Počteníčko: Simion Výtažník
Ještě před několika měsíci bydlel pan Ilie ve skromném bytě o dvou místnostech se samostatným vchodem v prvním poschodí činžáku městské čtvrti zvané Tik-tak, poblíž krajské nemocnice. Poloha to byla poměrně dobrá, dalo by se říci uspokojivá. Je tam hodně zeleně, poblíž se nachází i park, činžák nestojí přímo v ulici, aby vás celý den ohlušovalo hrčení aut. Panelák ale není rodinný domek, nemáte vlastní zahrádku, nemůžete chovat ani slípku, natožpak abyste mohli nerušeně cvičit na buben, zvláště když máte v šestém patře souseda, který je chabrus na nervy. Jakmile spustil na bicí, ozvaly se první údery do trubek ústředního topení. Zkrátka děs. Když před časem začal hrát se skupinou v restauraci, cinkání nožů a vidliček od stolů ho občas tak vytočilo, že ztrácel takt a opožďoval se. Vedoucí skupiny si toho všiml a upozornil ho na to: „Ilie, zase jsi necvičil! Buben už tě neposlouchá, člověče! Jakmile nebudeš denně cvičit, ruce, prsty ztratí fortel a pružnost.“ – „Jako bys štípal dříví, chlape!“ vytkl mu jindy.
Tou dobou pan Ilie nečetl nic. Jen když si zašel na kus řeči s Roxanou, dívkou od baru, protože ta ustavičně četla, jako by se připravovala ke zkouškám na fakultu, vzal si také kus novin, aby tam jen tak neseděl. Barmanka potají hledala pracovní nabídky v zahraničí, ale předstírala, že ji zajímá hlavně výměna bytů. Aby jí pomohl, a měl tak o pauze s kým ztratit pár slov, začal číst nabídky nemovitostí. Četba začala postupně vydávat své plody. Napřed pan Ilie zjistil, kolik bytů je na prodej, jak ve městě, tak v jeho okolí. Roxana potom nečekaně odjela se skupinou baletek na Kypr a pan Ilie tu zůstal a četl inzeráty dál. Množství prodávaných nemovitostí ustavičně stoupalo. Skromné bydlení v okrajových čtvrtích, nepříliš drahé domky s malou zahrádkou a studní ve dvoře, přesně tak, jak si to pan Ilie přál. Do některých byl i zaveden plyn a měly kanalizaci, jiné, zpravidla mimo město, zas měly kolem sebe vinohrad nebo ovocný sad. Občas se upřesňovalo, „studna ve dvoře“ anebo „letní kuchyně“ či „stáj pro dobytek“ – všechny tyto podrobnosti působily na představivost pana Ilia jako nadměrná dávka atropinu a pochopitelně posilovaly jeho sklon k snění.
Nakonec to muselo přinést nějaký výsledek! Té noci se panu Iliovi zdálo, že si koupil dva pytle zelí. Uložil je na bezpečné místo a šel shánět taxíka, snad aby je odvezl domů, ale když se vrátil, našel v pytlích jen dvě malé ovadlé hlávky. Ve skutečnosti se o několik dní později stal majitelem domu v osadě Iteşti, deset kilometrů severně od Bacău, a motorky sovětské výroby s přívěsem, značky IŽ. Zato už neměl byt u nemocnice. Dům byl přesně takový, jak stálo v inzerátu, tedy u hlavní silnice, což nemusí být vždycky výhoda. Kolem třetí hodiny ráno, když tudy začínaly projíždět směrem od Romanu kamiony se zbožím do bukurešťských velkoskladů, se všechny stěny třásly jako při zemětřesení. Co se vinice týče, další starosti! Vinice totiž vyžaduje péči, musí se ošetřovat, okopávat, zmlazovat, navazovat – práce je to složitá, a on na ni nebyl ani trochu připraven. Pan Ilie vycházel do zahrady potajmu večer, aby ho sousedé neviděli, a zoufale přihlížel, jak bují plevel. Tehdy zjistil, že ti, co tvrdí, že jedno je pomýšlet na to, jak okopáváte, a druhé, skutečně okopávat, mají svatou pravdu. V prvních dnech, kdy se ještě plně neprojevilo, že se ve věcech zemědělství vůbec nevyzná, se ovšem také pokusil okopávat, tak jak to viděl u sousedů, poté co si předem pečlivě prostudoval pokyny a nákresy z Příručky vinaře. Jak jednou správně řekne Simion: „V životě to není jako v knihách.“ Ale to není vinou knih – nedostatky jsou na straně života, případně lidí. Až se pořádně zjistí, kde by se měla hledat chyba, život se stane méně nedokonalý a knihy méně dokonalé.
