Seriál Slovácko sa nesúdí jubiluje
Úspěšnosti seriálu Slovácko sa nesúdí pravděpodobně napomohl i fakt, že se nejednalo o dílo dobově prvoplánové, což v polovině 70. let hrozilo kdejakému výtvoru tehdejší televizní produkce. V případě adaptace textů slováckého spisovatele Zdeňka Galušky šlo o sérii filmových humoresek, jež byly situovány do prostředí tradiční slovácké vesnice. Její svérázný duch ze seriálu ostatně jen sálá. Prosadit zdánlivě staromilskou tematiku mezi dramaturgy Československé televize přitom nebylo jednoduché. Tehdejší pracovník redakce zábavných pořadů brněnského studia dr. Jan Mervart, který natáčení seriálu inicioval, popisuje schvalovací procesy takto:
"Vycházel jsem ze situace, v níž se sice od zábavných pořadů vyžadovala tzv. společenská angažovanost, ale zároveň šlo o oblast takříkajíc ,lehké múzy'. Navíc se tehdy přísně dbalo, aby krajská studia vycházela ze zázemí svého kraje a aby přitom respektovala snahu o vytváření tzv. lidové zábavy (bůhsuď, jak si ji tehdejší šéfové představovali, ale to je teď vedlejší). Tato kritéria splňovala Galuškova předloha poměrně dobře, takže jsem byl přesvědčen, že projekt uspěje a projde příslušným (a vskutku nejednoduchým) schvalovacím procesem vcelku hladce. Zvláště, když Zdeněk Galuška svými úsměvy a vystupováním napomohl k tomu, že byl předběžně přijat, i když si v Praze neodpustili připomínky, že příběhy nejsou ze současnosti a že se odehrávají v době první republiky, ba některými kořeny sahají až do Rakouska-Uherska, což není pro naše diváky žádoucí. A že by se měly odehrávat třeba v družstevních kravínech. Když jsme tuhle námitku jakžtakž odrazili, schvalovatelé prosadili alespoň změnu názvu Slovácko sa súdí na Slovácko sa nesúdí, protože naši lidé se přece mohou vždycky domluvit! Nu což."
Jak dokládají Mervartovy vzpomínky otištěné ve Věstníku Historicko-vlastivědného kroužku v Žarošicích z roku 2010, realizace seriálu byla komplikovaná nejen dramaturgicky, ale i technicky. Snaha o kvalitní adaptaci výtvarně náročné série šesti povídek vedla k tomu, že se ČST Brno obrátila s nabídkou spolupráce na státní filmovou produkci. Geografická poloha zlínského, resp. tenkrát gottwaldovského, studia tomu nahrávala. I díky koprodukci brněnské televize s podnikem Krátký film Praha, pod nějž ateliéry na Kudlově spadaly, se Galuškovo Slovácko nakonec mohlo natáčet s dostatečným technickým zázemím a rozpočtem.
Scenárista Dietl na zapřenou
Ačkoli bylo z původní představy třináctidílného cyklu v polovině 70. let realizováno pouze šest povídek, výsledná série předčila očekávání. Zásluhu na tom měly i scénáře napsané Jaroslavem Dietlem. Mimořádně úspěšný literát byl sice v tehdejší době ještě v nemilosti, ale zástupci brněnského studia jeho spolupráci na projektu přes odpor pražské centrály nakonec prosadili. Galuškovy krátké povídky tak mohly být rozpracovány do dramatické podoby půlhodinových filmových humoresek. To samozřejmě vyžadovalo úpravu situací i dialogů, neboť něco jiného znamená napsat knížku a něco jiného komediální scénář. I přesto, že se pro plánované natáčení uvažovalo o svěření režie protežovanému Jiřímu Sequensovi, nebo naopak v té době upozaděnému Jiřímu Menzlovi, kvalitní dramatizace Jaroslava Dietla se ujal režisér brněnské televize a zlínský rodák Petr Tuček. I to byl jeden z důvodů, proč věhlasný scenárista Dietl nebyl nakonec v titulcích uveden. Méně známému tvůrci z regionu prý Dietl nedůvěřoval a v anonymitě chtěl zůstat rovněž vzhledem ke své tehdejší profesně komplikované situaci. Je dost možné, že po premiéře šestidílné série televizních povídek svého rozhodnutí litoval. Ihned po odvysílání se totiž seriál Slovácko sa nesúdí stal jedním z nejoblíbenějších pořadů Československé televize.
