Příprava
Fejeton křestní.
Včera jsem svoji klientku, která se rozhodla dát se pokřtít, doprovázel na její první přípravu na křest. Moje klientka žila do svých třiceti let běžným životem; dokud u ní nepropukla Parkinsonova choroba, která je nyní, po dvaceti letech, před terminálním stadiem, což znamená velmi ztížený pohyb a v některých oblastech úbytek paměti na úroveň naprosté nedostatečnosti pro běžný život – což je také důvod, proč ji doprovázím.
Myslím, že není důležité jmenovat církev, v níž se pro křest rozhodla; mám za to, že ve všech tradičních církvích by to probíhalo dost podobně.
Farář nás usadil u stolu a asi deset minut hledal ve skříni nějaký formulář. Když ho nenašel, vzal obyčejný papír a tužku, a začal se mé klientky vyptávat.
Kolikrát byla vdaná?
Kdy se poprvé vdala?
Kde?
Byl manžel křesťan?
Zoufalá klientka z posledních sil tlačila z posledních zbytků své paměti poslední údaje.
Pak si pan farář začal povídat pro sebe: Tak to je dobré, první manžel nebyl křesťan, to se dá uznat, když jsou oba v okamžiku svatby nevěřící, tak to uznáváme, kdyby byl jeden věřící a nešlo o církevní svatbu, tak to neuznáváme, druhý sňatek tím pádem neplatí... v tu chvíli se zastavil, zčervenal a začal s pomocnou otázkou:
„Vy jste byla bez domova, a teď jste v tom ústavu, máte tam nějaké přátele?“
Klientka se okamžitě uklidnila a rozzářená mu začala vyprávět o svých nových přátelích z chráněného bydlení, které jí po dlouhé době poskytlo opravdový domov.
To ale nebyl účel, a tak se pan farář nadechl k další otázce:
„A máte tam někoho, s kým se opravdu přátelíte?“
Rozzářená klientka načala další příběh – o jednom skvělém pánovi, který se do chráněného bydlení dostal po úrazu a s nímž teď chodí každý týden na kafe do cukrárny…
Nemohl jsem se už tváří v tvář klientčině rozzářené tváři dívat na utrpení pana faráře, a vyřknul jsem sousloví, které duchovnímu pastýři jeho cudnost prostě nedovolila vyslovit:
„INTIMNÍ VZTAH.“
Když jsem mu potom vysvětlil, že něco takového v našem zařízení, pokud vím, není možné ani technicky, vůčihledně se mu ulevilo. Ze skříně pak vyštrachal nějakou starou biblickou brožurku pro děti, kterou si prý máme s klientkou číst jako přípravu na příští přípravná setkání a – už taky s rozzářenou tváří – pokračoval:
„… No, a tam si vysvětlíme, kdo to byl pán Ježíš, kdo jeho učedníci, kdo jsou to patriarchové, kdo biskup...“
No, a pak už nám jel autobus.
Ještě než jsme do něj nastoupili, jsem si v radostné náladě z toho, že moje klientka je šťastná a že všechno dobře dopadlo, uvědomil, že jsme v té přípravě na křest úplně zapomněli na Boha…