopisu. Webové stránky budou též v jedné ze svých sekcí umožňovat vzájemnou komunikaci ve dvou úrovních - jednak formou "fóra", kde se účastníci mohou vyjadřovat k problémům či důležitým tématům, které budou důležité i pro autory projektu, jednak formou "pokecu", kde můžou navazovat neformální vztahy a nechávat průchod své spontaneitě. Tato úroveň má zjevný psychologický podpůrný efekt, protože se tak vytváří společenství lidí s podobnými problémy.
Na prezentaci navazoval praktický workshop, kde se účastníci v počítačové učebně seznamovali se strukturou webových stránek a vyplňovali dotazník, v němž připomínkovali jednotlivé fáze komunikace s webovými stránkami portálu Literacy.
Další zajímavosti zazněly ve vystoupení Břetislava Beránka ze společnosti BMI, který střízlivě upozornil na perspektivu projektu. Jakmile vyprší doba čerpání evropského grantu, je otázka, kam se dál celá věc bude vyvíjet a jak bude vůbec fungovat. Z pohledu běžné firemní strategie nezbývá nic jiného než hledat komerční uplatnění. Je to pochopitelné, BMI není nadnárodní korporace s obrovskými zisky, z nichž část by mohla investovat do výzkumu a rozvoje. Inženýr Beránek zmínil docela zajímavou situaci - jejich firma je v kontaktu s jednou norskou firmou, jež školí řidiče, a mezi nimi bylo zjištěno vysoké procento dyslektiků, což ztěžuje proces e-learningu. V takových případech je schopnost "překládat" či adaptovat písemné materiály do forem přístupnějších dyslektikům (speciální grafická úprava, určité typy fontů a velikosti písem, překladače textů do řeči a podobně) velmi potřebná. Tito lidé nemají problém s věcným obsahem testů, ale se způsobem jejich percepce. Podobně se v obecné rovině uvažuje o tom, že v rámci portálu Literacy by byly dostupné nejrůznější vzorové texty a formuláře i pro dospělé, například pro dyslektické a dysgrafické rodiče. Je známo, že řada takových rodičů z obavy, že udělá chybu, má zábrany psát svým dětem omluvenky do školy a další potřebná sdělení. Podobně by mohly být adaptovány pro tyto lidi nejrůznější formuláře úřadů státní správy, v první řadě například úřadů práce.
Co na takový projekt říká stát?
Ještě se vrátím ke komerčnímu využití: Na jednu stranu plně chápu nutnost hledat takové uplatnění, z hlediska firmy je to pochopitelné, na straně druhé je zcela jasné, že bude s velkou pravděpodobností ohrožen další softwarový i obsahový rozvoj těchto specifických stránek, protože není předpověditelné, v jakých objemech se budou pohybovat příjmy z komerčního využití. Jenže tento portál má kromě určitého potenciálu obchodního ještě druhý zásadní rozměr sociální a obecně prospěšný, podobně jako veřejnoprávní instituce. Přispívá k obecné vzdělanosti a k odstraňování znevýhodnění jedné skupiny obyvatelstva. Napadá mi otázka: Jak se k takovéto evidentně unikátní a profesionálně vedené věci staví státní instituce? Například ministerstvo školství? V praxi jde v zásadě neustále o variaci na jedno téma: Jak dosáhnout toho, aby stát vnímal tyto důležité a pro společnost potřebné aktivity a byl schopen je integrovat a podporovat jejich rozvoj. Bez dlouhých průtahů, flexibilně a na věcné bázi. Byrokratické zatížení takovýchto užitečných iniciativ při žádání o podporu je u nás stále větší, to není jen otázka resortu školství. Lidé jsou odrazováni narůstající administrativou, jež nakonec požírá tvořivost a ochotu se angažovat. A přitom zrovna tento projekt by mohl být modelem, jak se postavit k dobré věci, která je obecně prospěšná a ještě si skrze ni můžeme získat renomé i v nadnárodním rámci.