Poezie a její čtenář – pár laických slov
Tři nedávno vydané sbírky básní ukazují na rozpětí v tvůrčích přístupech a zároveň navozují paletu zážitků, které může poezie u čtenáře vyvolat. Zvláště pak u čtenáře, který není literárním kritikem.
Sešly se mi na stole shodou okolností téměř současně tři knížky poezie. Tři autoři – jeden o deset let starší než já, dva víceméně ještě ve studentském věku, ode mne o generaci mladší. Uvědomuju si, kolik je teď v mém světě básníků – v redakčním okruhu Kulturních novin, v pořadech brněnské Místogalerie na Skleněné louce (a nejen tam), v básnických soutěžích, v kulturních časopisech, na internetu.
Bývalo tolik básníků i dřív? Například, když jsem studoval v druhé polovině sedmdesátých let na gymnáziu či pak na vysoké škole? Nemůžu se upamatovat, ale zdá se mi, že tak rozšířený fenomén to nebyl. Ale opravdu? Nevytěsnil jsem z paměti básníky – své spolužáky, své vrstevníky? Nebo jsem se tehdy o poezii nezajímal? Nevím. Záblesky jmen, jejichž verše jsem se zájmem četl, se mi vybavují (Skácel, Lermontov, Březina). Určitě jsem jako muzikant vyhledával z nedostatku vlastní tvorby i verše pro zhudebnění. Naštěstí se z těchto pokusů nic nezachovalo, a navíc – trvale jsem zůstal skeptický vůči zhudebňování básní. Ojedinělí autoři a interpreti, jimž se podařilo skloubit „čistou“ poezii s melodií, jsou pro mne výjimkou z pravidla.
Jedno dnes ale vím jistě: Část poezie k nám tehdy intenzivně promlouvala právě ve spojení s hudbou. Písňový text není zpravidla plnohodnotně samonosný, jako je z podstaty báseň, ale určitým druhem poezie je, o tom jsem přesvědčen. Písničkář Vladimír Merta zpívané poezii (tedy písním) věnoval půvabnou stejnojmennou knížku. Role písní ve společnosti byla značná, ať už díky písničkářům, kteří ve své tvorbě formulovali generační výpovědi, nebo díky spojovací funkci, již tehdy společné zpívání plnilo ve skupinách spolužáků, kamarádů, pionýrů, trampů i spolupracovníků v podnicích. Zdá se mi, že dnes tento tmel tak nefunguje. Ale zpět k poezii, jež ke mně přišla nedávno.
Volání zoufalého na poušti ducha
Listuju Návrším (Host, 2014), jedenáctou sbírkou Víta Slívy (1951), o němž Jiří Trávníček na záložce píše, že „je už v povědomí současné české poezie zapsán dostatečně jasně čitelně. Jako básník holanovské inklinace, věcí, jež míjejí, jako autor vysokých nároků…“ Nebudu pokračovat, v Trávníčkově úvodním textu je mnoho charakteristik, zajímavých a sofistikovaně zdůvodněných, jimž ale úplně nerozumím a vlastně ani nechci rozumět. Přistupuju k poezii dle definice a metody Borgesovy, dá-li se to tak říct (odkazuju na jeho inspirativní knížku Ars Poetica): „Pokaždé, když čtu nějakou báseň, nastane zážitek. A to je poezie.“ A tady je i startovní čára mého zkoumání: Jaký zážitek mi ty básně přinášejí? Jaký smysl pro mne mají? A také, koho v nich potkávám?
Ležíš tu na stole, exponát „Hmyz“.
Sedím tu nad stolem, exponát „Člověk“.
Vesmíry! Světelné tmy!
Když jsem knížkou dolistoval, pochopil jsem, že v této úvodní kratičké expozici je vše. Vzpínání se do marnosti. Skeptické až k hořkosti nepokorné já básníkovo. – Z Posmrtných polibků:
Opilý od narození,
Neumí říct než Jebemtiboha!
