Revizor
Vrcholem všeho stvoření je revizor; dokonalá bezpohlavní bytost, jejímž jediným údem je stříbrná odhovňovací trubička s platinovým uzávěrem.
(Z juvenilní poezie)
Když v této zemi zuřila vrcholná devadesátá léta, bylo mi kolem patnácti a byl jsem švorcový fracek, jehož pouto se soudně stanoveným vychovatelem (jenž měl sám dost starostí s vlastními dluhy) bylo velice volné, a který často neměl ani na MHD.
Jezdil jsem tedy zadarmo.
Kazil jsem tím spolužáky a kamarády, kteří peníze na lístek měli, ale chtěli se přede mnou vytáhnout. V době, která byla těhotná podvodem a kdy v pěti pražských divadlech hráli pět různých inscenací nejslavnější hry N. V. Gogola, jsme s jedním kamarádem (dnes je z něj zpravodaj České televize) vymysleli dialogový slogan, který trochu připomínal voicebandy E. F. Buriana a jehož pronesení znamenalo, že ten den se na lístky opět vykašleme:
Já: Dneska zas.
On: A co když přijde revizor?
Já: Tak mu řeknu, že sem Chlestakov a jedu z Petěrburku.
Svou metodu jsme praktikovali pouze v městské hromadné dopravě, tedy tam, kde jsou revize a pokuta možné, ale nikoli zákonité. Svou jedinou černou jízdu vlakem (jejíž následky splácím dodnes) na životně nutnou brigádu jsem absolvoval za pomoci jiné metody, kterou jsem se naučil od svých vrstevníků. Za všechny peníze, jež jsem měl, jsem si zakoupil lístek do nejzazší možné stanice směrem k cíli své cesty, a doufal, že budu zkontrolován už před ní; tedy v době, kdy budu ve vlaku stále ještě „legálně“.
Nepovedlo se…
V MHD však při nás štěstí přímo zázračně stálo. V té době mě náš spřátelený profesor němčiny pozval na prázdniny domů do Bernu a domluvil mi brigádu u svého tatínka, sicilského gastarbajtra, který se živil tím, že sklízel ovoce v kantonálních sadech a prodával je do bernských obchodů a restaurací. Bydlel jsem s jeho pětičlennou rodinou v dělnické čtvrti na předměstí a bernskou městskou hromadnou dopravou jsem jezdil samozřejmě načerno. (Částečně i proto, že po zaplacení tamních jízdenek by mi z brigády opravdu nic nezbylo. Za to jsem si od svých hostitelů vysloužil přezdívku Economizero grando – Velký šetřič.) A protože revizorská uniforma u nás byla v té době věcí neznámou, ještě jsem rozhlašoval, jak jsem smutný, že ji nejspíš nikdy neuvidím.
V bernské hromadné dopravě na mě také poprvé došlo. Během jedné mé černé jízdy příměstským vlakem do Solothurnu se mezi stanicemi vynořili dva revizoři (z každé strany vagonu jeden; tak jak to dnes dělají uniformovaní revizoři i u nás), aby se setkali u mé osoby. Jejich uniformy byly krásné, ale já jsem se mnohem víc než jimi zabýval myšlenkou, jak se dostat z nastalé situace. Kdyby existoval zvukový záznam našeho rozhovoru, vypadal by přibližně takto:
První revizor (místním jazykem Bärndütsch): Jízdenky, prosím.
Já (francouzsky): Jaké jízdenky?
Druhý revizor (neumělou francouzštinou): Takové papírky, že smíte jet vlakem.
Já: To nemám.
První revizor (ještě neumělejší francouzštinou): Pak ale nemůžete jet vlakem.
Já (vida, že už jsem v cílové stanici): Pak tedy vystoupím.
Druhý revizor: Pak tedy vystoupíme s vámi.
Vystoupíme. Vlak odjede.
První revizor (prohlíží si můj pas a píše si moje jméno): Jak dlouho jste ve Švýcarsku?
Já: Dva týdny.
Druhý revizor: Kde bydlíte?
Diktuji mu svou adresu.
První revizor si prohlíží mé šaty a batoh a pak něco pošeptá druhému, který přeruší zapisování mé adresy a protokol odhodí do blízkého odpadkového koše.
První revizor: Na běžnou pokutu asi nemáte. My vás ale musíme nějak potrestat.
Já: Prosím. Mám ale jen deset franků (Pozn. aut.: Víc jsem opravdu neměl.)
První revizor (znechuceně): Tak si je nechte a příště si kupte lístek.
Já: Děkuji vám, pánové. Nevíte, jak se dostanu do Worblaufenu?
Revizoři mi malují na papírek mapku a pak se loučí a nastupují do přijevšího vlaku.
Po tomto neuvěřitelném zážitku jsem se naprosto zdrcen rozhodl, že už nikdy nepojedu žádným dopravním prostředkem načerno, a jakmile se vrátím domů, zaplatím všechny své zbylé dluhy za černou jízdu.
O týden později, už doma, jsem se, žmoulaje v ruce koupený lístek, na zastávce rozkašlal a právě ve chvíli, kdy na mě moje trávení seslalo nepříjemný stav zvaný reflux, se na konci ulice objevil můj autobus. Protože u nás doma nejezdí hromadná doprava zdaleka tak často jako ve Švýcarsku, snažil jsem si vyřídit reflux ještě před příjezdem autobusu, což se mi částečně povedlo. Když jsem ale – ještě rozkašlaný – vkládal lístek do štípačky, chytila mě za zápěstí čísi železná ruka:
„Kontrola jízdenek, mladej. Teď už si neštípej!“
Z vozu, ve kterém se mnou jela partička pankáčů, se ozval křik a pískání:
– „Nechte ho bejt, vy svině!“
– „Teď se venku poblil a vy ho nenecháte ani štípnout?!“
– „Kolik berete za jeden chycenej kus, hajzlové?“
I přesto, že mi dalo dost práce, abych revizora zachránil před lynčováním, pokutu mi neodpustil. Po dotazu na Dopravních podnicích jsem zjistil, že je už pátá. Se soudními poplatky a procenty exekutorů to dělalo celkem 33 656 korun 70 haléřů.
Půjčil mi je jeden osvícený muž, který tehdy vydával mé fejetony.
Od chvíle, co jsem se (ze studu před bernskými revizory) rozhodl, že přestanu jezdit načerno, brzo uplyne už patnáct let. V Bernu mezitím (z ekologických důvodů a kvůli administrativní úspoře) zavedli na některých linkách provoz zdarma. V celé městské hromadné dopravě se dnes jezdí zadarmo v následujících evropských městech: Aubagne, Bar-le-Duc, Boulogne-Billancourt, Castres, Colomiers, Compiègne, Figeac, Frýdek-Místek, Gibraltar, Hasselt, Hořovice, Châteauroux, Iliupolis, Issoudun, Keila, Kiruna, Libourne, Manises, Manosque, Mariehamn, Mons, Moskva-Čeremuški, Nova Gorica, Övertorneå, Ploješť, Tallinn, Vitré, Żory…