Pan Ilie si napřed ve specializovaném obchodě na hlavním náměstí zakoupil motyku a rýč a řádně je naostřil. Několik dnů je přechovával opřené v kůlně, protože se mu líbilo dívat se na ně, jak tam tak stály vyložené: vypadaly přesně jako v Příručce vinaře. Až když viděl, že začínají rezivět, volky nevolky sebral odvahu a vypravil se s nimi do zahrady. Když se podíval podél řádku, který se táhl někam do nedohledna, se srdcem sevřeným se zeptal, jestli se ještě v tomhle životě vůbec dostane na jeho konec. Při likvidaci prvního plevele, který mu přišel do rány, se z nepozornosti anebo důsledkem nedostatečného tréninku omylem uhodil do prstu na pravé noze: ostří motyky proniklo pogumovaným plátnem sportovní obuvi jako po másle a udělalo mu dosti hluboký zářez do bříška palce, který hned začal hojně krvácet. Od té chvíle byly prakticky všechny práce spojené s údržbou vinice ohroženy a osud vinné révy byl zpečetěn. Šťastnější osud neměl ani jeho dávný sen věnovat se zootechnice, když měl odmalička rád domácí zvířata. Za běžných okolností by si mohl držet pár slepic vzadu v kůlně, ale tady vyvstává otázka: kdo by se o ně staral? Zakoupil v drůbežárně deset kuřat, z nichž pět ještě tu noc odešlo do lepšího světa, kde není taková zima a kde ti, kdo si usmyslí kuřata koupit, jim taky dokáží zajistit potřebné podmínky k životu. Ostatních pět pernatců zázrakem nebo spontánní genetickou mutací přežilo. Zato se nijak nedokázali vyrovnat s nedostatkem potravy a pití. Kukuřičná zrna jim připadala příliš velká, nemohli je polknout. Celý den přebíhali zmámeně po dvorku sem a tam a nenapadlo je, že i tráva je dobrá k snědku. Pan Ilie jim v místním konzumu koupil několik vek chleba, ale tahle kuřata určená na maso jsou něco extra: probudí se i o půlnoci, aby se nažrala! Anebo tak byla v drůbežárně naučena? Dům, který pan Ilie získal spolu s motorkou značky IŽ výměnou za byt u nemocnice, na rozdíl od ostatních domů navíc neměl na dvoře studnu. Aby dal kuřatům vodu anebo ji měl pro vlastní potřebu, musel chodit s vědrem ke studni vzdálené asi sto metrů. Bylo to jedno s druhým: to, co mu v jeho snech připadalo tak příjemné a snadno proveditelné, se ve skutečnosti ukázalo nadmíru těžké, ba nemožné. Zvlášť nepříjemné bylo, že i na malou tělesnou potřebu musel pokaždé vyjít z domu a urazit nejméně třicet metrů ke klozetu v koutě zahrady. Představme si, že je navíc noc a nadto prší! Plechová střecha při prvním dešti odhalila četné nedostatky ve výsledné podobě dešťových kapek, které padaly ze stropu rovnou na kamna. A když pomyslel na sprchu, vanu, na teplou vodu jednou za dva dny – přišel snad jednou provždy o to všechno svým neuváženým odchodem z činžáku? Pan Ilie byl skálopevně přesvědčen, že jestli v tomhle domě ještě nějaký čas zůstane, jednoho krásného dne si opaří nohy, až mu z rukou vyklouzne kotlík, ve kterém si na vařiči ohříval vodu. A aby bylo fiasko jeho bytového dobrodružství úplné – pomineme-li skutečnost, že motorka se porouchala hned po prvním týdnu jízdy, takže byl nucen dojíždět do města autobusem, a když zůstal po půlnoci v restauraci a autobusy už nejely, vracet se domů vlakem – ukázalo se, že pan Ilie není schopen obětovat život jediného kuřete, které dorostlo do dospělého věku (o ostatní se postaral nějaký tchoř), protože se mezi nimi vytvořil nevysvětlitelně silný citový vztah: ve slabé chvíli mu dal jméno Icchak, aniž vzal v potaz možné nepříjemné následky, a ty se zanedlouho dostavily. Icchak se totiž jmenoval jeho spolužák ze střední školy, kterého fízláci za komunistického režimu umlátili, protože otevřeně projevil úmysl