Za Milanem Kozelkou
Milan Kozelka – performer, vězeň v kriminálech doby normalizace, autor básní a próz, pábitel a živel, redaktor, editor antologií, teoretik a znalec moderního výtvarného umění. Osobně jsem se s ním seznámil v roce 2000, jako s redaktorem olomoucké Votobie. Aniž mne znal odněkud od piva, rozhodl se tehdy ve Votobii prosadit k vydání knížku mých krátkých próz. Častěji jsme se začali vídat až v roce 2006, kdy jsem pracoval na břevnovském hřbitově. Milan tehdy bydlel od hřbitova, co by kamenem dohodil. A pak jsme v roce 2011 byli na Smíchově sousedy v jedné ulici a taky jsme se často vídali. Ze Staropramenné ulice jsme se stěhovali takřka současně a pak už jsme se nevídali vůbec. A už se na tomto světě neuvidíme.
Následující text jsem napsal pár dnů po Milanově smrti. Je to vzpomínka na jednu z nejzajímavějších příhod, které jsem s Milanem zažil. Přísahám, že Palestince, který se v textu vyskytuje, jsem viděl na vlastní oči, a že celá ta příhoda s elektrickým vařičem je čiročirá pravda.
Vařič od Palestinců
Toho horkého července mi byl Milan Kozelka sousedem v jedné ulici. Ta ulice se jmenuje Staropramenná a je hned u smíchovského pivovaru. Milan bydlel sto metrů ode mne, v přízemí a úplně zadarmo. Ani za elektriku a plyn neplatil ani korunu. Postel a psací stůl mu dal Petr Štengl, notebook mu daroval majitel toho bytu, přezdívkou Šumák. Ale Milan tím bydlením velice trpěl.
„Podívej se, copak takhle bydlí člověk? Když tady byli Ted Greenberg s přítelkyní, tak se úplně vyděsili, jak já bydlím. To by se v New Yorku nemohlo stát! Rozumíš, to jsou performeři, co jezdí po celým světě. A něco takovýho ještě neviděli.“
„Ale ty si tady nebydlíš špatně, Milane.“
„Když tady byla jedna slavná německá malířka, Amelie von Wulffen, tak nevěděla, která bije. Masakr! To je možný jenom tady v tom zasraným zkurveným státě!“
„Dyť máš pokoj sám pro sebe, je tady koupelna, záchod, kuchyně.“
„A když tady za mnou byl Kalousek, tak se chytal za hlavu a hned mi nabíd, ať nastoupim v tiskovým odboru vlády. Ale na to já mu seru. Viděl si to moje video s Kalouskem? Má to na Youtube pět set tisíc návštěv. A já tady vegetuju v tomhle slamu!“
„Jó, Milane…“
„To je strašný, v tomhle posraným státě. Vem si, že já byl první na světě, kdo dělal performance s řekou, na Šumavě na Vydře. To je ve všech světových encyklopediích. A tady žiju jak bezdomovec. To je strašný, Petře, to je strašný. Vem si, když tady byl jeden Palestinec z Hamásu, tak když to viděl, tak celej zezelenal. A teď mi pražskej Hamás má věnovat elektrickej vařič.“
„Dyť tady je v kuchyni sporák, ne?“
„Ty vole, na tom vařiči já si budu tady v tom pokoji vařit brambory. To bylo nejlepší jídlo, jaký bylo v kriminále. Nakradli jsme si brambory a pak jsme je vařili na cele spirálou z drátu. Nic lepšího jsem už v životě nejed. A teď, vem si, ve svobodný zemi, si tady budu v tom ghettu vařit brambory na vařiči od Hamásu.“
„Tak zajdem do Sokola na pivo?“
„Petře! Nemůžu! Čekám toho Palestince z Hamásu. Už tu měl bejt.“
Ten den bylo vážně hrozné vedro. Suché červencové vedro v ulici Staropramenné na Smíchově.
„Tak já si jdu dát jedno, Milane a zas přijdu, jo?“
„Jo, jasně, jasně.“
Vyšel jsem ven, přešel přes ulici a zabočil doprava. V hospodě Sokol jsem si objednal jedno na stojáka u pultu. Nebyla to hospoda, kam bych zrovna moc rád chodil. Ale nemělo cenu dávat si pivo, kterým bych se namlsal, o jednu ulici dál v Kozlovně, když jsme pak měli jít s Milanem stejně na pivo do Sokola. A ten saharský vzduch, ten smíchovský prach.
Dopil jsem a vrátil jsem se k domu ve Staropramenné, kde Milan bydlel. Stál ve dveřích a mluvil se snědým chlapíkem v bílé košili, který měl pod paží krabici s dvouplotýnkovým elektrickým vařičem. Milan nás představil.
„Vy ste básnik?“ řekl Palestinec česky. „My taky vydáváme knížky palestinských básniků, tady v Praze. Znáte sbirku Přicházím do stínu tvých očí? To je básnik Mahmúd Darwíš! To si musíte přečíst. Já teď spěchám, ale dejte mi telefon na vás a pak se budeme bavit, jak vám se to líbilo. Přicházím do stínu tvých očí!“
Palestinec se rozloučil a odešel. Milan vybalil z krabice vařič.
„To se budou vařit brambory! Ty, Petře, nemáš doma nějakej hrnec na brambory? Tady v tom zasraným bytě neni vůbec nic. Víš, takovej ten bytelnej hrnec na brambory. Nemoh by ses mi po něm někde podívat? V Tesku by ho mohli mít, ne?“ hypnotizoval mě očima skrze tlustá skla brýlí.
„Jo, jo, Milane. Já se po tom hrnci podívám. Ale teď jdem na to pivo, ne?“
„Teď už můžem.“