Počteníčko: Pnin
Konec září znamená mimo jiné začátek akademického roku. Snad nejpřesněji popsal náladu tohoto období Vladimir Nabokov ve svém románu o ruském emigrantovi, ztěžka se protloukajícím americkým univerzitním systémem.
Začal podzimní semestr roku 1954. Na mramorové šíji ordinérní Venuše v hale Humanitních věd se opět objevil rumělkový otisk rtěnky imitující polibek. Ve Waindellském věstníku se opět zabývali "problémem parkování". Horliví studenti prvního ročníku opět vpisovali na okraje stránek vypůjčených knih užitečné poznámky jako "popis přírody" nebo "ironie", a jeden zvlášť nadaný vzdělanec již stačil v půvabném vydání Mallarméovy poezie podtrhnout fialovým inkoustem slovo oiseaux a naškrábat nad něj "ptáci". Podzimní vichry opět oblepily spadaným listím jednu stranu mřížované spojovací chodby mezi Humanitními vědami a Friezovou kolejí. A za pokojných odpolední se nad asfaltem a trávníky opět třepotali jantarově hnědí monarchové, lenivě táhnoucí na jih se zpola zataženýma černýma nožkama, které jim visely nízko pod puntíkovanými těly.
Na univerzitě šlo přitom všechno jako dřív. Pilní aspiranti obtížení těhotnými manželkami stále psali dizertace o Dostojevském a Simone de Beauvoirové. Literární katedry stále trpěly dojmem, že Stendhal, Galsworthy, Dreiser a Mann jsou velcí spisovatelé. Stále byla v módě užitečná slova jako "konflikt" a "model". Sterilní asistenti jako obvykle s úspěchem plnili své publikační povinnosti recenzováním knih svých plodnějších kolegů a mnoho profesorů, na něž se usmálo štěstí, se těšilo či chystalo těšit z nejrůznějších subvencí, jež obdrželi počátkem toho roku. Tak například všestranně nadaným manželům Starrovým - chlapeckému Christopherovi a dětské Louise - z katedry výtvarných umění skýtalo směšně nízké stipendium unikátní příležitost pořídit záznam poválečných lidových písní ve Východním Německu, kam tito úžasní mladí lidé nějakým způsobem dostali povolení proniknout. Profesor antropologie Tristram W. Thomas (pro přátele "Tom") dostal od Mandovillovy nadace deset tisíc dolarů na výzkum stravovacích návyků kubánských rybářů a česáčů palem. Jiná dobročinná nadace poskytla finanční příspěvek doktoru Bodo von Falternfelsovi, aby mohl dokončit "bibliografii všech publikací a rukopisů, které byly v posledních letech věnovány kritickému zhodnocení vlivu Nietzscheho následovníků na moderní filozofii". A v neposlední řadě umožňovalo mimořádně štědré stipendium proslulému waindellskému psychiatrovi doktoru Rudolphu Aurovi vyzkoušet na deseti tisících žáků základních škol takzvaný test s miskou na oplachování prstů, při němž se po dítěti žádá, aby namáčelo ukazováček do misek s barevnými tekutinami, načež se měří poměr mezi délkou prstu a jeho namočenou částí a zanáší se do všemožných fascinujících grafů.
Začal podzimní semestr a doktor Hagen se ocitl před těžkým oříškem. V létě se ho jeden starý přítel neoficiálně dotázal, zda by neuvažoval o tom, že by příští rok přijal výsostně lukrativní profesuru na Seabordu, mnohem významnější univerzitě, než byl Waindell. Řešení této části problému bylo poměrně snadné. Na druhé straně mu nahánělo husí kůži, že katedra, kterou vybudoval s takovou láskou a s kterou se Blorengeova katedra romanistiky, byť štědřeji subvencovaná, nemohla měřit v otázce kulturního významu, padne do drápů proradného Falternfelse, kterého on, Hagen, vytáhl z Rakouska a jenž mu nyní podrazil nohy - zákulisními machinacemi se mu dokonce podařilo ovládnout časopis Europa Nova, vlivný čtvrtletník založený Hagenem v roce 1945. Zamýšlený Hagenův odjezd - o němž svým kolegům dosud nic neprozradil - by měl ještě jeden citelnější důsledek: docent Pnin nutně zůstane ponechán svému osudu. Na Waindellu nikdy nebyla stálá katedra rusistiky a akademická existence mého nebohého přítele vždycky závisela na eklektické katedře germanistiky, která ho zaměstnávala v jakémsi svém podoboru věnovaném srovnávací literatuře. Bylo jisté, že Bodo tuto větev jen ze zlé vůle odsekne, a Pnin, nemající na Waindellu definitivu, bude muset odejít - pokud ho nebude chtít převzít nějaká jiná filologická katedra. V úvahu přicházely pouze anglistika a romanistika. Jenže Jack Cockerell, vedoucí katedry anglistiky, se a priori stavěl proti všemu, co dělal Hagen, Pnina nebral vůbec vážně a ve skutečnosti - neoficiálně, byť s nadějí v srdci - se snažil ulovit slovutného angloruského spisovatele, schopného v případě potřeby učit všechny kursy, které potřeboval Pnin, aby se na univerzitě udržel. Hagen se chytil posledního stébla a zašel za Blorengem.
...
Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky. To mu však nebránilo podnikat daleké cesty a účastnit se konferencí moderní jazykovědy, na nichž se blýskal svou nejapností jako nějakým velkolepým vrtochem a mocnými výpady zdravého zednářského humoru odrážel všechny pokusy vlákat ho do rafinovaností parlevú. Byl vysoce ceněn pro své umění shánět peníze a nedávno přemluvil jednoho starého boháče, jemuž marně nadbíhaly tři slavné univerzity, aby daroval fantastickou sumu na hotové badatelské orgie, prováděné aspiranty pod vedením doktora Slavského z Kanady a směřující k tomu, aby na jednom kopci u Waindellu bylo postaveno "francouzské městečko" s dvěma ulicemi a náměstím, přesná kopie starobylého města Vandel v Dordogne. Navzdory jisté grandióznosti, která jeho osvíceným administrativním krokům nikdy nechyběla, byl sám Blorenge rozený asketa. Čirou náhodou chodil do školy se Samem Poorem, waindellským rektorem, a po mnoho let pravidelně, dokonce i poté, co Poore ztratil zrak, spolu jezdívali na ryby k ponurému, větrnému jezeru na konci štěrkové cesty zarostlé vrbovkou, sedmdesát mil severně od Waindellu, v teskné křovinaté krajině se zakrslými doubky a klečí, jaká ve světě přírody odpovídá chudinské městské čtvrti. Jeho manželka, milé stvoření pocházející z prostých poměrů, o něm ve svém klubu mluvila jako o "profesoru Blorengeovi". Vedl přednáškový kurs "Velcí Francouzi", který dal své sekretářce opsat z kompletu Hastingského historického a filozofického časopisu z let 1882-94, jejž objevil na půdě a který se nenacházel ve fondech univerzitní knihovny.
...
Pnin si zrovna najal malý domek a pozval Hagenovy, Clementsovy, Thayerovy a Betty Blissovou na oslavu svého nového bydlení. Dobrotivý a zoufalý doktor Hagen toho dne ráno navštívil v kanceláři Blorenge, aby mu - a pouze jemu - objasnil celou situaci. Když Blorengeovi sdělil, že Falternfels je přesvědčený antipninista, Blorenge suše opáčil, že totéž by mohl říct o něm; upřímně řečeno poté, co se s Pninem seznámil ve společnosti, měl "velmi zřetelný pocit" (je skutečně s podivem, jak často tito praktičtí lidé spoléhají na své pocity, a nikoli na svůj úsudek), že Pnin by se měl už zdálky vyhýbat jakékoli americké univerzitě. Vytrvalý Hagen prohlásil, že v průběhu několika semestrů si Pnin znamenitě poradil s romantismem a pod záštitou romanistiky by jistě zvládl i Chateaubrianda a Victora Huga.
"Tou partou se zabývá doktor Slavski," řekl Blorenge. "Někdy si vůbec myslím, že to s tou literaturou přeháníme. Vždyť tento týden slečna Mopsuestiová začíná existencialisty, ten váš Bodo bude probírat Romaina Rollanda a já přednáším o generálu Boulangerovi a de Bérangerovi. Ne, máme toho všeho víc než dost."
Hagen vsadil na poslední kartu a navrhl, že by Pnin mohl učit francouzštinu: náš přítel, podobně jako mnoho jiných Rusů, měl v dětství francouzskou guvernantku a po revoluci žil více než patnáct let v Paříži.
"Chcete tím říct," zavrčel Blorenge, "že mluví francouzsky?"
Hagen, kterému byly moc dobře známy Blorengeovy zvláštní požadavky, zaváhal.
"Tak ven s tím, Hermane! Ano, nebo ne?"
"Jsem přesvědčen, že by se dokázal přizpůsobit."
"Takže francouzsky mluví, ano?"
"Inu, ano."
"V tom případě," řekl Blorenge, "ho nemůžeme využít pro výuku v prvním ročníku. Nebylo by to korektní vůči našemu panu Smithovi, který v tomto semestru vede kurs pro začátečníky a přirozeně nemusí být před svými studenty dále než o jednu lekci v učebnici. Shodou okolností potřebuje nyní pan Hašimoto asistenta pro svou přespočetnou skupinu francouzštiny pro středně pokročilé. Kromě toho, že ten váš přítel mluví, umí také francouzsky číst?"
"Opakuji, že se dokáže přizpůsobit," vytáčel se Hagen.
"Vím, co takové přizpůsobení znamená," řekl Blorenge. "V padesátém, když Hašimoto odjel, jsem zaměstnal jednoho švýcarského lyžařského instruktora, a on nám sem propašoval nacyklostylované kopie nějaké staré francouzské antologie. Trvalo skoro celý rok, než jsme třídu vrátili na její původní úroveň. Čili jestli ten váš, jak se jmenuje, neumí číst francouzsky…"
"Obávám se, že umí," vzdychl Hagen.
"V tom případě se nám nehodí vůbec. Jak je vám dobře známo, věříme pouze gramofonovým nahrávkám rozhovorů a jiným technickým pomůckám. Neuznáváme žádné knihy."
"Zbývá ještě francouzština pro pokročilé," zamumlal Hagen.
"Tu vedu já s Carolinou Slavskou," odpověděl Blorenge.
Přeložil Pavel Dominik.
Vladimir Nabokov (1899-1977) byl ruský spisovatel, žijící od roku 1919 v exilu.