Zpěv prašných texaských plání
Pouhý rok poté, co v USA vyšla domněle ztracená próza písničkáře Woodyho Guthrieho, byl vydán i její český překlad nazvaný Dům z hlíny.
Woody Guthrie (1912–1967) byl především písničkář. Řada jeho písní v USA zlidověla a lidé si je zpívají. Anebo Guthrieho písně v dnešní čím dál víc elektroničtější době alespoň poslouchají v rádiu nebo v počítači. I když za svého života byl spíš outsider, je dnes americká legenda. Na vydání prózy Dům z hlíny spolupracovala a spoluautorem doslovu k ní je hollywoodská herecká hvězda Johnny Depp.
Dům z hlíny, který vznikl v roce 1949, je spíš pokusem o prózu než prózou, viděno měřítky, jaká se kladla na literaturu v době, kdy byl text napsán. Z dnešního pohledu je to ale jinak, a co by před pětašedesáti lety mohlo být mínusem, může být dnes kladem. Guthrieho próza je jen tak zlehka nahozená, improvizovaná, spontánní. Dalo by se ale také říci nedodělaná, nepromyšlená, nevyrovnaná. Záleží samozřejmě na úhlu pohledu.
Jako téma si autor zvolil zobrazení několika momentů ze života jednoho chudého farmářského manželského páru. Farmář živící se svou vlastní prací na svém vlastním kusu půdy, to je jedna z velkých amerických legend. A jeden z pilířů, na nichž, ať už fakticky, či v rovině mýtu, stojí až dodnes celá americká společnost. Téma, které je i u nás všeobecně známé z televize a filmu. Souvislosti Domu z hlíny jsou ovšem spíše literární. Při četbě této knížky okamžitě vytanou na mysli především jména John Steinbeck a Erskine Caldwell. Tito dva prozaici se narodili zhruba o deset let dříve než Woody Guthrie. Steinbeckovy Hrozny hněvu vyšly v roce 1939 a zřejmě nejpřesvědčivější prózy Erskina Caldwella Tabáková cesta a Boží políčko v letech 1932 a 1933. Woody Guthrie díla obou těchto autorů nepochybně znal a jeho próza jimi byla ovlivněna.
Sám byl autorem vzdělaným a z amerických prozaiků je možné v jeho knížce najít například dost zřetelné názvuky textů Williama Faulknera a Johna Dose Passose. Těch vlivů je v ní ale mnohem víc, próza Woodyho Guthrieho je tak trochu skládačka, koláž různých stylů, což je v současnosti velmi běžný styl psaní, zatímco v době, kdy tato próza vznikla, se kladl přece jen o něco větší důraz na vlastní, typický styl autora.
Ne, že by Woody Guthrie neměl talent prozaika. Určitě měl, a to velký. Ale próze se systematicky nevěnoval, po celý život především skládal a zpíval písně. A tak jeho Dům z hlíny zůstal u náčrtu, improvizace, ovšem s řadou opravdu strhujících stránek, odstavců či jednotlivých obrazů. Delší ukázky zde těžko uvádět, tak alespoň dva krátké příklady: „Vždycky se smál jemně jako prach na slámě, potichu jako povlak nového měsíce.“ (str. 51) „… stejné to bylo i s rodinami škrábajících koček a koťat, která vydávala zvuky jako promáčené varhany.“ (str. 82)
V textu jsou místa, která jsou malými básněmi v próze, ale také stránky zcela realistických popisů. Celková kompozice je chatrná, Woody Guthrie však přesvědčuje svým zaníceným osobním nasazením, naléhavostí. Tak jako jeho písně, ze kterých čiší dojem, že prostě „musely“ být napsány, i Dům z hlíny má kromě uměleckého rozměru rozměr mimouměleckého poselství, které chtěl autor předat. Nejde jen o obraz života na farmě, ale i o pokus pomocí této prózy nějak úděl farmářů změnit. Konkrétně se jedná o ideu stavby farmářských domů na pláních Texasu a Oklahomy z nepálené hlíny místo ze dřeva, což byla myšlenka, která se později skutečně prosadila. A Woody Guhtrie se o ni zasazoval – text Dům z hlíny ovšem za jeho života vůbec nevyšel, takže v tomto směru působit nemohl.
Woody Guthrie byl živelný talent a na vydání prózy zřejmě při jejím psaní příliš nemyslel, ač ji zaslal do Hollywoodu. Dál se o ni nestaral. Našla se až nedávno v pozůstalosti režiséra Irvinga Lernera. Guthrie si asi byl vědom toho, že tento text by v éře studené války a mccarthismu vyjít v USA nemohl, a to především pro explicitní popis sexu v první ze čtyř kapitol knihy. Kritiky amerického společenského systému, vlády a bank je v knížce také dost, což všechno byla v padesátých letech nevítaná témata. Woody Guthrie však nevytvořil žádný kritický pamflet, Dům z hlíny je ze všeho nejvíc oslavou chudých farmářů, jejich vitality a spojení s Matkou Zemí. Woody Guthrie pevně věří, že „dobrý člověk ještě žije“.
Dalším kladem prózy je dokonalá znalost toho, co autor popisuje. Píše o prostředí, v němž vyrostl a od kterého se vlastně nikdy nevzdálil. Jako písničkář mohl být bohatý a slavný, kdyby se jen trochu přizpůsobil hudebnímu průmyslu (za jednoho z tvůrců, kteří zásadně ovlivnili jejich tvorbu, ho považují Bob Dylan či Bruce Springsteen). Ale Woody Guthrie nedělal především kariéru; v prvé řadě celý život bojoval za práva chudých a utlačovaných.
Při čtení Domu z hlíny jsem si vzpomněl na film Cesta ke slávě, který je příběhem Guthrieho života. Ten film se u nás promítal za socialismu a k poměrům v USA byl hodně kritický. Mohlo mi být tak třináct čtrnáct, když jsem ho v kině viděl. Hned po přečtení první strany Domu z hlíny se mi vybavila tvrdohlavá, o nutnosti změnit svět k lepšímu přesvědčená hlavní postava filmu, zcela odevzdaná svému poslání. Hodně silně to na mě tehdy zapůsobilo.
Jedna věc je v českém překladu problematická. Woody Guthrie byl kromě jiného, řečeno dnešním pojmem, folklorista. Zajímal se o lidové písně, zvyky, řeč. Jak ale přeložit do současné češtiny venkovské nářečí z Texasu z poloviny minulého století? To je víceméně nemožné. A tak část dialogů v textu působí nevěrohodně, pohybuje se někde mezi obecnou češtinou, archaismy a vyloženě knižním stylem.
Dům z hlíny je zajímavá knížka. Ale asi brzo sáhnu po Johnu Steinbeckovi. Už jsem od něj docela dlouho nic nečetl a Dům z hlíny mi vzkazuje, že bych si některou jeho knížku měl po létech zas připomenout.
Woody Guthrie: Dům z hlíny. Přeložila Gita Zbavitelová. Argo, Praha 2014.