Paměť Slovácka a zrcadlo živé tradice
Spisovatel Ludvík Vaculík jednou napsal, že nezvládá číst příliš mnoho časopisů a novin, ale že rád čte Malovaný kraj. Tento časopis přesahuje svou úrovní i tradicí běžné pojetí regionálního periodika. Je nejen solidně vedenou pamětí folklorně nejvýraznějšího regionu České republiky, ale také kvalitním čtením, které může zaujmout i čtenáře z jiných oblastí. A zvláště pak takové, kteří na Slovácko jezdívají a jsou s ním v kontaktu. Je to okno do světa s jedinečnou kulturou, historií i současností. Přinášíme rozhovor našeho spolupracovníka s šéfredaktorkou Malovaného kraje PhDr. Evou Kovaříkovou.
Malovaný kraj patří mezi nejstarší regionální časopisy v České republice, vznikl v roce 1946. Jaké byly motivace jeho zakladatelů?
První číslo časopisu Malovaný kraj skutečně vyšlo v Břeclavi již v srpnu roku 1946. Tehdy vycházel jako „měsíčník pro národopis, vlastivědu a lidovýchovu moravského Slovácka“, a to přesto, že v prvních publikačních letech byla působnost Malovaného kraje zaměřena především na Podluží. Měl být časopisem lidovým, na jehož stránkách najde i ten nejprostší čtenář poučení a zábavu. Současně bylo uvedeno, že i lid se stane spolutvůrcem časopisu, že vedle prací spisovatelů a národopisných odborníků budou zveřejňovány také drobné literární práce lidových autorů a zkušených amatérských pracovníků. Časopis chtěl rovněž zachraňovat mizející hodnoty slovácké lidové kultury a působit na obyvatele Slovácka k „zachování a dalšímu rozkvětu kmenové kultury slovácké a být hybnou silou kulturního ruchu na Slovácku“.
Co znamenala pro Malovaný kraj osoba Františka Hřebačky, jinak zvaného Fanoš Mikulecký? Zasahoval tento slovácký patriot výrazně do utváření koncepce časopisu?
Fanoš Mikulecký stál roku 1946 nejen u založení, ale v roce 1969 též u znovuzrození časopisu. Malovaný kraj totiž vycházel pouze do roku 1950, kdy bylo jeho vydávání údajně kvůli nedostatku papíru pozastaveno, a přerušený pátý ročník pak mohl být dokončen až téměř po dvaceti letech.
I když se jménem Fanoše Mikuleckého bylo spojeno poněkud romantizující pojetí lidové tradice, ovlivněné jeho životními osudy, jeho názory se časem změnily ke konkrétnímu a historicky přesnějšímu pojetí tak, že i ve svízelných podmínkách vyžadované ideologické jednostrannosti dovedl najít možnosti, jak vyjádřit své přesvědčení a jak vystoupit proti schematické pseudolidovosti. Fanoš Mikulecký svůj velmi široký umělecký záběr, ve kterém nacvičoval lidové písně a tance, tvořil zpěvohry, povídky i divadelní scénáře, a také maloval a kreslil črty ze života kolem sebe, vložil do vínku časopisu.
Proč skutečně došlo k přerušení vydávání časopisu ke konci čtyřicátých let a jak je možné, že se Malovaný kraj podařilo obnovit o dvacet let později?
Jak už jsem uvedla, vydávání časopisu bylo zastaveno v roce 1950 údajně pro „nedostatek tiskárenského papíru“. Periodikum ostatně nebylo samo, nastupující cenzura patrně chtěla mít čistý stůl. No, a konec šedesátých let byl zase ve znamení uvolnění a snah o hledání vlastních kořenů. Obnově vydávání časopisu ovšem předcházela řada jednání, pracovních schůzek a příprav, při kterých opět značnou část práce nesl na svých bedrech Fanoš Mikulecký. On byl iniciátorem veškerých aktivit vedoucích ke vzkříšení časopisu. Jako patriot v sobě totiž nesl odhodlání podporovat všemi prostředky rozvoj tradiční lidové kultury v milovaném regionu – Podluží.
Jak se měnila grafická tvář i obsah časopisu od konce šedesátých let do současnosti?
Z původního zaměření časopisu na Podluží se jeho zájem rozšiřuje na celé Slovácko, v letech 1973 až 1992 byl navíc ještě doplněný o slovenské Záhorí (podtitul časopisu zněl „Vlastivědný časopis Slovácka a Záhorí“). Rozdělením Československa dvacetiletá spolupráce zanikla a Malovaný kraj od roku 1993 vychází s podtitulem „Národopisný a vlastivědný časopis Slovácka“.
