KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

"Člověk přítomného věku skládá se prý (kromě peněz) z těla, duše, cestovního pasu a vozidel." Obdobných citátů by z knížky Kázání proti hříchu spěšnosti od Josefa Váchala bylo možné vybrat celou řadu. Tento Váchalův spis vyznívá neobyčejně aktuálně, ovšem není to žádná idylka, jakou si čtenář může "užít" při četbě (a prohlížení dřevorytů) v Krvavém románu či Šumavě umírající a romantické.

V Kázáních proti hříchu spěšnosti (Pragma 2012) se Josef Váchal tvrdě opírá především do automobilismu, byť to není jediná téma knihy, jejíž text se v typicky váchalovských odbočkách rozbíhá k tématům nejrůznějším. Prakticky v celém textu zůstává ale Váchal velmi kritický, ke všem a ke všemu. Není tu nic takového jako upřímné okouzlení brakovou literaturou v Krvavém románu, jako fascinace přírodou Šumavy v Šumavě umírající a romantické, jako niterně hluboký vztah k nadpřirozenu v Přírodopisu strašidel, tedy ve Váchalových autorských knihách zřejmě nejznámějších a širším publikem nejpřijímanějších. Není divu, autorský tisk, jehož nezbytnou součástí jsou dřevoryty a ručně vysázené písmo nejrůznějších typů, dokončil Josef Váchal v březnu 1939. Vytvářel tedy tuto knihu v období pro tehdejší Československo velmi tíživém. Mnichovskou dohodu nese Váchal těžce a textem se prolínají neustálé výpady jak proti českým politikům, tak vůči Francii, které přisuzuje úlohu hlavního "zrádce". Váchal nešetří ovšem nikoho, ani Židy, ani katolickou církev, ani Němce, o kterých předpovídá, že v Čechách nastolí takový pořádek, až se budou Češi divit. Což se stalo a po válce (a přetrvává to dodnes) byl pak Váchal obviňován ze sympatií k nacismu. Což jaksi nejde dohromady s reálným Váchalovým životem, kdy hned na počátku války umělec frustrován chováním Němců v době Třetí říše a zhnusen kolaborací, kterou vidí v Praze na každém kroku, odchází "do emigrace" do Studeňan u Jičína a zcela se straní veřejnosti.

Jak uvádí doslov Jiřího Oliče, souvislost s touto knihou má i tragická událost, která zasáhla Josefa Váchala osobně. 18. března 1939 zahynula v Praze pod koly nákladního automobilu Váchalova matka. Váchal tuto smrt bral jako trest, kterého se mu dostalo za knihu poukazující, a to dosti plamenně, na spojení ďábla a automobilismu.

Obdobný pamflet proti automobilismu, opravdu rozhorlený, jdoucí k podstatě a nezůstávající u povrchní kritiky, je skutečně v literatuře ojedinělý. A to i dobou svého vzniku, kdy viděno z dnešního pohledu jezdilo po Praze jen sem tam nějaké auto a na ulicích Žižkova či Vršovic, tedy ve čtvrtích, kde Váchal až do svého odchodu z velkoměsta nejčastěji bydlel, si hrály děti a jejich rodiče žádné nebezpečí pro své na ulici si hrající ratolesti v automobilech nespatřovali.

Dnes, v době vrcholného kultu automobilismu, by Kázání proti hříchu spěšnosti, která kážou ve smyslu zboření této modly, měla vlastně vyvolávat pobouření. Ale žijeme už dávno v době, která psané slovo či vůbec jakékoliv slovo ve smyslu filosofie, náboženství či pouhého názoru naprosto nebere vážně. Pro současné čtenáře tak nejspíše budou Kázání proti hříchu spěšnosti zajímavou kuriozitou z ruky podivína a pěknou ozdobou knihovny či kouskem do váchalovské sbírky. Nová knížka totiž stojí 900 korun, což je cena, která u kupce této krásně vytištěné publikace jaksi samozřejmě předpokládá vlastnictví automobilu, a to jistě ne nějaké levnější značky. Váchala tu jaksi dobíhá dialektika a vlastníky reprintu jeho autorské knihy nejspíše budou právě ti, proti nimž v textu vystupuje. Tedy lidé adorující automobilismus. A z hlediska společenského nejspíš ti, které neustále napadá, příslušníci zlaté mládeže, všelijací kšeftaři a šikulové. Z určitého filosofického hlediska ovšem tento protiklad neexistuje, tak jako neexistují žádné protiklady, jenom se tak mohou jevit, ale ve skutečnosti jsou týmž.

Stylově je text typicky váchalovský a typicky váchalovsky proměnlivý. Filosofické úvahy, jarmareční písně, výlety do světa duchů, exempla, příklady ze života a tak dále. A všudypřítomný humor, nadsázka, sarkasmus. Základní "dějovou" i formální spojující nití jsou tu kázání, jak říká i název titulu. Sám Váchal, jak také zmiňuje v doslovu Jiří Olič, projevuje v řadě svých děl určité kazatelsky moralizující sklony. V úvodu knihy Josef Váchal jmenuje Chelčického, Rokycanu, Husa, Barnera, Bílkovského, Kleklara, Koniáše… S formou kázání si Váchal různě pohrává, tato forma ale nepochybně dává knize rámec. Problémem pro mne byla ke kázáním náležející latina, které je v textu poměrně dost a která je pro mne nesrozumitelná. Překlad latinských pasáží v publikaci není. Sám Váchal píše, že latinu zařadil proto, aby se čtenáři kniha tak snadno nečetla: "Abys ale s četbou knihy příliš nepospíchal a tak říkajíc nesjel knihu na jednu zápřež, znamenitý šlajf způsobu kázání jsem zvolil, tak zvaný makaronský a kterého ctihodní kazatelé, aby se učeností blýskli, dříve s oblibou užívali." To se autorovi nepochybně povedlo, v dnešní automobilistické době, v níž jsou klasická gymnázia dávno zrušena, je latiníků pomálu.

Zbývá se zmínit o Váchalových dřevorytech. Ty odrážejí téma automobilismu mnohem méně než text. Je možné, že ztvárňovat dřevorytem v textu tolikrát kritizovaný, ba proklínaný vehikl se Váchalovi příčilo, nebylo by divu. Několik zvláštně "automobilových" dřevorytů tu ale přece je, a některé z nich (zdaleka ne všechny) jsou překvapivě blízké současnému komiksu nebo kresbám ve stylu fantasy. A vlastně jako kdyby automobil spíš oslavovaly. Nic takového v textu nenajdeme. Nu, ono je těžké vstupovat v boj s takovými silami, v jaký vstoupil v Kázání proti hříchu spěšnosti Josef Váchal. Obstál čestně.