Co bude s tou svobodou?
Nedávno jsem procházel sídlištěm v jistém okresním městě, které bylo před nějakými dvaceti lety s velkou slávou rekonstruováno: ponuré panelákové škatule dostaly různobarevnou fasádu a sedlové střechy, mezi nimi vyrostly nižší budovy občanské vybavenosti, opatřené koketními věžičkami a arkýři. Leckomu se tehdy zdálo, že bydlet v takovém prostředí bude radost, že poměry u nás vůbec začínají být vůči lidem přátelštější. Jenže s odstupem let je všechno poněkud jinak. Povšiml jsem si, jak to vše působí s odstupem času nesolidně a zfušovaně: omítka opadává ve velkých plátech, výklenky jsou otlučené až na perlinku, rozverně asymetrickými okny zatéká a fouká. To, co architekt David Vávra sarkasticky nazval „naše útulná devadesátá léta“, je zřejmě definitivně pryč – a nejen v architektuře. Disneyovsky pestrá fasáda se začíná čím dál více odlupovat a zpod ní vykukuje cosi, o čem jsme si mysleli, že je dávno za námi.
Zajímavým fenoménem poslední doby je to, jak se dostává do módy středověk. Skupiny historického šermu a dobových tanců, restaurace založené na servírování co největších a nejrustikálnějších flákot, fantasy romány a filmy o osamělých bojovnících bez zábran. Možná je to jen nevinný rozmar, ale možná to o nás cosi vypovídá. Proč zrovna středověk (navíc podivně zkarikovaný a zbavený například náboženského rozměru) a ne třeba renesance? Nad ničím se tehdy nemuselo přemýšlet, všechny problémy se řešily mečem. Většina lidí sice umírala před dosažením třicátého roku, ale dnes už jsme přece všichni výjimeční, kdo by se chtěl počítat k většině, že? Jedenadvacáté století je už tak dezorientované, že se zhlédlo v nejtemnějším období lidských dějin a baví se pohledem do křivého zrcadla. A společnost založená na respektu k lidským právům začíná být už docela otevřeně označována za přežitek.
Liberalismus měl u nás stejnou smůlu jako předtím socialismus: ujali se ho „lidé druhého řádu“, jak by řekl Ludvík Vaculík, kteří ho používali k vlastním účelům. Svoboda byla chápána jako právo vydělávat na čemkoli, bezohledně a nezodpovědně. Kdo měl výhrady, dostal nálepku nepřítele svobody a bylo. Protože všichni vyhrát nemůžou, takto pojatý liberalismus se nutně musel stát elitní záležitostí, což vedlo k misantropii a nakonec zdegenerovalo v podivně temný kult úspěchu a síly. Před svým odchodem ze scény ještě stačil zformulovat jako svoji největší moudrost, že chudí jsou holota a musí na ně být přísnost. Takového liberalismu nemusíme litovat, protože se prakticky ničím neliší od fašismu.
Důležitou vlastností skutečného liberalismu je pluralismus. U nás se ale po změně poměrů ztotožnila svoboda s jediným politickým proudem a všechny ostatní byly označeny za nepřátele svobody. Výsledkem je, že levice nepovažuje polistopadový stát za svůj a dosud nostalgicky vzdychá po státním dirigismu, pokládaném za lék na všechny potíže. Neorganizovaná levice si libuje v ublíženosti, katastrofických scénářích a konspiračních teoriích, zatímco ta organizovaná se chce hlavně udržet u vesla a bojí se jakékoli skutečné změny. Billboardy ČSSD, na kterých se zaklíná „pořádkem“, svědčí o dokonalé bezradnosti této strany.