Recept na úspěch: Kouzlo autentické vesnice?
I po tolika letech od jeho vzniku se nabízí otázka, proč se tak vlastně stalo. To, že vzniklo televizní dílo nadčasové hodnoty, bylo dáno nejen kvalitní úrovní jeho technické produkce, ale též výbornou atmosférou, která natáčení provázela. Základnou filmařů se stalo slovácké město Hluk a již zmíněné zlínské ateliéry na Kudlově. Odtud však štáb zajížděl do dalších vesnic po celém Slovácku, neboť najít vhodné exteriéry bylo už v polovině 70. let obtížné. Jak Zdeněk Galuška tehdy na adresu modernizujícího se Slovácka říkával: "Už je to tu samý brizolit!"
Hledání vhodných lokací pro vytvoření časoprostoru staré slovácké vesnice vyžadovalo pátračskou trpělivost a následně též efektivní produkci. Trochu filmařiny si díky tomu zakusili nejen obyvatelé výše zmíněného městečka položeného kolem tvrze hejtmana Šarovce, ale také lidé z Blatnice, Ostrožské Lhoty, Hradčovic nebo Záhorovic. Mimo jiné se natáčelo též ve Vacenovicích nebo v Petrově u Strážnice. Seriálu prospěla i skutečnost, že se pro tento televizní projekt podařilo sehnat kvalitní a hodnověrné herce, ať už z pražských divadel, z regionálních scén či ze Slovenska.
Před kamerou samozřejmě excelovali představitelé hlavních rolí Jozef Kroner a Oldřich Velen. Mistrovské výstupy však předvedli i Jiří Somr, Miroslav Středa, Michal Dočolomanský a Stanislav Zindulka. Z představitelek ženských rolí pak můžeme zmínit například Terézii Hurbanovou-Kronerovou nebo Vlastu Peterkovou. Zcela nepřehlédnutelný pak byl představitel gazdy Mrňúsa, slovenský herec Adam Matejka, kterého diváci mohli dříve spatřit v oskarovém filmu Obchod na korze (1965). Takto na natáčení, během kterého se štáb častokrát pobavil a herci si s vesničany do sytosti připili i nemálo zazpívali, vzpomíná herec Jaroslav Tuček:
"Režisér seriálu Petr Tuček mě obsadil do roličky vesnického šohaje v čižmách. V Hluku na sedláckém dvoře, pod noční oblohou a v záři lamp jsem na smrdutém hnojišti sváděl zápas s držitelem Oscara, vynikajícím hercem Jozefem Kronerem: 'Poslyšte, mladý kolego, to ňa nemožete takto pocapkávat po košuli, lapni ma pod krkem, vyzdvihni do luftu a švácni se mnú do tých sraček!'
'Mistře, to nemožu!'
'Co bys nemohl, možeš, šak si za to platěný!'"
Vedle legendy Kronera hráli i skuteční vesničané
Výčet herců, kteří svými dialogy hodnověrně pronášenými ve slováckém nářečí, přispěli k úspěchu seriálu, by byl dlouhý. Vedle nich by se však nemělo zapomínat ani na naturščiky - tedy venkovany, kteří byli k herecké účasti na natáčení přizváni. V seriálu se objevilo mnoho lidí z Hluku i z několika vesnic. Jedna taková vzpomínka, jak ji zmiňují autoři článku v Hluckých novinách (2/2014), je na filmování svatby ve Svatobořicích-Mistříně:
"Na starém dvoře typickém pro slováckou vesnici byly stoly plné vdolečků, pečených kuřat a pití, tak jak to v těchto oblastech má být. Svatebčanům bylo řečeno, aby se chovali jak na opravdové svatbě. Tak všichni jedli, pili a pěkně se veselili. Ale záběry se napoprvé nenatočily tak, jak si to pan režisér představoval. Musely se opakovat a svatebčané pokračovali v jídle a pití. Když filmaři zjistili, že občerstvení ze stolů neustále mizí, doplnili poslední zásoby vdolečků a kuřat a všechno pořádně osolili. Od té chvíle už neměl nikdo chuť na takové jídlo a hodování…"
Mezi mnoha scénami, jež už od té doby stačily zlidovět, je také jedna hromadná s kradením krále. Jak v článku otištěném ve Slováckém deníku (10. 7. 2013) popisuje publicista Pavel Bohun, ačkoliv šlo nakonec o kratičký záběr, filmaři jej točili celé dopoledne. Vavřinec Mitáček z Hluku k natáčení tehdy přizval členy národopisného krúžku z Dolního Němčí. Tak se jednu sobotu vypravila do Hradčovic skupina mladíků, mezi které patřil i tehdy osmnáctiletý František Kadlček:
