Jsme tu poněkud zastrčeni, ani k nám nejezdí autobus, natož vlak
Sochař Zdeněk Macháček, doyen současné tvůrčí výtvarné kultury na Vysočině, vkročil letos v srpnu do devadesátého roku života. Stále pracuje. Četnosti jeho dřevěných skulptur, a v posledních letech rovněž komorních bronzových plastik se dostává téhož pohybu jako jejich umělecké hodnotě: obé roste.
Dívám se na vašich osm děl z poslední doby. Čtyři velké, čtyři o půlku menší, všechny s jednoticím charakterem. Jejich fundament je ve válci, v ohraničeném segmentu dílu kmene stromu. Na vnitřní straně je ztvarovaná křehká, plasticky a geometricky zřetelná, i když konejšivě enigmatická citová okolnost: lyricky výpravná duše stromu. Tedy mohu-li soudit svýma očima a svou myslí.
Ano. Jsou to věci z loňského cyklu. Dal jsem mu název Duše stromů. Cyklus není uzavřený a budu v něm pokračovat, pokud budu ještě schopen. Podnět k němu dalo malé tornádo, které zde v úzkém pásu nadělalo pěknou paseku. Odnesl to starý les se stoletými stromy, mnoho z nich byly tzv. suchary. Tak jsem toho využil a pár jsem jich koupil. Bylo by škoda, kdyby skončily někde v kamnech i se svou duší. Tak se také cyklus, který vznikl, jmenuje: Duše stromů. Však jsem to už řekl. Mohu připomenout dřívější cyklus?
Jistě.
Jeho tématem je krajina. Míval jsem, už je to dávno, koně. Projížďka krajinou a lesem na koňském hřbetu, když fouká vítr, kdy stromy se zdají živé, promlouvající, naříkající ve větru, se těžko popisuje. Je to tolik dojmů, tolik náhlých myšlenek, že slova nestačí. Tak jsem získával inspiraci k původním sochařským krajinám. Nádherná krajina nabádala k pocitu, že na koni přímo letím. U nás je začátek Vysočiny. Drama kopců. Dál k západu už je to především náhorní plošina, kdežto zde, nad Svratkou, se kopce dramaticky zvedají k nebi, jeden za druhým, pět až šest set metrů do výšky.
Mé první pokusy o ztvárnění této krajiny byly v statických věcech, v jejich vertikalitě. Když k nám jdete, stále stoupáte do kopce, stále vzhůru. Tak vznikl cyklus Strmé krajiny. Další cykly Rozevláté krajiny a Větrné krajiny byly inspirovány větry, které protahují lesem, ohýbají stromy, ty praskají, jako by jejich duše kvílely a naříkaly. Proto ten název Duše stromů. Jakmile strom padne, duše zmizí. Chtěl jsem je zachovat alespoň tímto způsobem. A hudbu, kterou slyším při každé procházce lesem, jsem již dříve vyjádřil v sochařských formách píšťal.
A co bylo příčinou pro nové uchopení vašich drobných dřevěných skulptur, některé jsou staré desítky let, a k jejich provedení v bronzu?
Na počátku byla návštěva slévárny. Viděl jsem, co tamní mistři dovedou. Odlijí jakýkoliv tvar. Změnit omezenou životnost dřeva v trvalý bronz mě napadlo, když jsem si prohlížel své zbylé výtvory z minulosti. Rozhodl jsem se nechat je odlít, prodloužit jim život. Ale začal jsem nejméně vhodným motivem z poslední doby, malými Létavicemi. Létání a bronz nejdou mnoho dohromady. Tedy jsem sáhl po skulpturách nejstarších, malých zvířatech – Býkovi, Slonovi, Sově a po několika figurálních sochách. Nejstarší z nich, Krokodýl, vznikla před dvaašedesáti roky. Dělal jsem ji na zakázku brněnské radnice, která chtěla nějaké dárkové předměty pro zahraniční hosty. Provedl jsem asi šest kousků, první mé věci, které šly do světa. Jeden Krokodýl tehdy zůstal, koupil ho kamarád. A nedávno přišel, abych dal udělat bronzové odlitky pro jeho děti.
Když je řeč o mých starých věcech, tak si vzpomínám na jednu kuriozitu. Náboženská obec hledala novinovou inzercí řezbáře pro motiv Krista dle Myslbeka. Zkusil jsem to. Donesl jsem do redakce čtyřiceticentimetrový vzorek a čekal, co z toho bude. Odpověď přišla za pár dnů – honorář pět set korun a objednávka na tři sta kusů. Představa, že bych měl vyrobit byť jen dvakrát totéž, byla pro mě nemyslitelná. Odmítl jsem. Takové byly počátkem padesátých let mé začátky při hledání cesty k řemeslnému zvládnutí práce ve dřevě.
Co vás vede k vytrvalému podstupování oné těžké řemeslně-umělecké práce sochaře?
Co cítím, chci sdělit. U mne to tak bylo vždycky. Jsem asi v tomto ohledu staromódní. Chci se podělit se svým vnímáním přírody, ukázat, jak je nádherná, vytvořit sochy, které by samy o sobě, bez obsáhlého vysvětlování, probudily v lidech podobné pocity. Ale sil, bohužel, ubývá. Dřív jsem dělal sochy šestimetrové i větší, dvanáctimetrová z roku 1968 stojí dodnes v Brně nad výstavištěm, před tzv. doškolovákem. Teď jsem se omezil na menší sochy, do výšky dvou metrů.
Je mezi našimi současnými tvůrci v sochařské oblasti druhý tvůrce ve vašem věku? Nejste vy snad tím skutečným doyenem, oním uměleckým stařešinou, jemuž náležejí obdiv a pocty?
Proboha, to ne! Vysoký věk není zásluhou, spíš hrůzou. A o stejně starých sochařích nemám povědomí. Jsme tu poněkud zastrčeni, ani k nám nejezdí autobus, natož vlak.
Zdeněk Macháček se narodil 16. srpna 1925 v Brně. Žije na Vysočině, v Křížovicích u Nedvědice, kde má v Galerii z ruky stálou expozici. Měl přes čtyřicet autorských výstav, devět z nich v cizině.
(Zkrácená verze úvodního textu k aktuálnímu profilovému katalogu Zdeňka Macháčka, který vydala Galerie z ruky roku 2014)