Nejsme ve Finsku aneb neutěšená debata o školství
Mediální debata o diagnostice mentálního postižení u dětí a o rovném přístupu ke vzdělání ukazuje na roztříštěnost zájmů, nejednotný jazyk při pojmenovávání problémů a neschopnost se shodnout na cestě ke společnému cíli. Snad to ale není navždy. Zapotřebí je diskuse a vzájemný respekt.
V nedávné době vzbudila mediální pozornost data, která ve své studii s názvem Nálepkování dětí diagnózou mentální postižení v České republice publikoval Jan Klusáček z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (http://www.cosiv.cz/analyza-cosiv-nalepkovani-deti-diagnozou-mentalni-postizeni-v-ceske-republice/). Nedá mi to, abych se hned zkraje nepozastavil nad názvem studie a pojmem „nálepkování“. To už od začátku vypovídá, co si autor myslí o odborné psychologické diagnostice. Dokázal by tohle napsat o „nálepkování“ cukrovkářů či kardiaků? Psychologická diagnostika sama o sobě není svévolnou činností, nýbrž opírá se o určité odborně zdůvodněné a standardizované postupy a klasifikace, jak v rozhovoru na stránkách společnosti EDUin připomíná Jana Zapletalová z Národního ústavu pro vzdělávání (http://www.eduin.cz/clanky/rozhovor-vyhnout-se-patologizaci-zdrave-populace/). Jiná věc je interpretace psychologického nálezu v souvislosti se sociálním kontextem a dalšími faktory, což je otázka, která způsobuje rozruch.
Vraťme se ke zmíněné studii: Podle ní procentuální podíl dětí, které se rodí s mentálním postižením (MP), klesl mezi lety 2009 a 2014 téměř o neuvěřitelných 40 % (z 2,96 na 1,84 %) a v některých krajích by se rodilo téměř třikrát více dětí s MP než v jiných (konkrétně jde o porovnání Ústeckého a Zlínského kraje). A dále bylo zjištěno, že v některých krajích České republiky se rodí dvakrát více dětí s MP než v zahraničí (1,83 % – to je průměr z metaanalýzy z 35 různých zemí). Když pomineme problematičnost posledního konstatování (proč by se v dílčích malých regionech v porovnání s obrovským polem nemohly vyskytovat výraznější odchylky), tak do očí bijící je fakt poklesu počtu dětí s údajným MP.
Autor studie uzavírá: „Je zřejmé, že Česká republika a některé kraje ČR zvlášť mají velký problém s diagnostikou mentálního postižení. Nálepka mentálního postižení má řadu negativních dopadů na osud dětí. Je vysoce stigmatizující, ohrožuje životní šance dětí i jejich právo na rovný přístup ke vzdělání.“ – Sociolog Jan Klusáček zjišťoval, s čím korelují získaná data o počtu dětí s MP v jednotlivých krajích, a statisticky prokázal, že největší vazba je na údaje o občanech, kteří se hlásí k romské národnosti. V Ústeckém kraji je uváděno největší procento dětí s MP v populaci a současně největší počet obyvatel, kteří se identifikují jako Romové.
Zázraky se nedějí
Kateřina Mahdalová v článku Zázračně vyléčené děti (http://www.ceskaskola.cz/2014/12/katerina-mahdalova-zazracne-vylecene.html) nabízí další interpretaci dat, která shromáždil Jan Klusáček a dospívá k hypotéze: „V České republice se během uplynulých pěti let stal zázrak: počet dětí ve školním věku, jimž bylo diagnostikováno mentální postižení, se zmenšil o neuvěřitelných 40 %. Z povahy této vrozené vady však vyplývá, že není možné, aby v takto krátkém časovém úseku téměř z poloviny vymizela. Takzvané mentální postižení se u nás jeví být více sociální konstrukt než skutečná psychologická kategorie.“ A v závěru také uvádí: „Graf ukazuje významnou souvislost mezi výskytem lehkého mentálního postižení a kapacitou zvláštních škol.“ A dodává: „ Vysoký počet míst ve zvláštních školách totiž v celé řadě okresů vyvolává snahu tato místa stále dokola naplňovat. Kruh je uzavřen.“
Takže když to zrekapitulujeme, zdálo by se, že psychologická diagnostika jako taková vlastně nemá smysl, když její výsledky jsou nakonec jen sociálním konstruktem, a že děti jsou umísťovány do praktických škol především na základě zástupných mechanismů. 1. Řeší se tak problém jinakosti či obtížnější zvladatelnosti dětí ze sociálně znevýhodněného či etnicky odlišného prostředí. 2. Je to uzavřený kruh určitých institucí a zavedených stereotypů legitimizující existenci velkého počtu škol, které se „nehodí do krámu“ současného trendu zavádění všeobecného inkluzivního vzdělání.
