John Updike
Moje děti na skládce
Den před rozvodem beru své děti
na tenhle výlet;
jsou očarovány tou
zemí divů odhozených věcí,
kde každá neprozkoumatelná hvězda volá
v touze být na chvíli hračkou.
I na mne ta poušť věcí působí magicky.
Srázné vrchy televizních obrazovek, šerá jezera
dřevité vlny, laviny
dokonale odštíplých tesařských hoblin,
motosvíčky jako nuggety, plechovky hrající barvami
jako peří pávů, kompletní zahradní sekačka…
to všechno můj pud záchovy přitahuje.
Už nemohu. Těch věcí
si někdo považoval a pak je zapudil,
měl k tomu důvod. Avšak mé děti
posvátně putují po pahorcích veteše
jako zakrslí vyhladovělci, které z krutého šprýmu přivedli
k tabuli tak završené bohatými pokrmy, že nemohli jíst.
Křičím: „Nesahejte na ty střepy!“
Odhozený kov útlocitně zakrývá rez.
V konci vše se stává flórou: vítr od moře
mává prapory celofánu a vysokého býlí.
Racek pláče; každý z mých chlapců si odnáší
zmordovaný traktor a doufá, že to, co jiné děti kdysi
uhrály k smrti, on zase přivede k životu.
Ne. Říkám: „Ne!“ Přišel jsem, abych přidal
své střepy k tomuto vesmíru ztrát,
abych vyklidil svůj dům, abych nadále
vedl život zbavený všeho, co zbývá.
Má dcera drží nahatou panenku, je bez ručiček,
ale s nadějí v očích pod špínou a nánosy počasí,
a já jí mohu jenom říct: „Měj ji ráda teď.
Měj ji ráda teď, ale domů – ji vzít nemůžeme.“
Láska v podzemní dráze
Negerko jasuplná i tady v podzemí,
kolik svateb v severním Harlemu
vtisklo ti do duše tuhle kamej
stoické netečnosti?
Krásu by nikdy neměla nudit
její vlastní krása.
Mrtvolná světla se tříští v našem spěchu.
Párečky vrkají, temnota vříská.
Dítě vedle tebe spánek přetáčí
z boku na bok a já,
ubohý ušmudlaný běloch, splývám s okolím
a snažím se na tebe nedívat.
Ach, půvabe, slepý k sobě:
jamky tvých očí jsou vytlačeny z hlíny,
tvoje víčka jsou okvětím stínu
tvé lícní kosti, brada a držení hlavy
patří pyšnému jezdci v sametu
a ve tvých rtech jedenáct křivek žije.
Eurydiko, pojď, vyvedu tě odtud,
má píseň bude tichá, poslouchej:
Lásko, tvé jméno třímám tak vysoko a výš,
že oceány roků na poušť proměníš
a pohoří času sotva pohnout může
jediným okamžikem tvé kůže.
Východy zívají na Devětapadesátou ulici.
Schody kiosku jsou zčernalé krví.
Otáčím se a den mě kárá,
když koukám ze tmy do světla:
jsi pryč, negerko jasuplná,
na sever noc tě odvlekla.
Iowa
Dnes ráno bílé chlévy ladí se stromy,
jež obílené mlhou, na špičkách
mezi mírnými kopečky zmrzly.
Byla kdysi celá země takhle nevinná?
To všichni naši dobří strejci sedávali
na takhle dlouhých verandách před zátarasem
trávníku, kde mísily se světlušky a rosa
s kouřem jejich letních doutníků?
Světlušky! Z pochmurných chodeb kukuřice
a z houštiny jezer lucerny přilétají.
Letošní zima to všechno pohltí jak džbán –
co dozrálo, potrvá v odlitku mrazu,
jako staré zahradní stolky ze železa,
jak tato rovina, panenská jako Měsíc.
Přeložil Pavel Šrut.
John Updike (1932–2009) byl americký kritik a spisovatel, jeho nejznámějšími knihami je tragikomický příběh venkovského učitele Kentaur, využívající paralely s antickou mytologií, a série o „Králíkovi“ Harrym Angstromovi, popisující poválečné proměny americké společnosti na osudech typického příslušníka střední třídy. Jak napsal Gavin Ewart, se svou schopností ozvláštnit všednost dokázal Updike jako jeden z mála romanopisců také psát dobrou poezii.