Převodovka strachu aneb život před zraky státní bezpečnosti
Ke čtvrtstoletí sametové revoluce přinášíme vzpomínku a reflexi předchozí doby z pera německého evangelického faráře, představitele hnutí Mehr Demokratie a za časů bývalé NDR též občanského aktivisty. Je totiž dobré si připomenout patologickou stránku života v minulém režimu, jež ve východním Německu byla rozvinuta více než u nás. A stejně tak důležité je rozpoznávat nebezpečí, která se objevují s nabytou svobodou.
Když na podzim 1989 vyšly tisíce lidí v NDR nejdříve do kostelů a odsud pak do ulic a na náměstí, demonstrovaly za denní chléb demokracie, za svobodné a tajné volby, za svobodu tisku a shromažďování. Demonstrace proti se nekonala. Zdálo se, že všichni jsou zajedno v tom, že se chtějí osvobodit od diktátorských poměrů. Jak mohl stát svých 17 milionů občanů, kteří s ním zjevně vnitřně "rozvázali smlouvu", tak dlouho držet na uzdě? Odpověď zní: Tím, že je uvěznil. A - strachem.
Do každé hlavy bylo vsazeno soukolí strachu. Vždy, když se měla vyslovit nějaká kritická myšlenka, spustila se převodovka úzkosti: Kdo by to mohl slyšet a zaznamenat? Do jakých spisů by to bylo založeno? Jaké dopady by to mohlo mít, jaké represálie bych mohl očekávat? Mohlo by to mít následky pro mé vzdělávání, učňovské místo, studijní pozici? Už děti v předškolním věku si toto osvojovaly. Byly trénovány rodiči a prarodiči, aby rozlišovaly, co smějí vyslovit či vykládat na veřejnosti, například v mateřské školce, a co by nemělo radši opustit byt.
Všudypřítomný dohled
Garantem strachu a přizpůsobení byla Stasi (státní bezpečnost). "Naslouchej a koukej" (Horch und Guck), jak státní bezpečnost nazýval hlas lidu, byla vždy a všude. V roce 1989, před svým koncem, měla 91 000 profesionálních a 174 000 neoficiálních spolupracovníků (inoffizielle Mitarbeiter, MI), kteří pracovali skrytě a špehovali vlastní spoluobyvatele. Statisticky vzato, šlo u vesnice s tisícem obyvatel o 15 osob ve sledovacích službách. Protože nebylo známo, koho Stasi naverbovala, musel člověk počítat s tím, že jeden IM patří do okruhu pracovního kolektivu, jeden je mezi spolužáky, někdo má oči a uši otevřené při vesnických slavnostech, někdo sedí u hospodského stolu a další zpívá v chrámovém sboru. Skoro nic nezůstalo pro Stasi utajeno, pronikla do společenského života jako mycelium - "ve službách socialismu", aby zemi chránila před "imperialistickým nepřítelem".
Při jedné demonstraci na podzim 89 jsem si uvědomil, jakou strachuplnou moc Stasi měla: Velké množství lidí táhlo městem a skandovalo. Avšak když demonstrace procházela kolem budovy státní bezpečnosti, přešla do mlčícího pochodu. Nikdo nic nekřičel, všichni utichli. U jedné z pozdějších demonstrací jsem zažil, jak si jeden dělník stoupl na tržišti na okraj kašny, aby promluvil k lidem. Začal svou řeč takto: "Jmenuji se…, bydlím…, pracuji v …." - Tento člověk tím dokumentoval přede všema očima a ušima, že Stasi už nad ním nemá žádnou moc. Závěs mezi státní bezpečností a občany byl s konečnou platností odhrnut po obsazení jejích centrál, po odzbrojení a vypnutí odposlouchávacích zařízení a po zajištění spisů.
Špehování a manipulace
Často bývám tázán, jestli mne vylekalo to, co jsem později našel ve spisech Stasi. Ne, ty zprávy mne neudivily. Spíše mne pobavilo, jaké zanedbatelné maličkosti špiclové nashromáždili. Samozřejmě, fotky z akcí, které byly pořízeny z aktovky, nebo přesné nákresy našeho domu, na nichž bylo vyznačeno, kam jsme do oken pověsili citáty Bertolta Brechta nebo Rosy Luxemburgové chápané jako kritika režimu - to si dnes prohlížím s uspokojením: Zjevně jsme ten stát přeci jen znejistěli, proč jinak taková námaha. Leccos, byť nemnoho, Stasi nezachytila. Tak mi byla od přátel na jednom parkovišti na tranzitním úseku dálnice do Západního Berlína doručena malá laboratoř na testování vody. Měl jsem šílený strach. Domluvili jsme se telefonem pomocí sjednaných kódů a klaplo to.
Polekalo mne ale, že Stasi nejen špehovala každodenní život občanů, ale že také ovlivňovala jejich životy. Na mně - jako na vyhlášený cíl, sledovaný kvůli politickým podzemním aktivitám - měla Stasi shromažďovat materiál pro obžalobu. Nečekala však na to, až udělám nějakou trestněprávně relevantní chybu, nýbrž na mne nasadila špicla, aby šířil fámy a tím mne zbavil krytí mým nadřízeným. Také dokonce chtěli jednoho nasadit, aby si "narazil" mou ženu.
"Zdravím všechny, kteří tu musejí být služebně!"