Až do 36. ročníku (rok 2000) se dodržovalo grafické rozdělení článků do jednotlivých rubrik. Přesně tematicky zařadit příspěvek se však někdy nedalo, ba mnohdy to ani nebylo vhodné, a navíc nebyly některé rubriky vzhledem k rozdílně dostupnému materiálu pravidelné. První celobarevné číslo Malovaného kraje se objevilo ve 35. ročníku (rok 1999), do té doby byla barevná pouze obálka (v letech 1987–1990 byly některé vnitřní strany barevné, pak opět pouze jednobarevné), a celobarevně vychází doposud. Lišil se rovněž rozsah. (Do roku 1988 mělo jedno číslo 24 stran včetně obálky; v letech 1989–1990 s obálkou 32; 1991–1992 – 24 stran; 1993 – celý ročník 24, pouze šesté číslo bylo rozšířené na 40; 1994 – 36 stran; 1995–2002 – 36 a čísla 3 a 6 byla rozšířena na 52 stran; roku 2003 – 36, 2004 – 36 stran, pouze šesté číslo jich mělo 44 a od roku 2005 má každé číslo 36 stran.)
Postupně se stabilizovala obsahová struktura: po článcích zaměřených na historické materiály následovaly obvykle příspěvky a studie obecně národopisné, vzpomínky na významné osobnosti regionu a různě podávané popisy místních obyčejů, současného stavu krojů, zvyků a písní, následovaly materiály o výtvarnících regionu a blok věnovaný otázkám přírody. Jedna dvoustrana je od 32. ročníku až dosud vždy ve třetím a šestém čísle vyhrazena poezii. Následuje nabídka kulturních akcí konaných ve slováckých městech a vesnicích, anotace a recenze nových knih a CD vztahujících se k regionu a drobnosti v Zrcadle místního tisku, kde je prezentován obsah obecních periodik. Seriály najdeme už na samotné obálce, kde redakce usiluje o představení, zmapování a dokumentaci určité problematiky (kroje, výšivky, hudební nástroje, strava, hračky, folklorní projevy v dílech malířů a sochařů, znaky měst a obcí, hrady a zámky atp.).
Podléhal během období normalizace časopis nějakému politickému tlaku? Vycházely v něm také ideově tendenční články?
Ideově zaměřené články vycházely ve formě úvodníků, které byly zpočátku věcně distancovány od obsahu čísla, poté se začaly objevovat obsahově různorodé a ideologicky zaměřené příspěvky pracovníků OV KSČ a dalších funkcionářů, zvláště z odboru kultury ONV. Byl to nutný projev vztahů mezi editorem Malovaného kraje, jímž byl Okresní dům osvěty Břeclav, a redakcí. Přesto se ale v časopise podařilo udržet politickou a ideologickou aktuálnost v uměřených proporcích a věcně se soustředit na regionální problematiku.
Které osobnosti tvořily okruh redakční rady? Mohla byste přiblížit ty nejdůležitější?
Z minulosti připomenu jen několik jmen: kromě již uvedeného Fanoše Mikuleckého to byl Jaromír Bělič, Václav Stratil, Fanek Jilík, Jožo Mikulič, Pavel Holobrádek, Jan Kropáč, Josef Horčička-Šífar, Vilém Trávníček, Svatopluk Bimka, Josef Unger, Emil Kordiovský, František Kala, Jan Pavelčík a mnoho dalších – omlouvám se, všechna jména není možné vzpomenout. V současné době je to například spisovatel Ing. Jan Kostrhun; PhDr. Romana Habartová, vedoucí odboru kultury Zlínského kraje; PhDr. Jan Krist, ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici; doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, přednášející na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, a mnozí další.
Jak se změnilo produkční zázemí časopisu v devadesátých letech a poté, co se jeho vydávání vzdala břeclavská společnost Moraviapress?
Změnilo se například už tím, že za námi nestojí žádný subjekt a jsme „pouze“ občanským sdružením. Nemáme se za kým jít poradit například s ekonomickými, právními či technickými záležitostmi. Vše musíme řešit vlastními silami či po „přátelské linii“. A to nám odčerpává hodně sil a času, které bychom mohli jinak věnovat pouze časopisu.
Dnes tedy vydává časopis stejnojmenné občanské sdružení, jehož jste předsedkyní. S jakými problémy se nejvíce potýkáte? Co vás coby šéfredaktorku trápí?
V prazákladu veškeré problémy souvisejí s financemi. Pokud nemáte na zaplacení faktur, povinných odvodů a podobně, těžko máte energii na přesvědčování ostatních a vymýšlení strategií, dlouhodobých plánů a projektů. A chtít po lidech, aby pro nás pracovali zadarmo, mi připadá amorální. Dobrovolnictví má být z dobré vůle a nemá obtěžovat a přidělávat starosti.
Další věcí, která mne trápí, je to, že vymizela slušnost, ohleduplnost a nastupuje místo nich zákon silnějšího. Vadí mi, že když pošleme přihlášku do výběrového řízení či žádost na nějaký subjekt, nestojíme jim kolikrát ani za odpověď. Vadí mi, že se náš region prezentuje jako oblast s živým folklorem, ale na časopis o lidové kultuře většina subjektů ochotna přispět není a vůbec si neuvědomují, že lidská paměť je nedokonalá, a pokud určité projevy nyní nezaznamenáme (ať už to jsou vzpomínková vyprávění, či zachycení určitého pracovního postupu či zvyklostí), tak už se o nich za pět či deset let možná nikde nedozvíme. Je mi smutno z toho, že lidé leckdy nejsou hrdí na místo, kde žijí, nezajímá je vlastní okolí ani minulost a fakt, že by měli mít povinnost něco uchovat, zachránit a předat dál.
