Počteníčko: Štědrý den Ludvíka Vaculíka před 35 lety
Ukázka z Vaculíkova Českého snáře o Krakonošovi, koledách na příděl, vánočních projevech, ale také o schovávání špagátů a snaze nenechat se ničím odradit.
PONDĚLÍ 24. PROSINCE 1979
Blíží se šestá hodina, dosmažuje se kapr. Pod borovicí je veliká hromada dárků. Nejvíc přidali jich Ondráš a Jan, já jsem ještě nikdy nechystal tak málo dárků jak letos. Vybrali jsme s Josefem stromek dost křivý, proto zasadit jej do kříže rovně nebylo snadné. Odpoledne jsem ho strojil, skončil jsem teď. Každého roku se mi zdá, že však jsem teprve onehdy baňky sklízel, rok je pryč, a žádný nebyl, mám v ruce pořád ty baňky. Stejný pocit mám, když lezu vždycky na třešeň. Asi před dvaceti lety jsem napsal povídku o strojení stromku, byla to moje první věc otištěná v Literárních novinách. Snažím se pokaždé vymyslit nové uspořádání barev a umiňuju si, že si nakoupím pro příště ozdoby pouze jedné barvy, modré nebo zelené.
Už jsem chtěl tuto práci předat klukům, ale oni se vzepřeli. Chodí okolo se zavřenýma očima, aby stromek uviděli až po večeři. Když byli malí, zavazovali si dobrovolně oči. Já jsem tu bručel a předstíral, že při práci mluvím s Krakonošem, který mi pomáhá a nakonec nám tu nechává ty dárky. Krakonoš k nám chodí nejmíň třicet roků. Když státní moc začala tehdy místo Ježíška vnucovat lidem jakéhosi dědu Mráze, neznámého šupáka, který se tvářil, jako by pocházel z lidu, a zatím si ho vyonanovaly stranické úřady, povolali jsme proti němu Krakonoše. Už ta drobná výhoda, že nemusel blbácky předstírat, že přijel na ruských saních, když bylo bláto. Měl bohatý kádrový materiál psaný česky a pověst bytosti spravedlivé a srandovní. Krakonoš se u nás zavedl, neměli jsme s ním problémy my ani Ježíšek. Krakonoš s námi může zpívat Narodil se Kristus Pán.
Nálada je výborná, všecko se vždycky usmíří, kluci na svoje dárky vymýšlejí vtipné ambaláže, Madla dělá bramborový salát, kuchá rybu, peče vánočku a naříká, už pověstně, každé Vánoce, že jí chybí den. Já nechávám dárky v tom papíře z obchodu, jenom je omotávám jiným špagátem. Madla si kupuje ozdobný vánoční papír. Dárky každý z nás schovává veřejně do nějakého svého kouta, k porušení tajemství nedochází. Jenom Madla své dárky dvacetkrát předem rozbaluje, prohlíží a radí se o nich se všemi krom toho, pro koho jsou. To nám s klukama vadí. Zabalené dárky se nakonec odevzdávají mně.
Už vyhořel jediný františek, schovaný od loňska. Františky se nesmí vyrábět, protože voní jak kadidlo, a nesmějí se veřejně zpívat koledy. Před čtrnácti dny byli jsme na koncertě souboru Chorea Bohemica: do košů na dárky nesměly se dávat knížky a po představení, jež tradičně končívalo zpěvem koled, směla se zazpívat jedna, a marš domů. Z rádia za Štědrý den zazní sotva půlhodinová dávka koled, odměřená jak dávka ze samopalu, taky tak státem srdečně míněná. Pak se místo vánočních písní vysílají písně o Vánocích: Vánoce, milé děti, to jsou takové svátky o ničem, kdy se radujeme z hadrů a žrádla. – Proto my si většinou pouštíme hudbu z desek.
