Pieta
Když jsem byl malý, jezdil jsem každý víkend k babičce na pražské Vinohrady. Odtamtud jsme pak s ní a jejím bratrem jezdili každé Dušičky na hřbitov do Vysokého Mýta.
Strejda Jožka (jak se říkalo babiččinu bratrovi) si nasadil kožené řidičské rukavice, nastartoval škodovku 100, na jejíž konstrukci kdysi sám pracoval, naložil tašky s jídlem a jeli jsme. Výlet mě nebavil, na hřbitově foukalo, město mi bylo cizí, ale byla to každoroční povinnost, spojená s příjemnou kompenzací v podobě oběda v restauraci, kde servírovali hodně pepřenou hovězí polévku, kterou bych si doma nikdy nemohl dát, protože by mi po dvou ochuceních sebrali pepřenku z ruky.
Vysoké Mýto jsem znal jen ze dvou obrázků, které visely v babiččině pokoji; na jednom byl břeh řeky Loučné (vždycky jsem přemýšlel, že podle úhlu pohledu musel malíř stát v blátě na břehu) a na druhém ospalé zátiší za starou venkovskou továrnou (cukrovarem?), kterým prochází osamělý chodec. V rohu zátiší bylo datum 10. VI. 1914. Dějepis mě bavil, a tak jsem u tohoto obrázku vždycky přemýšlel, co se asi v nastalé válce stalo s malířem, chodcem, cukrovarem, i s těmi, kdo nejsou vidět.
Babička odešla z Vysokého Mýta do Prahy, když jí bylo sedmnáct, a už se nikdy nevrátila. Všechny její dobré vzpomínky zůstaly tam. Na tatínka, který byl hospodářským kapitánem místního 30. pěšího pluku Aloise Jiráska, na jeho "pucáka", Rumuna, který si s ní hrával, a na maminku, která jí, když byla nemocná, vařila kakao. Její poslední radostná vzpomínka na Vysoké Mýto se odehrála rok před jejím odchodem. Bratr Jožka se tehdy 17. listopadu zúčastnil pohřbu Jana Opletala a den poté ho s ostatními studenty přímo na koleji zatklo gestapo. Vezli je někam nákladním autem, které zastavilo v polích, a důstojník v uniformě se jich zeptal, kdy se narodili. Jožka patřil k těm, kteří ještě nebyli plnoletí. Pustili ho a babička, která ho chodila vyhlížet k vlakům, ho konečně spatřila, jak jde po nástupišti k ní…
O osudy svých předků jsem se vlastně začal zajímat až těsně před babiččinou smrtí, když mi jako svůj nepsaný odkaz předala péči o jejich hroby.
Babiččin tatínek, který v hrobě leží vpravo, byl původně zahradník, ale díky udatnosti se po návratu z první světové války s několika medailemi za hrdinnou službu císaři pánu (nevím, jak se mu to povedlo) stal důstojníkem československé armády. Kromě uniformy změnil v nábožensky tolerantní republice také jméno; z Adlera (kterým byl po mamince, jejíž židovští rodiče strpěli v rodině raději svobodnou matku než provdanou křesťanku) se po katolickém otci stal Škopem. Jako vyznavač antroposofického hnutí si do svobodomyslné Obce křesťanů, kam (stejně jako později já) vstoupil ze svého rozhodnutí, přinesl z každého vyznání něco.
Babiččina maminka, původně kuchařka, vyučená ve vysokomýtské hospodě U Lípy, kterou vlastnil její strýc, neunesla permanentní strach o děti, nasazené v neustále bombardované pražské továrně Junkers Werke, a o manžela, polovičního Žida a člena sokolské odbojové organizace. Zemřela čtyři měsíce po válce (v 53 letech) na anginu pectoris, na níž tehdy ještě nebyly léky.
Díky tomu, že předešla manžela o dvanáct let, dostala první místo: nalevo, u hřbitovní zdi.
Musím se přiznat, že jsem za nimi na hřbitově čtyři roky nebyl. Přiměl mě k tomu až můj kamarád Martin, který má ve Vysokém Mýtě bratra a který mi slíbil, že mě tam v sobotu vezme autem. Ten den se ale slavil jeho svátek, a tak jsme se do města dostali až za tmy. Nejdřív jsme se stavili na náměstí v cukrárně Hejhal, do níž od roku 1894 chodí mlsat už pátá generace Kujebáků (jak obyvatele Vysokého Mýta kdysi nazval císař Josef II.) včetně mých předků. Pak jsme se vydali Litomyšlskou branou za hradby, na jejichž vnější straně je třicet osm pamětních desek, v nichž je v dlouhé řadě nápisů (z jejich sdělení by někdy měl radost i Tristan Tzara) zasazena historie.
Před bránu hřbitova, na níž je napsáno, že zavírá v šest večer, jsme dorazili v 17:59. U vchodu stála starší paní s konvičkou a klíči v ruce, ale ještě nás pustila dovnitř s tím, že na nás počká. Když jsem pak z batohu vyndal věnec, který jsem pro své předky vyrobil v chráněné dílně, kde pracuji, velmi potichu (jak se na hřbitově sluší) řekla: "Ty svíčky vám ve větru zhasnou. Potřebujete kahánek."
Pak zmizela mezi hroby, vrátila se s obojím a dodala: "Půjčím vám ještě svou baterku, abyste na to viděli."
Rozsvítit svíčku v kahánku nám i ve dvou s Martinem v listopadovém větru a dešti trvalo pěkných pár minut. Martin pak svým telefonem vyfotil doprovodný snímek tohoto příběhu.
Když paní zamykala, zeptal jsem se jí, zda to dělá každý den. Rozpovídala se.
"Ano, dělám. Můj manžel byl profesionální šofér a postupně řídil úplně všechno. Jeden čas dělal traktoristu a ten den začínal orat řádek přímo za naším domem. Vzal si svačinu a jen tak nalehko odběhl, že musí projet motor, a už se nevrátil. Přišli pro mě, že se na něj traktor převrátil. Před časem jsem měla infarkt a musela jsem skončit v práci, zrovna když o ni přišel i syn. Sehnala jsem místo uklízečky ve škole, ale to nestačilo. No, a tady si všimli, že sem chodím každý den, a tak ze mě udělali klíčnici."
Když jsme s Martinem odcházeli, spěchajíce na další plánovanou akci, šla pomalým klidným krokem za námi.
Beze spěchu a smutku; jako ten, kdo ví, proč tu byl a proč tu je.