Střídání elit, nebo jen kosmetická změna?
Další volby jsou za námi. Důvěru získala hlavně nová jména: v některých případech je však otázkou, zda jde o projev občanského probuzení, nebo spíše naivity.
Novinářské analýzy výsledků komunálních a senátních voleb je lepší brát s rezervou. Stále klesající volební účast navozuje otázku, zda jsou rozdíly oproti jarním volbám do Evropského parlamentu signálem společenské změny, nebo jen statistickou chybou. Některé jevy však stojí za povšimnutí. Padl mýtus Prahy jako ostrova pozitivní deviace s mimořádně uvědomělými občany: také zde přibývá nevoličů, také zde dokázalo ANO porazit TOP 09. Kalouskova strana nepotvrdila úspěch z evropských voleb a hned se ukázalo, že to v ní povážlivě skřípe. Mainstreamoví novináři jen těžko skrývají zklamání z toho, v jak neblahém světle se ukazují ti, které tak dlouho vychvalovali jako spasitele. ODS naproti tomu dokázala zastavit pokles obliby, i když většinou jen díky nenápadným pěšákům v menších městech. Většina pravicových hlasů však přešla buď k jednorázovým lokálním uskupením (profilujícím se spíše kritikou komunálních nešvarů než ideovou vynalézavostí), nebo k ANO. To stále ještě dokáže uhánět na koloběžce stylem obutá-neobutá, protestní-státotvorná. Teprve se uvidí, zda to množství nových ambiciózních radních pozici Andreje Babiše posílí, nebo spíše oslabí (TOP 09 také ještě nedávno vypadala jako monolit pevně spojený neoliberální ideologií a kultem vůdcovského dua, dokud nezačali mít Starostové zaječí úmysly). O něčem může svědčit i skutečnost, že v senátních volbách zaostalo jeho hnutí za očekáváním: voliči mu zřejmě nechtějí vystavit bianko šek. Obavy z vzestupu tohoto dosud značně nečitelného hnutí jsou pochopitelné, olomoucké řešení co nejširší koalice proti němu ale asi nebude to pravé: stylizace nedoceněného génia, kterému všichni čurají na kamaši, je totiž Babišovým hlavním mediálním trumfem.
S ANO se zkrátka v české politice musí počítat, není to krátkodechý produkt mediálního humbuku jako Věci veřejné a nejspíš i Úsvit přímé demokracie. Koalice s ním nemusí být tabu, na místě je ale obezřetnost: jen málokterý z úspěšných kandidátů budí dojem, že šel do politiky z nějakého altruismu. Groteskní je ovšem postoj žurnalistů: pokud čtvrt století hlásají, že u nás žádní oligarchové neexistují, což je jenom projev závisti vůči úspěšným, pak nemohou být přesvědčiví, když naráz lamentují nad oligarchizací politiky.
ANO ovšem dokázalo nalákat i voliče levicové – zejména selhala tradiční bašta na Ostravsku, kde nejsilnější strany investovaly energii hlavně do neustálého znemožňování se (http://denikreferendum.cz/clanek/19054-padesat-sest-milionu-v-uplatcich-a-cssd-v-ostrave-zira-do-propasti). Ukázalo se, že mnohé socialisty a komunisty vynesla do pozic před čtyřmi lety spíše nespokojenost s asociálností tehdejší vlády než jejich vlastní schopnosti. A tak při posuzování konkrétních starostů a senátorů pouhá stranická příslušnost většinou nepomohla. Komunisty dohnala neschopnost generační výměny, ČSSD to s ní naopak přehnala, když do pozic instalovala lidi mladé a slibné, ale často osobnostně natolik nezralé, že snadno podlehli mocenské aroganci.