Janek pomáhá v kuchyni chystat mísy s ovocem a pečivem. K večeři se převlečeme, a když zasedneme, po mně se žádá projev. Od té doby, kdy mě Martin při prvních slovech projevu zesměšnil poznámkou „teď přijde projev“, zní můj projev takto: „Dříve jsem míval krásné projevy. Od té doby, co mě váš hloupý bratr Martin zesměšnil poznámkou teď přijde projev, projevy nedělám.“ Kluci spokojeně pokývnou, že tradice běží, ale Madla nespokojena musí dodat aspoň to, že ať jsme všichni zdraví a Martin také, teď už s Izabelou. Nejprve jíme úlomek oplatky s medem. Pak rybí polévku, smaženého kapra, všelijaké kompotové směsi a polárkový dort. Kluci si vždycky obstarali několik láhví různého ovocného moštu, letos máme svůj jablečný. Víno se i naleje, ale pak sotva dopije.
Je po večeři. Seděli jsme u stolu, když zazvonil telefon. Janek po něm drapl, čekali jsme Martina. Ale byl to Zdeněk Mlynář. Výjimečně jsem se nechal vylákat a promluvil s ním. Přál nám a mám pozdravovat i kamarády. Když jsem sluchátko odložil, uvažovali jsme o tom všichni chvíli a já jsem začal být nespokojený, proč jsem s ním mluvil tak málo a suše. Madla i kluci řekli: „Mluvil jsi s ním špatně.“ Tak mě to zamrzelo, že jsem se rozhodl zapsat to. Potom kluci umývali nádobí a já šel rozžíhat svíčky a prskavky. Otevřel jsem pak dveře a děti volaly jééé! Asi půl hodiny jsme seděli a zpívali koledy. Začínáme „Narodil se Kristus Pán“ a končíme „Co sa stalo přihodilo v městě Betlémě, nespěte a počúvajte noviny nové“. Potom Janek rozděluje z hromady dárky, jelikož jest nejmenší a dělá mu to radost. Taky si přitom cvičí čtení písmenek. Nikdo nechce své dárky nikdy vybalit, každý čeká, až je vybalí ten druhý. Ondráš dostal kabelu na fotoaparát a příslušenství, aby mohl snadněji fotografovat lokomotivy v terénu, a drobné potřeby do fotokomory v novém bytě. Janek soupravu rýsovacích per, tašku přes rameno a „Československý fejeton 1978/1979“. Madla zlaté náušnice. K tomu všichni spoustu jiných věcí na oblečení a na čtení. Já s Madlou od kluků diaprojektor.
Nejhorší je sklízet papíry a špagáty. Papíry se musejí poskládat, ty pěkné Madla zase schová, špagáty vezmu si já, protože krakonošuju celý rok Šimečkovi, Uhdemu a Trefulkovi. Potom se vrátím do kuchyně, pijeme kávu a čaj a Madla podrobně vykládá, jak to sháněla, až to sehnala, koupila a vyměnila za větší. Některé dárky se hned zkoušejí, předvádějí a ironizují. Voláme Martinovi do Paříže, ale nikdo to nebere.
Pak jdeme ležet a každý ještě čte. Vzal jsem si dětskou knížku, kterou mi nadělil Ondráš. Jmenuje se „O smutném tygrovi“ a je o tom, jak tygr smutně seděl v kleci, přiletěl ptáček a řekl mu, že kdyby jedl semínka jak on, prolezl by mříží. Tygr praví, že by to zkusil, a za strašného hladu (o němž knížka mlčí) zmenší se na ptáčka a vyletí ven. Příběh končí větou, kterou mi Ondráš zalepil, prý aby mě nekormoutila. Pro věcnou informaci ji však ocitoval ve věnování: „Takové věci se přeci dějí jen v pohádkách!“ Asi chtěl, abych se nedal ničím odradit.
Hned jsem veselejší.
Ludvík Vaculík: Český snář. Atlantis, Brno 2002, páté vydání.
Český snář je rámován daty 22. ledna 1979 a 2. února 1980 a poprvé vyšel roku 1981 v samizdatové edici Petlice, kterou Vaculík vedl a o jejímž chodu též v tomto románu-deníku podává svědectví.