Tento problém však není jen u nás; také v zemích, které mají s otevřenou společností lepší zkušenosti, převládá bezradnost a volání po jednoduchých receptech. Na poznání, že současný „liberalismus“ je jenom fajnovější označení pro nadvládu všehoschopných, nepotřebujeme Orbána, který stejně nenabízí lepší recept než vlastní neosvícenou diktaturu (a nenechme se mýlit líbivými gesty, jako je zrušení experimentu s důchodovými fondy: tento nesmysl zkrachoval ve všech postkomunistických zemích a mohli jsme to předpokládat už na začátku, třeba proto, že daleko bohatší západní státy k něčemu podobnému nikdy nesáhly). Nejpřesněji vystihl dojmy neprivilegovaných z tohoto typu demokracie, která se bojí vlastních občanů a skrývá se před nimi za hradby institucí a předpisů, už zmiňovaný Ludvík Vaculík – dokonce v roce 2004, kdy se systém ještě zdál být dokonale funkční: „Je to takový styl života, při němž se ztratí, že se s tím, o čem se píše, nedá nebo nesmí nic dělat. Je to politický fotbal: pár jich hraje, my to platíme a hledíme. Nebo se i porveme, nemajíce vůbec balon. Je to taková mlátička demokracie, která mlátí, hučí, práší, ale nevydá vůbec žádné zrní.“
Evropa je tak vyděšená z představy invaze barbarů, že si ani nevšimla, jak se sama začíná barbarizovat (například bojovníci proti islámu už svou rétorikou nápadně připomínají fanatické islamisty). Svobodu chápe čistě konzumně, což znamená jen další propad do závislosti. Kult individuality vychoval obyvatelstvo zpovykané, neustále podrážděné a podezíravé. Disproporce mezi požadavky jednotlivců a schopností společnosti je splnit hrozivě narůstá.
Intelektuálové sice kdysi liberalismus vymysleli, ale nedokázali ho uhájit. Stačilo jim, že sami se směli z kotelen a vrátnic vrátit na univerzity, a bohorovně přihlíželi, jak se svoboda rozšiřuje na parciální zájmy sice nepočetných, ale zato mediálně hodně viditelných skupinek, zatímco sám pojem svobody se začíná vyprazdňovat. Mnoho z nich se spokojilo se svobodou jako právem publikovat cokoli bez ohledu na možné konsekvence. Přesně to popisuje někdejší polský disident Marcin Król v rozhovoru pro list Gazeta Wyborcza (český překlad otiskly Listy 3/2014): „Všechny debaty, které nás nyní rozohňují, se točí – s prominutím – kolem zadnice a okolí. Týkají se otázek souvisejících se sexuální morálkou. A to není střed života společnosti včetně tak závažné věci jako potraty. Pokrokové elity se začaly věnovat pohlavní a sexuální nerovnosti, a přitom naprosto ztratily z očí prosté nerovnosti ekonomické, které jsou skandální. Co bychom se zabývali nějakými sociálními kategoriemi z 19. století, máme novější, zajímavější. Obyčejné lidi s jejich obyčejnými problémy jsme takto odevzdali napospas zpitomělé pravici, která jim slibuje všechno.“ Nekritičnost českých vzdělanců vůči oligarchickému kapitalismu navázala na jejich někdejší nekritičnost vůči komunistické ideologii.
Liberalismus je od svého počátku spjat s humanismem. Vychází z představy člověka jako autonomní bytosti, která dokáže rozeznat dobré a zlé, má tedy právo se samostatně rozhodovat. S tím je samozřejmě spojeno i jisté riziko, byť dobová atmosféra posedlá efektivitou to odmítá přijmout. Pokud se přijme špatné rozhodnutí, není to vina svobody jako takové, ale těch, kteří toto rozhodnutí přijali. Se svobodou je tedy spojena i zodpovědnost. Pokud jde o naši současnou krizi, neselhala svoboda sama o sobě, ale její falešné pojetí založené na sobectví a chamtivosti. Neohrožuje nás přemíra svobody, ale přemíra hlouposti. Takové hlouposti, jaká v polistopadovém období vedla k víře v lákavé sliby o budoucím ráji akcionářů. Chceme-li být skutečně svobodní, musíme se zbavit strachu ze samostatného myšlení. Svoboda je příležitost k práci na sobě – jistěže máme také právo být hloupí, ale nemusíme.