Počteníčko: Násobilka
Noc byla chladná a hvězdy červené. Kráčel jsem podél Melounových podniků. Tam vyrábíme melounový cukr. Vymačkáme z melounů všechnu šťávu a vaříme ji tak dlouho, až zbude jen cukr; tomu pak dáme tvar této věci, kterou máme: našich životů.
Usedl jsem na pohovku na břehu řeky. Pauline mi znovu připomněla tygry. Seděl jsem a přemýšlel o nich, jak zabili mé rodiče a snědli je.
Žili jsme pohromadě ve srubu u řeky. Otec pěstoval melouny, matka pekla chleba. Já chodil do školy. Bylo mi devět let a měl jsem potíže s násobilkou.
Jednou zrána, právě jsme snídali, vešli do srubu tygři, a dřív než se otec stačil chopit nějaké zbraně, zabili ho a zabili i matku. Mí rodiče ani nestačili promluvit, a byli mrtvi. Já jsem držel u úst lžíci, kterou jsem jedl kaši.
"Neboj," řekl jeden tygr. "Neublížíme ti. Dětem neubližujeme. Jen pěkně seď a my ti povíme pohádku."
Druhý tygr začal jíst mou matku. Ukousl jí ruku, žvýkal ji a ohryzával. "Tak jakou pohádku bys chtěl slyšet? Znám jednu pěknou o zajíčkovi."
Já žádnou pohádku nechci," řekl jsem.
"V pořádku," souhlasil tygr a uhryzl si z otce. Dlouho jsem tam seděl s lžící v ruce, až jsem ji položil.
"To jsou mí rodiče," řekl jsem.
"Moc nás to mrzí," řekl první tygr. "Opravdu."
"No jo, fakt," připojil se druhý. "My bysme to nedělali, kdybychom nemuseli - kdybychom k tomu nebyli nucený. Ale my jsme k tomu nucený. Jinak ani žít neumíme. Jsme jako vy," dodal. "Mluvíme úplně stejně. Myslíme stejně, jenomže jsme tygři."
"Mohli byste mi pomoct s násobilkou," řekl jsem.
"Prosím?"
"S násobilkou."
"Aha, násobilka."
"No."
"Co potřebuješ vědět?" zeptal se první tygr.
"Kolik je devět krát devět."
"Osmdesát jedna," řekl tygr.
"Osm krát osm?"
"Padesát šest."
Položil jsem jim řadu otázek: kolik je šest krát šest, sedmkrát čtyři atd. Byl jsem s násobilkou opravdu na štíru. Nakonec tygry mé otázky omrzely a oni prohlásili, abych se ztratil.
"Dobře," řekl jsem. "Jdu ven."
"Ale nechoď daleko," přikázal první tygr. "Nechceme, aby sem někdo přišel a zabil nás."
"Dobře."
"Oba zase začali jíst mé rodiče. Šel jsem ven a posadil se u řeky. "Jsem sirotek," řekl jsem.
V řece jsem uviděl pstruha. Plul přímo ke mně a pak se zastavil na onom rozhraní, kde řeka končí a začíná země. Upřeně se na mě zadíval.
"Co ty víš o čemkoli?" řekl jsem pstruhovi.
To bylo předtím, než jsem začal žít v jáMORU.
Asi po hodině vyšli tygři ze srubu, protáhli se a zívli.
"Máme to pěkný den," řekl první tygr.
"Jo," řekl druhý. "Paráda."
"Opravdu nás moc mrzí, že jsme ti museli zabít rodiče a sníst je. Snaž se nás prosím pochopit. My tygři nejsme zlí. My tohle musíme dělat."
"Tak dobře," řekl jsem. "A díky za tu násobilku."
"Rádo se stalo."
Tygři odešli.
Vydal jsem se do jáMORU a řekl Charleymu, že mi tygři snědli rodiče.
"To je opravdu smůla," prohlásil Charley.
"Tygři jsou tak milí. Proč musejí dělat takovéhle věci?" zeptal jsem se.
"Je to silnější než oni," řekl Charley. "Já mám tygry rád. Kolikrát jsem si s nima moc pěkně popovídal. Jsou opravdu milí a dovedou všechno náramně vysvětlit, ale my se jich budeme muset zbavit. Brzo."
"Jeden mi pomohl s násobilkou."
"Oni rádi pomáhají," řekl Charley. "Jenže jsou nebezpeční. Co si teď počneš?"
"Nevím," odpověděl jsem.
"Jak by se ti líbilo zůstat u nás v jáMORU?" zeptal se.
"Nezní to špatně," řekl jsem.
"Výborně," pravil Charley. "Ujednáno."
Toho večera jsem se vrátil ke srubu a zapálil ho. Všechno jsem tam nechal a odešel jsem žít do jáMORU. Stalo se to před dvaceti lety, třebaže se mi zdá, že to bylo teprve včera. Kolik je osm krát osm?
Přeložila Olga Špilarová, česky vydal Odeon (1986) a Argo (1996).
Richard Brautigan (1935-1984) byl americký spisovatel, který bývá řazen do beat generation a jehož stěžejní texty si každá generace přeloží po svém. V některém z dalších čísel otiskneme exkluzivní vzpomínku na R. B. z pera jeho osobní přítelkyně Deborah Robertsové, která patří do širšího kruhu příznivců Kulturních novin.