emigrovat do Austrálie. Marně se ho uniformovaní příslušníci snažili přesvědčit, že by měl radši odjet do Izraele, když už je jednou Žid. Pan Ilie se náhodou přesně dozvěděl, kdo je ta osoba zodpovědná za přítelovu smrt, ale nemohl nic dělat ze strachu, aby nedopadl jako on. Protože mezitím, přesněji řečeno po vítězství Demokratického konventu, se ta osoba stala náčelníkem krajského inspektorátu. Přesně takhle to bylo. Jednoho dne, bylo to ve čtvrtek, řekl kuřeti: „Icchaku, příteli, šmytec, dost, dneska si dám slepičí polévku, musím tě, milánku, zaříznout!“ Předtím mu krátce vysvětlil zákony přírody a důvody, proč musí k takovému opatření přikročit. Těch pár slov však nadělalo v duši pana Ilia hotovou paseku. Když měl přejít k činu, vyhrkly mu slzy. Kuřecí maso a každé jiné maso je dobré, jen když ho člověk koupí v obchodě – tehdy patří jakýmsi anonymním živočichům a lze je trávit bez výčitek svědomí. Ale jak má člověk podříznout krk a sníst zrovna kuře, které nese jméno vašeho nejlepšího přítele z gymnázia? Na něco takového nebyl pan Ilie vůbec připraven. Nůž mu vyklouzl z ruky – kuře poněkud užasle sezobávalo drobty chleba, jelikož mu jeho slepičí mozeček neumožňoval pochopit, jak složitý bývá někdy život a co se vlastně stalo – a pan Ilie se rázem rozhodl, že dům prodá a přestěhuje se zpátky do města.
Když inzerát o prodeji vyšel v novinách, panu Iliovi se na jedné straně docela ulevilo, na straně druhé byl na sebe pyšný, jako by debutoval básní v Zeleném peří. Na rozdíl od ostatních inzerentů pan Ilie vymyslel chytrou formulaci, jež bude nepochybně zárukou komerční úspěšnosti. Veřejně oznamoval, že chce prodat nikoli dům, ale hospodářství s vinicí, vedlejšími budovami a zvířaty – v tomto případě měl na mysli Icchaka – na skvělém místě 10 km od Bacău. Jenomže zájemci o koupi se zrovna nehrnuli. Kdyby měl telefon, pár lidí by mu možná příležitostně zavolalo, zeptali by se na cenu a pak by okamžitě zavěsili. Ale takhle, ačkoli inzerát vycházel v Probuzení pět dnů po sobě, zastavil u dveří jen jeden trabant, jehož majitel mu rovnou navrhl, že mu ho výměnou za dům přenechá. Nedohodli se.
Příští týden se pan Ilie obrátil na agenturu, která se na podobné obchody zaměřovala. Přišli dva mladíci, omrkli dům a ujistili ho, že na něj kupce mít budou. Byla to rodina příslušníků církve letniční s osmi dětmi. Pan Ilie, aby se co nejdřív vrátil zpátky do města, hodně slevil z ceny, takže si musil ve spořitelně půjčit dvacet milionů s padesátiprocentním úrokem, aby si mohl koupit garsonku. Motorku si ale ponechal. Při odjezdu neopomněl novým majitelům ohledně Icchaka doporučit: „Ne abyste ho zařízli, je to moc hodné kuře!“ Zdá se však, že pro ně to bylo kuře zcela anonymní, takže ho zařízli, hned jak se pan Ilie a kamion, ve kterém převážel své věci, ztratili z dohledu.
Tak se stal pan Ilie majitelem garsoniéry v šestém poschodí, koupil ji od dědiců zesnulé paní Terezy. Dej jí Pánbůh lehké spočinutí, bývala účetní v krajském projekčním ústavu, z kterého se po Událostech stal SC General Project, a. s., kde teď pracuje paní Pelaghia. Když sousedé pana Ilia viděli, jak z kamionu vykládá napřed motorku a pak džezovou bicí soupravu, dělalo jim to trochu těžkou hlavu. Ale pak si zvykli, protože pan Ilie si dává pozor a zkouší jen v době vyhrazené pro klepání koberců. Odpoledne od tří do pěti odpočívá a večer po deváté hraje v restauraci Decebal nebo na nějaké svatbě.
Přeložil Jiří Našinec.
Petru Cimpoeşu (1952) je rumunský prozaik. Česky vyšly jeho knihy Simion Výtažník (Dybbuk, Praha 2006) a Christina Domestica a lovci duší (Havran, Praha 2008).