Počteníčko: Černí tři králové
Tápavě šel tmavým předměstím. Zbořené domy čněly proti nebi. Měsíc chyběl a dláždění se děsilo pozdního kroku. Pak našel starý plot. Opřel se do něho nohou, až jedna lať zpuchřele zasténala a přelomila se. Dřevo sladce a zetlele vonělo. Šel tápavě tmavým předměstím zpátky. Hvězdy nesvítily.
Když otevřel dveře (dveře zanaříkaly), vzhlédly mu vstříc bleděmodré oči jeho ženy. Dívaly se z unaveného obličeje. Její dech visel bíle v pokoji, tak bylo zima. Skrčil kostnaté koleno a lámal dřevo. Dřevo sténalo. Pak to kolem sladce a zetlele vonělo. Podržel si kus dřeva u nosu. „Voní skoro jako koláče,“ zasmál se tiše. „Ne,“ říkaly ženiny oči, „nesměj se. Spí.“
Muž strčil sladké, zetlelé dřevo do malých plechových kamen. Vzplanulo a rozhodilo po místnosti hrst teplého světla. Světlo jasně dopadlo na drobný kulatý obličejík a na okamžik se zastavilo. Obličej byl teprv hodinu na světě, ale měl už všecko, co má mít: uši, nos, ústa a oči. Oči byly asi velké, to bylo vidět, třeba byly zavřené. Ale ústa byla otevřená a tiše oddychovala. Nos a uši byly červené. Žije, myslela si matka. A malý obličej spal.
„Jsou tady ještě ovesné vločky,“ řekl muž. „Ano,“ odpověděla žena, „to je dobře. Je zima.“ Muž vzal ještě trochu sladkého, měkkého dřeva. Tak se jí narodilo dítě a musí mrznout, myslel si. Ale neměl, koho by za to udeřil pěstí do obličeje. Když otevřel dvířka u kamen, dopadla na spící obličej zase hrst světla. Žena tiše řekla: „Koukni, jako svatozář, vidíš?“ Svatozář, pomyslel si a neměl, koho by udeřil pěstí do obličeje.
Pak byli nějací lidé u dveří. „Viděli jsme světlo,“ řekli, „v okně. Na deset minut si sedneme.“ „Ale my máme dítě,“ řekl jim muž. Na to už neřekli nic, ale přesto vešli do místnosti, pouštěli nosem mlhu a zvedali vysoko nohy. „Budeme úplně zticha,“ šeptali a zvedali nohy. Pak na ně padlo světlo.
Byli tři. Ve starých uniformách. Jeden měl krabici z lepenky, druhý měl pytel. A třetí neměl ruce. „Umrzly,“ řekl a zvedl pahýly. Pak natočil k mužovi kapsu svého pláště. Byl v ní tabák a tenký papír. Kroutili cigarety. Ale žena řekla: „Ne, dítě.“
Tu ti čtyři odešli za dveře a z jejich cigaret byly čtyři puntíky v tmavé noci. Jeden měl tlusté obalené nohy. Vyňal z pytle kus dřeva. „Oslík,“ řekl, „sedm měsíců jsem ho vyřezával. Pro dítě.“ Řekl a dal ho mužovi. „Co máte s nohama?“ zeptal se muž. „Vodnatí,“ odpověděl řezbář, „z hladu.“ „A ten třetí?“ zeptal se muž a ohmatával ve tmě oslíka. Třetí se v uniformě třásl: „Ach, to nic,“ šeptal, „to jsou jen nervy. Poměli jsme mnoho strachu.“ Pak cigarety zašlápli a vešli zase dovnitř.
Zvedali vysoko nohy a dívali se na malý spící obličej. Ten, co se třásl, vytáhl z papírové krabice dva žluté bonbony a dodal: „Ty jsou pro ženu.“
Źena široce otevřela bleděmodré oči, když viděla, jak se ti tři černí sklánějí nad dítětem. Bála se. Ale tu se jí dítě nohama opřelo o prsa a zakřičelo tak hlasitě, že ti tři černí začali zvedat nohy a kradli se ke dveřím. Tam ještě jednou pokývli a pak vyšli do noci.
Muž se za nimi díval. „Divní svatí,“ řekl ženě. Potom zavřel dveře. „Krásní svatí jsou to,“ brumlal a díval se po ovesných vločkách. Ale neměl obličej pro své pěsti.
„To dítě ale zakřičelo,“ šeptala žena, „jak hlasitě zakřičelo. Proto odešli. Podívej, jak je živé,“ řekla pyšně. Obličejík otevřel ústa a zakřičel.
„Pláče?“ zeptal se muž.
„Ne, myslím, že se směje,“ odpověděla žena.
„Skoro jako koláče,“ pravil muž a přivoněl k dřevu, „jako koláče. Tak sladce.“
„Vždyť jsou dneska taky vánoce,“ řekla žena.
„Ano, vánoce,“ zabrumlal a z kamen padla hrst jasného světla na malý spící obličej.
Přeložil Josef Čermák.
Wolfgang Borchert (1921−1947) byl německý spisovatel a divadelník, voják na východní frontě a politický vězeň. Jeho tvorba, z níž nejznámější je drama Venku přede dveřmi, bývá řazena do proudu Trümmerliteratur (literatura trosek), odrážejícího zkušenosti genereace zasažené válkou.