Ochota k dialogu
Kateřina Vincourová (1968) vystavuje od listopadu do 4. ledna v Galerii Václava Špály v Praze. Pod názvem Zpaměti nalezneme díla, která využívají běžné materiály, hraničící až s odpadem. Přesto podněcují spontánní imaginaci návštěvníků a zprostředkovávají dialog mezi tvůrcem a divákem.
Možná je to náhoda, nebo se mi to tak jeví z mé omezené pozorovatelské pozice, ale poslední dobou jako by přišla určitá vlna návratů českých výtvarnic, které vstupovaly na scénu v průběhu 90. let. Kolektivní výstava Někdy v sukni, jež se přímo tímto fenoménem zabývá, se nedávno přestěhovala z Brna do Prahy, konkrétně do Galerie hlavního města Prahy, kde na konci listopadu skončila velká a poměrně hojně komentovaná přehlídka díla Mileny Dopitové. Ve Špálově galerii se pak na podzim prezentovala Veronika (Šrek) Bromová, na niž navázala Kateřina Vincourová aktuální výstavou nazvanou Zpaměti.
Bylo by pěkné srovnat současnou tvorbu výše zmíněných umělkyň střední generace, jelikož jsem však zhlédl pouze posledně jmenovanou výstavu, musím to přenechat pilnějším. Přesto se domnívám, že má smysl hovořit o tvorbě Kateřiny Vincourové, neboť z mého pohledu představuje ten typ umění, které je současné (přinejmenším co se týče formálních postupů, neboť dominují asambláže a instalace) a přitom divácky komunikativní.
Ona schopnost navázat kontakt s divákem je dána několika faktory. V první řadě promlouvají Vincourové díla skutečně výtvarnými, tedy hmotnými, materiálními kvalitami – třebaže kurátorka Martina Pachmanová mluví v doprovodném textu o jisté dematerializaci její aktuální tvorby. Výstava ale na rozdíl od záplavy jiných působí „sama o sobě“, není nutné znát pozadí vzniku jednotlivých artefaktů, nemusíme dohledávat informace, jež by usměrnily naše interpretační tápání. Předměty nepotřebují komentář zvenčí: obří slzy v první místnosti připomínají zavěšené boxovací pytle, některé z nich jsou pokroucené, protože se svým hořem nevejdou do určených rozměrů. Také spodní prádlo natěsnané v průhledných pytlích je rozpoznatelné pohledem, netřeba k němu nic dodávat. Aranžmá do jakýchsi obranných valů doplněné o růžovou stříšku pak rozehrává téma intimity jakožto ochrany před vnější nepřátelskostí.
Podobné interpretace jsou samozřejmě pouze mým subjektivním produktem. Netuším, co svými díly zamýšlela umělkyně sdělit, a ani mě to vlastně nezajímá, protože přítomné objekty dostatečně podněcují a uspokojují mou vlastní poznávací aktivitu. A tuto schopnost mají díky tomu, že v sobě vyváženě spojují známé a tajemné, konkrétní a obecné, ochotu ke komunikaci a jisté odmlčení. Třeba starší instalace ve spodních místnostech navíc vtahují do hry i humorný, odlehčený rozměr na jedné a dramatické napětí na druhé straně: Slavná nafukovací panna z roku 2006 s černým balónem místo hlavy a padlou dvojnicí odkazuje snad až k narcisovskému mýtu, pavučinu připomínající soustava našponovaných spodniček a nafukovacích míčů pak vytváří produktivní významové napětí.
Neběžná bezprostřední komunikace s divákem
Významy, jež divák tvoří na základě smyslového vjemu, se ale jaksi vynořují samy od sebe, není třeba nutit se do krkolomných interpretačních akrobacií či pátrání, jak jsme toho svědky u mnoha recenzí a doprovodných textů k současnému umění. Přitom však nemůže být řeč o nějaké jednoznačnosti, nebo dokonce prvoplánovosti. Vincourová diváka oslovuje, promlouvá k němu, nicméně velmi ochotně jej pouští ke slovu, takže vzniká opravdový dialog. Divák do něho zákonitě vkládá své významy, čímž utřiďuje chaos umělcova vesmíru a pociťuje se jako ten, kdo interpretuje, tedy jako lidská bytost.
Značnou část aktuální prezentace ve Špálovce zabírají letos vzniklé asambláže z textilních či jiných nalezených materiálů. Jednoduché kompozice ze špendlíků, nití, lepenky, korků, provazů, kroužků, tyček, síťoviny atp. dávají vznikat jednak obličejům, ženským postavám a do povětří pouštěným drakům, kteří se stávají obludami unášejícími bezbranné ženky, jednak se objevují i abstraktnější sestavy. Asambláž z věcí blížících se odpadu není, pravda, žádný převratný postup, Vincourová jej ani neposunuje do nějaké neobvyklé polohy. Patrně o to nešlo, vzniklé objekty svědčí spíše o pozorném oku, hravosti a citu pro výtvarné kvality hmoty. Jakousi obyčejnost, neambicióznost Vincourové asambláží, jejich distanci od potřeby sdělovat hyper-závažné obsahy tak vnímám jako prostou, bezelstnou radost z tvoření, která ovšem nemusí zůstávat u mělké zábavnosti.
A takto obyčejná je vlastně celá výstava: citlivě nainstalovaná, uměřená, uvolněná, prostá bombastičnosti, otevřená dialogu, s dávkou humoru, intimity i dramatu. Nezapíše se nejspíš do dějin českého výtvarného umění jako přelomová, přesto ale nabízí divákovi to, co tolik postrádá jinde – totiž prostor pro komunikaci. Tak trochu s autorkou, tak trochu se sebou samým.
Kateřina Vincourová: Zpaměti. Galerie Václava Špály, Praha, 7. listopadu 2014 – 4. ledna 2015.