Imaginace jako černé dílo?
Jan Švankmajer nevystavuje často, jeho hlavním oborem je film. Až do 31. ledna 2015 je ale možné v Museu Kampa navštívit jeho výstavu, jejímž doplňkem je promítání filmů. Švankmajerova výstava se nachází v samostatné budově ve dvoře galerie. V tomto odděleném prostoru představuje Jan Švankmajer svůj vlastní svět, a to na principu „kabinetu kuriozit“. Obklopit návštěvníka tímto světem a vtáhnout jej do něj, to se Janu Švankmajerovi nepochybně povedlo. Mně ten svět blízký není, ale koneckonců kabinety kuriozit byly určeny buď jen samotnému jejich tvůrci nebo jeho spřízněnému okruhu.
Podobně jako na výstavě koláží Jiřího Koláře, která probíhá souběžně v jiných prostorách Musea Kampa, zcela evidentní je řemeslná zručnost autora a především jeho nesmírná nápaditost. Stejně jako na výstavě Jiřího Koláře, i zde je vše úžasně vymyšlené, vše vychází z racionality. Jan Švankmajer rovněž vystavuje koláže, značnou část z nich tvoří koláže třírozměrné čili objekty pojaté jako koláže. Všechny jsou velmi precizně vytvořené a můžeme u nich ocenit vynalézavost autora. Švankmajer podobně jako Kolář pracuje v sériích, jeden nápad či způsob vyjádření představuje většinou v řadě variant. A dokazuje, že ve svých osmdesáti letech je stále plný tvůrčích sil.
Jan Švankmajer na této výstavě vytváří vlastní přírodní říši, především živočišnou, kterou dokumentuje ukázkou jakoby vědeckého popisu či sérií map, jednak vlastních, jednak historických map-karikatur. Vytváří i „zrychlené zkameněliny“ vlastního světa, které získává ponořením předmětů do karlovarských minerálních vod. Mezi autorem vytvořené „přírodniny“ se zcela přirozeně mísí staré tisky a další součásti jeho sbírek. Je to všechno velmi důmyslné, naskýtá se ovšem otázka po smyslu vší té důmyslnosti. A vzápětí nutně následuje otázka, co je to vlastně umění a jaký má smysl.
Avantgardy už na počátku dvacátého století na veškeré tradice umění zaútočily, snažily se je popřít a pokoušely se nastolit něco nového; co to mělo být, to ovšem neměly příliš ujasněno. Zmatek, který tehdy vznikl, trvá dodnes. Na Švankmajerově výstavě lze tento vývoj odněkud nikam zřetelně vidět. Výstava začíná sérií objektů, které je možno nazvat barokními parodiemi. Na první pohled působí jako části barokních oltářů či části výzdoby barokního kostela nebo ze všeho nejvíce jako relikviáře. Z větší vzdálenosti by tak působily zcela jistě, tato možnost ale na výstavě není, a tak hned při druhém podrobnějším pohledu jsou zde k rozpoznání symboly či předměty věru nesvaté, sestavené však v duchu barokní kompozice. Základní barva této série je bílá. Této barvy na výstavě směrem k jejímu konci plynule ubývá a expozice končí naprostou temnotou, černotou a beztvarostí. Zjednodušeně by se dalo říci, že na počátku výstavy zápasí avantgarda s tradicí a tradice jí dodává sílu, kterou ona sama nemá, zatímco v závěru expozice avantgarda ponechaná sama sobě či osvobozená od veškeré tradice rozbředává do bezobsažného bahna, do děsivého formálního i duchovního marasmu. Že by takto vypadala „osvobozená imaginace“?
Svým způsobem jde o touž cestu, kterou prošly od počátku šedesátých let směrem k současnosti Švankmajerovy filmy. Od hravého Posledního triku pana Schwarcewalldea a pana Edgara až k de sadovskému Šílení a vyprázdněnému Přežít svůj život.
Sám Jan Švankmajer prohlašuje, že se společnost nevyvíjí právě nejlepším směrem, což jeho tvorba dokumentuje. Má umění cestu dané společnosti ale jen slepě následovat? Velká většina uměleckých děl, která přetrvala zkoušku času, tak naopak nečinila.
Kunstkamera Jana Švankmajera. Museum Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha – Malá Strana, 18. října 2014 – 31. ledna 2015.