Asi nejviditelnějším případem je pád brněnského primátora Romana Onderky, proti němuž se spojili téměř všichni. Neoblíbená velká koalice skončila, tím spíše, že ODS má v Brně ještě menší autoritu než v jiných velkých městech. Primátor, ač energický a schopný, se stal obětí vlastní nabubřelosti. Onderka svým způsobem předběhl dobu, když začal město „řídit jako firmu“, a to v tom smyslu, že šéf si do rozhodování nenechá od nikoho mluvit. Pak se ještě nešťastně zapletl do celostátní politiky podporou Haškova diletantského pokusu o vnitrostranický puč, což jeho popularitu dorazilo.
Hned za dvojicí vládních stran skončilo dost překvapivě hnutí Žít Brno. Přiznávám, že mi nikdy nebylo příliš sympatické kvůli svému okázalému hipsterství (my hoši, co spolu mluvíme a smějeme se stejným vtipům, versus tupé stádo těch ostatních). Ale podobný pocit generační a profesní výlučnosti jsem měl zpočátku i z Pirátů a musím uznat, že se časem poučili. Jejich program v sociální oblasti je dnes osvícenější než u tradiční levice (http://www.pirati.cz/stanoviska/romea_socialni_vylouceni).
Těžko říci, zda hlasy pro Žít Brno byly opravdu hlavně hlasy proti hazardu, jehož problematice se toto hnutí obzvlášť věnuje. Na Uherskohradišťsku totiž v senátních volbách výrazně uspěl místní hazardní magnát. Je tu jistě rozdíl: na malém městě není propojení heren s kriminalitou tak výrazné, navíc zatímco brněnští majitelé heren se snaží být vidět co nejméně, Ivo Valenta se rád prezentuje jako dobrodinec rodného kraje a s okázalým furiantstvím financuje všechno možné i nemožné. Zdá se spíš, že hlavní roli hraje všeobecná únava ze systému, který nenabízí žádnou perspektivu; a potřeba změny, ať je jakákoli. Do veřejného života vstupuje nová generace, která si už zvykla posuzovat tuzemské poměry spíše podle toho, co jim chybí do zemí s vyšším životním standardem, než podle vzpomínek pamětníků na časy předlistopadové.
Občanské aktivisty teď čeká učení se politice – za pochodu a pod drobnohledem veřejnosti, která ráda označí jakýkoli kompromis za zradu. Začnou nést odpovědnost, budou muset hlasovat i pro nepopulární kroky a budou nuceni odložit svoji hyperkritičnost. Žít Brno bylo k místním poměrům až přehnaně negativistické, ale Brno zas tak špatné město není. Vezměme si jenom skutečnost, že v Praze kandidovala protikorupční aktivistka za hnutí ANO, které má střet zájmů už ve své podstatě, kdežto brněnští nespokojenci do toho šli na vlastní pěst a uspěli. To je přece dobrá zpráva, ne?
Nemylme se, v dnešním světě i občanské iniciativy potřebují marketing a nezisková organizace může představovat sociální kapitál. Člověk v tísni už svou zcela otevřenou stranickostí velkou část aury ztratil; možná nás podobné vystřízlivění z iluzí čeká i u jiných podobných sdružení, která slouží spíše jako výtah k moci. Každopádně je zde alespoň nějaká naděje, na rozdíl od velkých stran, které stále dokazují svou nepoučitelnost a aroganci moci.
Budoucnost nové brněnské koalice je nejistá. Její příslušníky toho na první pohled více rozděluje, než spojuje. Uvidíme, jak spolu dokážou vycházet v jednotlivých městských částech a jak zvládnou rozhodování o konfliktních tématech, jako je přesun nádraží. Další rozčarování, podobné tomu, k jakému vedla politika Strany zelených po parlamentních volbách roku 2006, by bylo pro důvěru občanů v politiku už příliš velkou ranou. Byl učiněn teprve první krok – doufejme, že ty další budou následovat.
Složení nového brněnského zastupitelstva: https://www.brno.cz/sprava-mesta/volene-organy-mesta/zastupitelstvo-mesta-brna/clenove-zastupitelstva-mesta-brna/