Všichni mu klečí na bicepsech,
Ačkoli ze strachu prchají.
Prodíral jsem se tou knížkou, v níž se opisuje oblouk životní, plný zvláštní nevíry a úzkosti. A otazníků a vykřičníků. Občas se dostáváme na hranici rouhačských a sebemrskačských výlevů (parafráze na nedělní mši s názvem Hrubá):
Pomazaný!
Namazaný,
Sedím na záchodku
A bzukotem zaznívá
Zlatistá koruna tvá.
Říkám si, proč to dělám, proč se tím prodírám? Pro těch několik málo působivých veršů, jež se vztahují k domovu, ke ztracenému ráji dětství a k přírodě? Pro to malé – a geniálně zachycené – teplíčko v miniatuře Láska?
Co je ti?
– Nic.
Malinké dojetí.
Pak ale zas – Zpověď bez rozhřešení:
Sto chutí na ženy…
Chlastám jak Nil.
Až do dna zkažený,
pilně jsem hnil.
Kdekoho trýznil jsem,
nejvíc své nejbližší
– Ó Kriste Ježíši!
Zakruť mi krkem!
Přemýšlím, co se ve mně probouzí. Lítost nad autorem: Co to má za život? Mluví mnohokrát o lásce, ale tu abys hledal v jeho verších lupou. Psal by vůbec básně, kdyby v sobě nenosil to peklo? Jsem muzikant, cvičení ani hudební nauku jsem nikdy nemiloval, ale při verších v Hudební nauce mi uvnitř v duši svítí červená: Stop!
Bé-es-as-des,
ges-ces-fes.
Nebe!
Hádés!
Klečet!
Děs!
Fis-cis-gis
dis-a-is,
e-is,
his.
„Svítiti!“
stříkají
hvězdy
hnis.
Rychle pryč, toto není území zážitků, o něž bych stál. Jistě, mohl bych se přepnout na amatérského psychologa v sobě a začít autora zkoumat. Ale nebudu. Člověku je až do breku z té přepjaté prázdnoty a beznaděje.
Slívova poezie má jistě své čtenáře. Zajímalo by mne amatérsky výzkumnicky, kolik jich je a co zažívají oni. Co je přitahuje, co za ně autor formuluje? – U Slívových vrstevníků bych spoustu věcí pochopil, té zahořklosti a frustrací je v mé a ve starších generacích dost. Důvody jsou nezřídka pochopitelné, ocitli jsme se po roce 1989 ve světě, do něhož jsme vkládali spoustu iluzí, vědomi si ještě jakýchsi vlastních sil a možností, jenže příliš často se věci vyvíjely jinak… Ale co ti mladší, co už do tohoto světa patří? Jsou také mezi nimi Slívovi čtenáři?
Ohmatávání světa
Rozhodně však jsou mezi těmi mladšími básníci. Jeden mne až zaskočil svou blízkostí. Petr Mezihorák (1985) píše pro Kulturní noviny o všem možném, dokonce i o ekonomii. Je tedy mým kolegou. Když donesl svou první sbírku Sraženiny (Srdeční výdej, 2014), neměl jsem vůbec žádné představy, co v ní najdu. Křehkost a pokora, s jakou Petr v úvodu knížky zve na putování svým světem, mne však zasáhly naplno. Třeba v básni už probíhá:
ale trochu se bojím
nechci být dealer ředěných slov
chci přechovávat jen malé množství
tak akorát na jednu dávku
tak akorát pro mě
Ten Petr mluví i za mě! A když si to opakovaně čtu, proniká mi ta báseň hlouběji a hlouběji pod kůži. Panebože, to bych opravdu chtěl umět. Tak akorát na jednu dávku… Všechny verše ale nejsou tak univerzalistické. Petr Mezihorák nás vede svým světem, s řadou konkrétních reálií, kde sice nejsem doma, ale je to svět, v němž jsou přes (nebo právě pro) úspornost vyjadřování obrovské prostory, kam se kupodivu vejdu i já, chlapík o generaci starší. Momenty prozření vysázené bez známky úsilí, jakoby mimochodem:
havrani
sraženiny
staré krve
špatně ukončených rozhovorů
jako lidé
komunikují
jen skrz to
co neřeknou
S Petrem se potuluju po různých místech, jedu s ním vlakem do Boskovic, chodím po periferii města, ale vždycky tak nějak metafyzicky. Kdepak se asi nachází tento vnitrodvůr?