A co vás naopak těší?
Že přece jenom existuje pár jedinců a institucí, kteří si stav uvědomují a vědí, že pokud chtějí mít aktivní občany, musí pro ně mít jakousi základnu, kde by ti lidé mohli své aktivity představit, kde by se o jejich činnostech mohlo napsat a kde by zároveň mohli čerpat nápady a inspiraci.
Nedávno proběhla benefiční plavba pro záchranu Malovaného kraje. Jak byste zhodnotila její průběh a výsledek?
Plavbou jsme chtěli připomenout padesáté výročí vydávání Malovaného kraje. Musím ale zdůraznit, že bychom ji nemohli zrealizovat bez pomoci a podpory hned několika subjektů a jednotlivců, za což jim děkuji. Potěšilo mě, že se našli lidé a organizace, kteří nám pomohli časopis veřejně připomenout a udělat zase o trochu mediálně známějším. Pro zúčastněné byl připraven zajímavý literární program. Tvořilo jej krátké představení časopisu redakcí, přednes vybraných textů z minulých ročníků, jehož se ujal člen redakční rady PhDr. Karel Křivánek, a promluvy na různá témata spjatá s naším dvouměsíčníkem v podání dalších členů rady – doc. PhDr. Jarmily Bednaříkové, CSc., Ing. Jana Kostrhuna a PhDr. Antonína Mičky. Příjemnou atmosféru udržovala hudebními vsuvkami cimbálová muzika Rubáš, roli moderátora na sebe vzal PaedDr. Jiří Jilík, rovněž člen redakční rady. Na zastávce v kostelanském přístavišti nás velmi srdečně přivítal a program tak doplnil tamní mužský sbor Lajbl a rovněž děti z kostelanské mateřské školy. Po návratu do Uherského Hradiště pak program pokračoval cestou do Babic, kde má loď domovské přístaviště.
Máte vizi, jak by mohl Malovaný kraj přežít i tuto ekonomicky složitou dobu a být pro čtenáře ze Slovácka zajímavý? Dokáže svojí koncepcí oslovit i mladší generace?
Začnu odpovědí na druhou část otázky. K samotnému zájmu o vlastivědu a národopis musí člověk vyspět a dospět. Takže chtít po teenagerech, aby se okamžitě bez přípravy zajímali o dějiny svého regionu, by bylo naivní. Přesto mladou generaci můžeme k zájmu o tato témata přivést např. prostřednictvím článků o přírodě, turistických zajímavostech regionu, pověstech, pomocí úryvků z literární tvorby regionálních autorů a podobně. Tady by nám mohla pomoci škola, pokud by učitelé ve větší míře časopis ve výuce využívali. – A jak zajistit, aby si čtenáři časopis koupili? Musíme se odlišit od většiny dnešních tiskovin, tedy nebýt povrchní, uveřejňovat seriozní, pravdivé a zároveň populárně-vědnou formou laděné informace.
Proč si myslíte, že by měl mít časopis místo i v současné době?
Domnívám se, že Malovaný kraj je výjimečný zejména z následujících důvodů, pro které je nutné jej zachovat: Na Slovácku poskytuje ucelenou možnost publikovat národopisné a vlastivědné materiály. Na jeho tvorbě se každoročně podílí mnoho dopisovatelů, kteří svůj kraj mají rádi a kteří svými příspěvky, postřehy a názory formují místní povědomí. Zachování tiskové verze časopisu umožňuje i po dlouhé době najít potřebné informace v archivních vydáních v knihovnách či v muzeích. To na rozdíl od informací v řadě elektronických médií, které potenciální čtenáři poté, co doména přestává být placena a zanikne, nemají možnost nikde vyhledat.
Redakce plní rovněž roli významného sociálního prostředníka – je se čtenáři a dopisovateli v úzkém kontaktu, komunikuje s nimi, případně pro ně zprostředkovává kontakty s autory jednotlivých příspěvků. Periodikum přináší i další významný rozměr – morální ocenění úsilí a práce tzv. „bezejmenných“ lidí vytvářejících svou činností „paměť národa“. Bez jejich nezištného a generacemi ověřeného konání by zaniklo všechno, čím se region Slovácka může právem pyšnit. Malovaný kraj také podporuje turistický ruch. Časopis je nenahraditelným informačním pramenem nejen pro práci odborníků a vědců, ale především zájemcům z řad široké veřejnosti. Náš dvouměsíčník doplňuje poradenskou činnost dalších kulturních institucí. Napomáhá k uchování paměti předchozích generací. A v neposlední řadě se snaží vychovávat mladou generaci k zájmu o regionální a vlastivědné bádání.
Webové stránky: http://www.malovanykraj.cz