Ukrajinský rok
Před rokem lid povstal, aby se měl lépe. Výsledkem byla válka, kterou vlastně nikdo nechtěl. Těžko to pochopit, jen čeští publicisté mají jasno.
Je tomu rok, co na Ukrajině začaly protivládní protesty. Už tehdy mě mohlo varovat, s jakým nadšením je podporovala česká média, zatímco demonstrace v Bulharsku, Bosně, Španělsku, ba i samotných USA převážně ignorovala, nanejvýš utrousila něco o hrstce křiklounů bez pozitivního programu. Zkušenost totiž praví, že kam český oficiální žurnalista namíří své sympatie, tam několik staletí tráva neporoste – platí to dnes jako za minulého režimu, nejnovějším případem může být Libye.
Výsledek hnutí, pojmenovaného symptomaticky Majdan (o všem se totiž demokraticky rozhodlo na jediném náměstí), je zřetelný: Ukrajina je na tom, ač se to nezdálo být možné, ekonomicky ještě hůře než za Janukovyče. Přišla o Krym a dost možná přijde i o Donbas (nejspíš k tomu nebude potřeba ani zvláštní nátlak, postačí vidina ruských cen energie). A tisíce lidí zemřely ve válce, o které si už nikdo nepamatuje, jak vlastně vznikla, další desetitisíce přišly i o své skromné majetky. A Západ, který bohorovně přehlížel porušování dohod ze strany svých dočasných spojenců, teď dává od všeho ruce pryč. Zdá se, že se mu osvědčil jeho tradiční cit pro výběr spojenců, jakými byla UCK v balkánském konfliktu nebo syrská „umírněná opozice“, která svoji umírněnost prokázala tím, že se při první příležitosti přidala k Islámskému státu.
Představa, že Evropská unie vezme Ukrajinu pod svá křídla a začne ji jako všechny nové členské země zahrnovat štědrými dotacemi na stavbu soukromých golfových hřišť, se zjevně hned tak nenaplní. Úvahy o „finlandizaci“ země jsou nesmyslné, protože Ukrajinci zkrátka a dobře nejsou Finové (a nejde jen o fungování ekonomiky či státní správy – Finové by asi nenahrávali nepřátelské propagandě okázalým budováním kultu válečného zločince, jakým byl Bandera). Pokud ovšem finlandizací rozumíme určitý druh ostražité neutrality, něco podobného už tady bylo a říkalo se tomu Budapešťské memorandum. To ovšem dávno pohřbil Západ, když začal Ukrajinu lákat do NATO. Můžeme alespoň s úlevou kvitovat, že díky němu už Ukrajina nemá jaderné zbraně.
Je zajímavé, kolik se u nás v poslední době vynořilo ukrajinofilů. Ještě před rokem byli všichni Ukrajinci pro tuzemského maloměšťáka opovrhovaná „úkáčka“, podlidé hodící se jen na tu nejšpinavější práci – a už vůbec se je nikdo neobtěžoval rozeznávat od Rusů. Současný verbální obdiv k Ukrajině provázený nulovými činy ukazuje, že tu od samého začátku nešlo o ni, ale o Rusko. (Vážně jsou Ukrajinci tak hloupí, že toto pokrytectví nevidí?)
Místo skutečných informací jsme zahrnováni sentimentálními paralelami mezi Ukrajinou a Československem v roce 1968 (nikdy jsem nechápal, proč vlastně mají čeští mainstreamoví novináři Rusům tu okupaci tolik za zlé, když jejich názor na Pražské jaro je v podstatě stejný, jako měl nebožtík Brežněv...). Ovšem Brežněv ve skutečnosti nebyl Rus, ale Ukrajinec (a údajně sám k invazi svolil teprve po nátlaku tehdejšího šéfa ukrajinských komunistů Pjotra Šelesta). Další důkaz, že hraní si s kolektivní vinou a historickými rekriminacemi nakonec vždy skončí ve lži.