"V autobusu bylo veselo. To ale nikdo netušil, co nás čeká, až přijedeme do hradčovické hospody, kde filmový štáb sídlil. Režii se totiž vůbec nelíbily naše dlouhé vlasy, a tak nás hned celou bandu ostřihali. Jedině současný ředitel školy v Březové Ludva Zimčík, se nenechal… Filmaři pak silnici směrem na Drslavice vysypali hlínou, aby na ní vytvořili hliněný mlat, železné zábradlí mostu zamaskovali papírovou maketou, aby vypadal, jako kamenný, a šlo se na věc. Byli jsme poschovávaní za keři u silnice. Zpoza nich jsme vyběhli ke královské družině a začali krále strhávat z koně. Zbytek únosu už filmaři zvládli střihem. Každému z nás pak vyplatili honorář 172 korun. Peníze jsme ale domů nepřinesli. Z autobusu jsme šli rovnou do hospody a tam jsme je všechny propili. Pro nás to byla výhra, pro hospodu také, a sobota byla tím pádem kompletně zabitá. Dopoledne jsme točili, odpoledne pili." − A co na to říkali rodiče krojovaných komparzistů? Jak vzpomíná Marie Ježková, tehdejší vedoucí krúžku Dolněmčan, rodiče mladíků jí přišli poděkovat za to, jak byli jejich synci pěkně ostřihaní. Panovala totiž doba dlouhých vlasů a dostat vlasatce pod nůžky bylo skoro nemožné.
Výrazným prvkem seriálu byla i lidová hudba, kterou představovala hlucká cimbálová kapela Dolňácko s primášem Jožkou Poláchem (pozn. red.: O tomto primáši vyšla letos publikace uspořádaná Jiřím Jilíkem s názvem Hráli jsme s Josefem Poláchem, kterou vydalo město Hluk ve spolupráci s nakladatelstvím Veligrad). Muzika se poměrně málo zapojovala do přímého děje. Obrazem se nejvíc mihne v takzvaných rámečcích, což byly záběry snímané přes sklo, orámované slováckým ornamentem. Tento dekorativní záběr prostředkující jakési scénické glosy k probíhajícímu ději je natolik výrazný, že bez něj si seriál snad ani nedokážeme představit. Když se dnes Hlučané dívají na reprízy filmových povídek, tak nemohou mnohé muzikanty na obrazových záběrech poznat. Uvolnit člověka z běžného zaměstnání bylo totiž i v době státem řízené ekonomiky občas problematické, a tak v některých situacích museli u nástrojů zaskočit lidé, kteří zrovna byli k dispozici. Tato malá filmová lež pak byla dotvořena studiovým playbackem, při němž ve speciálních partech vypomáhali též hráči zlínské filharmonie.
První šestidílná série rozhodla o pokračování natáčení
Série televizních adaptací povídek Zdeňka Galušky byla koncipována tak, že jednotlivé díly mohly být uváděny samostatně. Pokud se tedy například na Mikuláše v programu objevilo avízo na povídku nazvanou Nadílka, dramaturgové si mohli byt jisti, že o diváky ten den nebude nouze. Podobně tomu bylo i u dalších dílů: Parohy, Hody, Polénko, Divadlo, Medicína. Seriál se stal natolik úspěšný, že v 80. letech bylo rozhodnuto natočit dalších šest epizod. Ty ovšem na původní sérii plně navázaly jen námětem a představiteli některých rolí. Realizační štáb se pozměnil a snížení rozpočtu znamenalo např. to, že se většina scén natáčela v ateliérech v pražské Hostivaři. Na výsledku je to znát. Obě televizní série mají poněkud rozdílnou estetiku i atmosféru. Diváckou oblibu si přesto celý seriál zachovává dodnes. Nestárne, stejně jako knižní humoresky Zdeňka Galušky. Na dvanáct půlhodinek nás přenáší do sympatické, byť poněkud zkrášlené reality starého Slovácka, kde se lidé přeli, odpouštěli si, súdili se i nesúdili.