Melancholie kavárenského chodce
Velmi často, nebo v současnosti možná většinou, tomu bývá tak, že po talentované a naděje vzbuzující básnické prvotině má mladý autor problémy s tím, jak se svému debutu vyrovnat, a často také s tím, zda vůbec chce dál psát poezii či zda vůbec chce pokračovat v psaní. „Stříbrný vítr“ mládí odvane, autor „vstoupí do praktického života“ a na poezii jakoby nemá čas, jelikož ho už nechce mít, nechce poezii ze svého života dávat patřičný díl a tvrdí, že to prostě nejde, a to z objektivních důvodů. Dávat ten patřičný díl samozřejmě lehké není, což si v mládí básník obvykle příliš nepřipouští. Ale to také patří k mládí.
Cesta Josefa Straky je právě opačná. Zatímco v mládí byla poezie jen částí jeho zájmů, postupně pohltila celý jeho život a nyní, když mu je něco přes čtyřicet, je tomu stále tak. Josef Straka vystudoval psychologii a po absolutoriu nastoupil do akademického prostředí, nicméně poezie ho volala natolik silně, až jej od klasické akademické kariéry zcela odtrhla. Dnes je Josef Straka nepřehlédnutelnou postavou především ve společenském literárním životě Prahy, ale i dalších měst. Organizuje, moderuje, vyhledává mladé autory, kterým dává příležitost účastnit se literárních večerů. Je prakticky „u všeho“ a pracuje v tomto směru velmi nezištně.
Jeho psaní se vyvíjelo směrem od literatury, kterou je možné označit za dobovou - která je kultivovaná, ale vlastně zaměnitelná, a jakou píše v daném čase celá řada autorů -, k nalézání vlastního hlasu. V jeho nejnovější knížce se mu k osobité poezii podařilo dospět. Sbírka Malé exily je zajímavá spojením typu psaní, jakým se v intelektuálním prostředí psalo v devadesátých letech, tedy spojením stylu vlastní generace Josefa Straky, s vyjadřováním, s jakým přišli mnohem mladší autoři. Prvoplánově, při prvním čtení, nejvíce padne do oka typ „angažované“ poezie. Ale Josef Straka s angažovanou poezií pracuje velmi citlivě a jemně a stejným způsobem reaguje na řadu dalších podnětů ze současné mladší poezie a ztvárňuje je po svém.
Nejde ovšem jen o „aktuálnost“, která sama o sobě jistě žádnou hodnotu poezii nedává. Malé exily se inspirují také staršími autory a drží se tradičních témat Josefa Straky: cestování a chůze, především po městě, kaváren a noci. Ve srovnání s jeho předchozími tituly jde ale o hlubší pohled a živější a přesvědčivější formu. Jen závěrečný, zvláště ve srovnání se zbytkem sbírky, je možná trochu příliš monotónní. Monotónnost ovšem patří k poetice Josefa Straky, celá předchozí sbírka Kostel v mlze byla právě na ní založena.
V doslovu Simony Martinkové Rackové se objevuje odkaz k poezii Jiřího Koláře. Ne že by bylo nemožné cosi z tohoto „klovajícího orla“ v Malých exilech najít, ale mnohem blíže je Josef Straka Petru Královi a jeho „pěší metafyzice“. V žádném případě nejde o epigonství, návaznost tu ale nepochybně je. Josef Straka v Malých exilech je ale úzkostný a existenciální tam, kde si Petr Král v básni s obdobným tématem neodpustí frajerské gesto a ironický úsměšek.
Malé exily nejsou knihou nějakého nového Rimbauda, ale je to dobře odvedená práce. Intelektuální poezie, která ale není povrchní, není to pouhé „řemeslo v dobovém stylu“, i když snad právě touto rovinou by sbírka mohla souznít s dobovým publikem. Malé exily jsou ale víc než „běžná současná sbírka básní“.
Josef Straka: Malé exily, Cherm 2014, ilustrace Jana Majcherová.