srazily se v nás hlasy nízko letících vlaštovek
zvláštní druh ticha
zlo a dobro
nejsou olej a voda
Nevím, ale teď jsem tam, přítomen, jak jen člověk může být. Petrova sbírka se jmenuje Sraženiny, ale pro mou duši je výstižnější název jedné z básní – nějak to celé funguje:
zadní noha stojanu podložena paperbackem
aby smrček stál rovně
lidé pobíhají v teplákách mezi paneláky
postávají před vchody
slivovice u známých
průhledná čirá hutná
jako vzduch v kostele
Pokus se slovy
Poslední knížečka, o které zde chci psát, nese název Souborná zkouška (Dobrý důvod, 2014) a prý vlastně nebyla ani zamýšlena prvoplánově jako sbírka poezie, jak mi naznačil vydavatel, ale spíše jako svérázný projekt, který spojuje určitý typ práce s textem a vlastní ilustrace. Tereza Bínová (1990) studuje psychologii a vedle toho se také věnuje výtvarnému umění. V úvodu krátce shrnuje svou metodu: Básně byly složeny ze studijních materiálů na soubornou zkoušku z psychologie podle několika pravidel – například jednu báseň tvoří vždy slova z jedné kapitoly původního textu. Při jejich výběru lze postupovat pouze kupředu, nelze se vracet, a tak dále. Člověk by si řekl: mechanický postup, co z toho může vzniknout? V této souvislosti mne napadá, že podobným „konceptem“, který tvůrce svým způsobem omezuje, bylo kdysi rozhodnutí psát verše v rýmech. Ale omezení mohou být i produktivní.
Tereza Bínová vytvořila spíše než ucelené básně jedno- až pětiřádkové fragmenty, mající často definiční charakter:
a je-li možné porovnání
pak jde o něco společného
---
euforie a láska
není dostatek důkazů o jejich dědičnosti
---
mimo svět bdění
možno i naopak
Je to hra intelektu, v níž neschází vtip, a nebýt „metody“, asi by člověka nenapadly takovéto obraty:
sedlák nás píchá vidlemi
zdůrazňuje svobodnou vůli člověka
Listuju sbírkou, promýšlím vybrané verše-neverše a žasnu, co se pod nimi může skrývat. Ví to Tereza také? Nebo jednala čistě intuitivně?
oblast šedi
neumožnila temperamentu pokračovat
Je to zvláštní, jak formulace, v nichž chybí byť náznak výronu citu, natožpak vášně – ve své podstatě zcela protikladné Slívově poezii nabité emocemi – mne vtahují, roztáčejí kolečka mého myšlenkového aparátu. Působí i díky vkusnému výtvarnému doprovodu a tisku na přírodním papíře. – Básně Terezy Bínové jeví se v první chvíli jako zdi domů, novostavby, jež ještě neobydlel člověk. Obydluje je však každý čtenář, který je do sebe nechá vstoupit. Podle svého věku, stavu poznání a životní zkušenosti.
Zajímavý experiment.
Vít Slíva: Návrší. Host, Brno 2014. Petr Mezihorák: Sraženiny. Srdeční výdej, Brno 2014. Tereza Bínová: Souborná zkouška. Dobrý důvod 2014.
Poznámka redakce: Nové sbírce Víta Slívy Návrší se v Kulturních novinách věnoval také zmiňovaný Petr Mezihorák. Jeho úvahu nad Slívovými verši si můžete přečíst zde.