Na rozdíl od zmíněného Islámského státu, který svou středověkou brutalitu bezostyšně staví na odiv, se ovšem obě strany východoukrajinského konfliktu snaží pořád tvářit jako součást evropské civilizace. Proto se staví do role toho ublíženého a z porušování příměří obviňují vždy ty druhé (to je asi taky to jediné, v čem nelžou). Dokonce i Člověk v tísni, který nestrannost už dávno ani nepředstírá, připouští, že ukrajinská armáda ničí v Doněcku a okolí ze všeho nejvíce civilní objekty – prý je to ale neúmyslně. Já bych tedy nechtěl mít v NATO armádu, která má tak vychýlenou mušku, ale samozřejmě že nás civilistů se nikdo ptát nebude. (Mimochodem, Ukrajina i Rusko jsou pořád ještě účastníky natovského programu Partnerství pro mír; tohle jde dnes tak Západu ještě nejlépe – vymýšlet u stolu bombastické projekty, které nikdy nebudou fungovat.)
Celý ten konflikt je mimořádně odpudivý, negující všechny relativní výdobytky naší civilizace, jako je alespoň teoretický respekt k lidskému životu a důstojnosti. Donedávna se dal čerpat optimismus z logické úvahy, že ti nahoře přece nejsou tak šílení, aby zničili svět, z něhož tak skvěle profitují. Dnes už víme, že opravdu tak šílení jsou. A hrůza jde z fanatismu všech těch velkohubých kozáků, kteří mi připomněli moji někdejší četbu Tichého Donu a znechucení nad poznáním, že všichni ti hrdinové tak rádi válčí na libovolné straně jen proto, aby nemuseli pracovat.
Našim takzvaným socialistům nevadí asociální režim v Rusku, takzvaným demokratům zase nevadí autoritářství ukrajinských oligarchů. Naše levice a pravice jsou tak zaujaty vzájemnou nenávistí, že si ani nestačily všimnout, jak svorně konvergují k fašismu. Ovšem rusofobové ani rusofilové si nedokáží připustit zjevný fakt, že to, co se děje, není rozmar Putina. Velká většina ruské společnosti vnímá rozpad Sovětského svazu jako podraz ze strany Západu, který využil přechodného oslabení a smířlivé nálady protivníka. S Ruskem se začalo zacházet jako s tím, kdo prohrál studenou válku. Škoda, že nikdo z tehdejších mocných nenahlédl do učebnice dějepisu pro základní školy, aby se poučil, co udělal s Německem versailleský systém a co Marshallův plán. Putin pouze plní společenskou objednávku – budiž čest nemnohým ruským intelektuálům, kteří nabádají k rozumu, většina jejich krajanů je ale toho názoru, že donbaským separatistům by se mělo dostat účinnější podpory než dosud. Naštěstí ruské vedení ví, že otevřenou konfrontaci si nemůže dovolit.
Připusťme ale, že by Rusko skutečně vojensky napadlo Českou republiku. Jak bychom reagovali? Existuje vůbec scénář pro případ náhlé agrese z východu? Jsou v našem generálním štábu nějací odborníci studující výzbroj a strategii ruské armády? Sestřelila by naše armáda ruská letadla narušující český vzdušný prostor? Jak by byla zajištěna mobilizace a co by se stalo s případnými dezertéry? Jaký by byl osud desetitisíců Rusů žijících na našem území (potenciální páté kolony, neboť protiputinovských disidentů je mezi nimi zanedbatelné množství) – byli by vyhoštěni nebo internováni, byl by zabaven jejich mnohdy značný majetek? Otázky, na které by bylo zajímavé znát odpověď. Jinak by mohl vzniknout dojem, že žádné reálné ohrožení neexistuje, že je to jen výroba válečnické psychózy, v níž lze umlčet všechny kritické hlasy. Každopádně stát, který není za dva měsíce schopen dostat pod kontrolu vlastní muničák (pardon, on už vlastně není státní, ale soukromý, neboť soukromníci jak známo umějí se vším hospodařit lépe), příliš obávaným protivníkem nebude pro nikoho.
Český přínos k vyhnání Rusů z ukrajinského území bude nakonec zanedbatelný, dokonce ani Martin C. Putna a Bohumil Doležal se ještě do žádné dobrovolnické jednotky nepřihlásili. Přesto je tu ale pro nás jeden drobný úkol, který za nás nikdo neudělá. Zkusme se chovat trochu slušněji k těm Ukrajincům, kteří už u nás žijí. Nejen kvůli nim, ale také kvůli sobě. Jak nás učí dějiny, společnosti založené na otrocké práci totiž dříve nebo později zdegenerují.