Přitom jsme o existenci Stasi pořád věděli. Byl jsem tehdy aktivní v jedné skupině zabývající se ochranou životního prostředí. Pochopitelně jsme vycházeli z toho, že také v této skupině může být jeden IM. Při mnoha akcích byli přivítáni nejen hosté, ale také cynicky ti, "kteří zde musí být služebně". Při řeči jsme se hlídali a přednášeli jsme odůvodněnou kritiku státu jen s málem lehkomyslnosti. Ve skupině jsme diskutovali o všem, ale v myšlenkách jsme si formulovali, že by to mohlo mít následky. Vzpomínám si na to, že předtím, než jsem některé věty vyslovil, ubezpečil jsem se vnitřně, zda jsem skutečně ochoten kvůli tomu jít například do basy. Teprve pak jsem mluvil. Svoboda slova šla ruku v ruce s nebezpečím.
Pořád nám dělalo starosti, kdo ve skupině by mohl pro Stasi pracovat. Vědomě jsme skupinu udržovali malou a lidi, kteří se k nám chtěli připojit a angažovat se, jsme také odmítali, protože jsme se jim nechtěli svěřovat a neměli jsme žádné mechanismy, jak je "vyzkoušet". Otevřeně podezřelého agenta jsme však nikdy neměli. Bylo nám také jasné, že bychom ho (nebo ji) společensky uvrhli do klatby, i kdyby se podezření ukázalo jako falešné. Používali jsme triky, abychom přišli na to, kdo by mohl být IM. Tak jsme rozšiřovali chybné informace, abychom zjistili, jakou cestou půjdou, v naději, že se dozvíme, kdo nás zrazuje. Jednou jsem dokonce prohledal tašku a papíry, které kdosi zapomněl po jednom setkání, jestli nenarazím na indicie výzvědné činnosti, a tak jsem sám překročil hranice. Nikdy jsme nepřišli na to, kdo byl agentem. Téměř ve všech osobách jsme se zmýlili.
Poměr mezi obětmi a pachateli dodnes není zpracován. Nikdy nevznikla za těch téměř 25 let od revoluce atmosféra, v níž by otevřeně a veřejně byla možná shoda. To je tragické pro oběti, které byly zrazovány svými přáteli, sousedy, ba dokonce i členy rodiny, a jejichž rány jsou stále otevřené. Mnozí dodnes nosí svou nenávist před sebou jako monstranci a odmítají jakýkoli rozhovor s dřívějšími funkcionáři. Diferencovaný pohled na viníky je stěží možný. Mnozí z IM byli vydíráni Stasi, aby špehovali, a tím se stali do jisté míry viníky-obětmi. Na mne byl nasazen jeden kolega, který - poté co se přiznal - mi v dlouhém rozhovoru sdělil, jak on sám během své vyzvědačské činnosti trpěl. Pokud to šlo, snažil se mi vyhýbat, aby na mne nemusel donášet. Tím se ale ještě neomlouvá, že referoval o věcech, které pro mne mohly být nebezpečné.
Byl okamžitě propuštěn ze služby a postižen zákazem vykonávat své povolání. To už je více než 20 let. Neměl by se smět později vrátit ke své profesi? Co je spravedlivé a přiměřené? Za činnost Stasi neexistuje žádná výměra trestu, žádné odsouzení, žádná obžaloba ze strany obětí, žádná obrana pachatelů. Oběti se nemohou dotazovat, viníci se jen těžko přiznávají a žádají o odpuštění. Nikdy neexistoval takový chráněný prostor. Zde společnost selhala, a tak působí jed nenávisti, který Stasi rozestřela, až dodnes.
Jaká poučení si můžeme vzít?
Osvobodili jsme se od diktátorských poměrů a na jaře roku 1990 jsme zažili nejlepší Německou demokratickou republiku všech dob - bez tajných služeb, s kulatými stoly, otevřenými hranicemi a zážitkem svobody. Tato svoboda se ale nesmí vyčerpat v konzumu a svobodě cestování. Společnost je skutečně svobodná jen tehdy, když všichni lidé bez výjimky mohou ovlivňovat podmínky, v nichž žijí. Z tohoto nároku nelze vyjmout ani tajné služby. Ty se nesmějí proměnit ve stát ve státě. Také pro úřady, které pracují konspirativně, nesmí vzniknout nedemokratický prostor - musejí být kontrolovány. To důrazně připomínají nejnovější skandály s NSA (pozn. J. P.: úniky informací o činnosti NSA, Národní bezpečnostní agentury, http://en.wikipedia.org/wiki/National_Security_Agency) a s NSU (Národně socialistického podzemního hnutí - http://en.wikipedia.org/wiki/National_Socialist_Underground). Vraždám, které spáchala nacistická teroristická skupina NSU, mohlo být pravděpodobně zabráněno. Zpravodajská služba cíleně sabotovala policejní vyšetřování, aby ochránila svoje informátory, místo aby chránila životy lidí. Dodnes je tu mnoho nevysvětlených otázek a nevyjasněné odpovědnosti, také i kvůli tomu, že nad demokracií a právním státem zavládl vojenský duch. Potřebujeme silná parlamentní kontrolní grémia, ale také veřejnou debatu o tom, zda a v jakém rozsahu vůbec mají tajné služby existovat, co mají a nemají dělat.
Jenom když budeme moci být občany, pro něž je tu stát, nikoli naopak - pak zmizí strach.
Přeložil Jiří Plocek.
Převzato z MDmagazinu 4/14 se svolením autora. Původní zdroj:
http://www.mehr-demokratie.de/fileadmin/pdf/2014-01-14_md-magazin-Ausgabe04-2014.pdf