Obrazy Karla Rossí v Galerii Aviatik
Výstavní program galerie Aviatik v Pršticích (okres Brno-venkov) je založen cele na spojení kladů a záporů široké druhové a formové pestrosti představovaných děl volného i užitého výtvarného umění.
Je takříkajíc pro všechny. Ne ovšem šmahem, a nikoliv vždy. Vyznavači realismu mohou si dát návštěvní pauzu v čase uvádění abstraktních artefaktů a stoupenci abstrakce pauzírují, když chtějí, v termínu vyhlášeném pro realismus. Ale být to tak nemusí. Galerie Aviatik je natolik přátelská a ve více směrech příjemná, že dělení na návštěvníky dle druhu a formy uváděných děl tu ponejvíce chybí. Ke galerii se těsně váže útulná čajovna. Je tedy na příchozím, zda více času věnuje právě jí, či galerii o patro výš, dostupné po ocelových točitých schodech (jsou vhodné zejména pro subtilní postavy).
Do konce první listopadové dekády zde vystavuje obrazy Karel Rossí (narozen 1955, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze).
Bylo mnohokrát napsáno, že obraz je malířovou nejvlastnější výpovědí o světě a též výpovědí o malíři ve světě, i o světě v malíři a rovněž o světě, jaký by měl dle malíře být. Karel Rossí je spjat s Vysočinou. Je zaobalenou látkou jeho obrazů. Je vymaněn z principů realistického zobrazování. Našel si vlastní téma a nepřenesenou metodu vyjádření. „Stavební“ materiály osobitosti si drží léta, skrze ně žije ve svém světě. Obsah Rossího obrazů je spojnicí dvou kategorií. Obě jsou zobrazeny převážně konkrétně, s akcentovanými detaily. Liší se však mírou objektivity. Vidíme širokou krajinu s hlubokou perspektivou (ohlas klasické krajinomalby), nezřídka oživenou lidskými bytostmi. A vedle toho nachází náš zrak a naše mysl lokální děje z „jiných světů“. Jsou uzavřené ve skleněných dutinách či bublinách, čímž evokují třeba i nezáměrné příbuzenství s komiksy; kde ovšem je v bublinách vedena řeč, u Karla Rossí je tam obraz, fragment děleného děje, kousek skládačky, při jejímž spojení si divák v mysli teprve získá možnost číst celý obsah. A je to zpravidla obsah bohatý, byťsi rozměry obrazů Karla Rossí jsou spíše komorní. „Skleněnky“ či bubliny visí nad krajinou, či nad ní plují (krajina je to snad vysočinská), s obcemi (možná středověkými), s lesy a loukami. A v oněch „skleněnkách“ jsou další krajiny, miniaturní, a v nich lidské bytosti, zvířata, všude se cosi děje.
Rozhodně je zcela lhostejné, že nenacházíme k tomu všemu nejsprávnější klíč. Však ani nevíme, který to je, tedy jej ani nehledáme. Hledáme a pro sebe nacházíme své příběhy, svá vyznání krajině a člověku, jež s největší pravděpodobností nejsou příběhy malířovými. Řekl bych vlastně, že Rossí ani neusiluje o sblížení se s vnímatelem ve shodném proniku obrazu a myšlenky. Oč tedy usiluje? Nevím. A platí, že kdo se moc ptá, málo se dozví. Pátrejme více v sobě. Nepochybuji o tom, že Rossí je se svými obrazy vnitřně kardinálně srozuměn, že mu sotva sejde na tom, zda dokáže k témuž srozumění dospět i vnímatel zpřed obrazu. Veristický surrealismus Karla Rossí je prostoupen představami snového a fantazijního charakteru, jimž by ublížilo, kdybychom pátrali po jejich východiscích, zdůvodnění obsahu a narativním vyústění.
Ne vše v malířství musí být podepřeno verbálně, enigmatické souvislosti poskytují přitažlivost, jejíž trvání může být téměř bez konce. Pokus o alespoň dílčí shrnutí malířského projevu Karla Rossí vede k řadě možných způsobů, jimiž se lze toho úkolu zhostit. Jedním z nich, tím, který chci za sebe naznačit, je existence dvojího života. Dvojího života obrazů Karla Rossí. Skrze jeho první spojitosti, ony autorské, jsou před námi autentické obrazy náležející malířově mysli. V pomyslně druhém jejich životě patříme na obrazy, jež Rossí učinil našimi obrazy, neboť je vydal napospas mysli vnímatelově. První míněný život je do té míry neměnný, pokud jej beze změny ponechá autor. Druhý je s to rozkrýt sto a více významů, daných sumou mentálně odlišných vnímatelů. Vždy je to tak, že opravdové umění malířského díla přenáší sebe sama, svou tíhu či lehkost, na zjitřeného diváka. U obrazů Karla Rossí, myslím si, je tomu tak v míře výrazně účinnější.
Občas lze narazit na hloubání o inspiraci Karla Rossí v obrazech nizozemského malíře 15. a 16. století Hieronyma Bosche. Považuji je za mylné. Proti Boschovým náboženským a moralistním dílům značného dramatického náboje je Karel Rossí často ironik vysokého nadhledu pohybující se ne pouze ve snu a skutečnosti, ale rovněž na pomezí pravděpodobností a předmětností.
Karel Rossí: Obrazy. Galerie Aviatik, Ořechovská 169, Prštice. Výstava je přístupná do neděle 9. listopadu, denně od 10 do 18 hod., návštěvu lze ohlásit předem na mobilní linku 606 272 732, http://www.galerie-aviatik.cz.