Francie a její Nobelovy ceny
Země, která se potýká s problémem, jak účinně restrukturalizovat ekonomiku, získala Nobelovu cenu za ekonomii a vedle ní i tutéž cenu za literaturu. Obě ceny jsou důkazem toho, jak rozmanitá a reflexeschopná je francouzská kultura. Francie však také ukazuje, že od reflexe k reálnému životu vede dlouhá cesta.
Až to zdálky zavání černým humorem: V srpnu tohoto roku francouzský prezident Hollande odvolal ministra hospodářství, kritika dominance finančního sektoru v ekonomice a zastánce přísnější regulace Arnauda Montebourga a vyměnil ho za absolventa elitních francouzských škol a vrcholného bankéře Emmanuela Macrona. Ten se ve svých třiceti sedmi letech stal jedním z nejmladších ministrů ve francouzské historii. O měsíc a půl později byla Cena Švédské národní banky za ekonomii (běžně nazývaná jako Nobelova cena) udělena Francouzi Jeanu Tiroleovi, který se celý svůj profesní život zabývá právě regulací různých hospodářských odvětví od telekomunikací po bankovnictví. V jeho případě je třeba ocenění chápat spíše jako výraz díků za dlouhodobou práci než za konkrétní objev. Tirole rozvíjí od osmdesátých let teorii regulace nedokonale konkurenčních trhů, hlavně oligopolů. Tak se v ekonomii nazývá tržní uspořádání, v němž hraje klíčovou roli několik málo velkých a silných firem.
(Ne)krocení trhu
Jean Tirole ovšem není žádný velký kritik trhu nebo současného kapitalismu, jak by snad mohl naznačovat výrok stálého tajemníka švédské akademie věd Staffana Normarka, který řekl, že "Letošní cena za ekonomii se týká toho, jak krotit mocné firmy". Tiroleův přístup je komplexní a to, co na něm bývá ceněno, je apolitičnost. To znamená, že se snaží hlavně o to, pokusit se pochopit, k čemu vedou regulace, a to pomocí exaktního matematického aparátu. Nejedná se tedy v žádném případě o jednoduchý návod ke "krocení" ekonomických obrů. Výjimečné přitom je, že se jedná o ekonoma působícího v Evropě (byť s americkým doktorátem), jenž se zabývá reálnou ekonomikou, nikoliv financemi. V předchozích deseti letech se totiž stali držiteli ceny za ekonomii výhradně Američané a po loňském ocenění empirické analýzy cen akcií, úvěrů a nemovitostí jsme svědky skutečného návratu k zájmu o reálnou ekonomiku, a to nikoliv skrz abstraktní makroekonomické modely, ale prostřednictvím teorie, která chápe realitu jako východisko, nikoliv jako chtěný výsledek.
(Ne)přítelem jsou finance
Ale kus absurdity v tomto příběhu přece jen zůstává. Ministr Macron momentálně v Bruselu ospravedlňuje předpokládaný deficit francouzského státního rozpočtu, který se stále nedaří srazit pod tři procenta HDP, jak bylo dohodnuto mezi členy eurozóny. Ti jsou spolu s Evropskou komisí čím dál netrpělivější vůči francouzským snahám o údajně nezbytně nutné strukturální reformy. Bankéř Macron se už v médiích vyjádřil v tom smyslu, že žádná opatření nejsou tabu a mohou se týkat tak rozmanitých oblastí, jako je snížení příspěvků v nezaměstnanosti nebo třeba uvolnění regulace práce v neděli. A tato jinak vesměs represivní opatření jsou promýšlena s posvěcením Françoise Hollanda, prezidenta, který byl do své funkce zvolen s heslem "mým nepřítelem jsou finance".
(Ne)sebevědomí
Zároveň se oba dva vrcholní francouzští političtí představitelé očividně těší z toho, že hned dvě Nobelovy ceny putovaly letos do Francie. Tu druhou, za literaturu, obdržel Patrick Modiano. Francouzský veřejný a mediální prostor je totiž v posledních několika měsících zaplaven nostalgií a velmi pochmurnými vizemi francouzské budoucnosti, jež mohou obě Nobelovy ceny alespoň trochu vylepšit a pomoci tak politikům. Ale co vlastně tato ocenění konkrétně znamenají? Modianova tvorba je do značné míry založena na autofikci postavené na vzpomínání. Točí se okolo problematiky dětství, Francie a hlavně Paříže za nacistické okupace. Zástupce švédské akademie Modiana nazval "Marcelem Proustem naší doby".
Jean Tirole je zase teprve druhým francouzským ekonomem, který byl Švédskou národní bankou oceněn. Tím prvním byl v roce 1988 Maurice Allais, který vytrvale odmítal překládat svá díla do angličtiny, takže mnoho jeho poznatků a myšlenek mohlo být objeveno anglofonními ekonomy teprve až později. Allais mimo jiné v roce 1992 kritizoval Maastrichtskou smlouvu pro její důraz na volný trh. Jeho dílo má s tím Tiroleovým společných několik rysů, především bezpodmínečný důraz na reálnou ekonomiku, v níž hraje svou roli stát a jeho regulace. To souvisí i s tím, že jak Tirole, tak Allais většinu profesionálního života nestrávili na klasické fakultě ekonomie, ale na École des Mines, což je síť prakticky zaměřených inženýrských škol, primárně neekonomických.
(Ne)schopnost
Na politické úrovni je Francii trvale vytýkáno její zpátečnictví a neschopnost přizpůsobit se. Nevyhnutelnost a potřeba změny jsou také jedním z nejsilnějších zdrojů legitimity "dynamického" premiéra Manuela Vallse nebo jeho nového ministra hospodářství Macrona. Ale Švédská akademie věd jako by chtěla upozornit i na něco jiného. Na velkou schopnost (sebe)reflexe, kterou v sobě nese francouzská kultura a zejména literatura, a s tím spojené hledání originálních řešení, tak jak ho ve svém ekonomickém díle ukazuje Jean Tirole. Jestli jsou však tyto vlastnosti Francii ještě k něčemu dobré, to je otázka.