Jeden z mála textů, který připouští, byť s určitou nadsázkou, pozitivní motivaci poradenských institucí při zařazování dětí do praktických škol, je článek Hany Čápové, který vyšel v 51. čísle časopisu Respekt pod názvem Honzíkova zvláštní cesta a uveřejnil jej i portál EDUin (http://www.eduin.cz/clanky/casopis-respekt-nerovny-pristup-ke-vzdelavani-po-cesku/). „I podle analýzy ČOSIV vede pedagogicko-psychologické poradny k jejich diagnóze ,lehkého mentálního postižení‘ většinou snaha dítěti prospět – poslat ho někam, kde se mu budou věnovat a kde nebude za spolužáky pokulhávat. Jenže tento bohulibý záměr má svůj rub. Na praktické škole se dítě naučí mnohem méně než na běžné, ztratí sebevědomí a stigma praktické školy fatálně určí jeho další životní dráhu.“ – Jinak čtivý a o objektivnost se snažící článek Hany Čápové přispívá také ke zmatení a vnáší projekce své autorky (či dalších kritiků současné praxe) do hodnotících soudů o realitě, která se může vyvíjet i jinak než tím, že dítě ztratí sebevědomí a přijde o životní šance. Koneckonců i příběh chlapce z článku, který se postupně dostává z původně nastaveného zadání (ze třídy praktické školy přechází „na základku“ – díky aktivitě učitele), ukazuje cestu, která se nedá naplánovat žádným zákonem, ale spočívá na jiném principu. Na kvalitě lidí ve vzdělávacím procesu.
Finský klíč není Finsko, ale důvěra
Situace je zmatená a ještě více ji znepřehledňuje také boj o podobu nového školského zákona, kde proti sobě stojí různá „dobra“ a „zla“. Postup téměř všech stran, které vstupují do hry a podílejí se na mediálních šarádách, zavání nepříjemným odérem lobbistických zájmů (kdo na tom zas vydělá? – viz debaty poslanců: http://www.eduin.cz/clanky/lidove-noviny-novelu-skolskeho-zakona-provazeji-strety-zajmu/) a dále ve stejné míře (a)sociálním inženýrstvím a poplatností aktuálním politicky korektním trendům. Aktivisty za inkluzivní vzdělávání, multikulturní výchovu a ochránce občanských práv z tohoto konstatování bohužel nemůžu vyjmout.
Co mi v této situaci chybí? Především respekt různých stran vůči sobě navzájem. Vidím před sebou učitele, který chce děti učit, který se jim chce patřičně věnovat – každému dle jeho potřeb, jak ubíjený ve třídě s vysokým počtem žáků nekonečným papírováním, vykazováním a kontrolami dostává na svá záda další a další břemena ve „vyšším ideovém zájmu“. Úředník ho tepe za nedostatečné vykazování, za nechuť školit se na školeních pro školení, aktivista ho tepe za málo dobré vůle pracovat s obtížně zvladatelnými „jinými“ dětmi. A přitom učitel je klíčovou osobou. Všichni se tu ohání Finskem, ale málokomu dochází, v čem je vlastně rozdíl. Převzali jsme svého času z EDUinu velmi poučnou debatu:
Co jsme si z ní vzali? Zdá se, že nic. – A přitom třeba jedna z klíčových tezí je, že vzdělávací systém by měl být založen na důvěře. „Rodiče věří školám, školy učitelům, učitelé žákům a žáci přebírají zodpovědnost za to, že se učí co nejlépe.“ A když něco nejde, neříká se, ty jsi špatný, ale ptá se: Proč to nejde? A hledá se, jak pomoci.
U nás nikdo nikomu nevěří. Na každého se hledí, že si chce ulehčit situaci, že chce obhájit svoje živobytí, že má postranní zájmy a úmysly. Ne že by to tak vždycky nebylo, ale když této paranoidní životní filosofii podlehnu, je to jen pokračování nastoupené špatné cesty. Je potřeba přehodit výhybku. Hledat to, co je zájmem společným, odpouštět přešlapy či nedostatky, nerušit bezhlavě (pikantní byl svého času aktivistický návrh moratoria na přijímání dětí do praktických škol) a dívat se dopředu. Pedagogové z praktických škol budou potřeba v normálních školách, jestliže se tam přesune z „dobrých“ důvodů ta část dětí, které vyžadují zvláštní péči a které jsou dnes z „dobrých“ důvodů ve školách praktických. Jsme všichni na jedné lodi, je zapotřebí zpřesňovat vyjadřování, hledat společnou řeč. Dokud bude pro někoho mentální postižení přesně definovaná kategorie a pro jiného sociální konstrukt, který mu umožňuje politicko-organizační šarády, pak jsme na cestě do pekel.
Základ pro diskusi
Abych nebyl tak úplně pesimistický, tak na závěr uvedu odkaz na text profesora Stanislava Štecha (http://denikreferendum.cz/clanek/19477-jde-nam-skutecne-o-rovne-sance-deti-ve-vzdelavani), který se zcela vymyká mediálním hrátkám, sumarizuje aktuální stav, komentuje s odborným nadhledem nezralou publicistiku k tématu a mohl by se stát základem pro další smysluplnou debatu – nejen odborné, ale i laické veřejnosti. Deníku Referendum patří velké díky za jeho publikaci. Převezme jej i EDUin, který shromažďuje materiály k debatě a sám diskuse iniciuje?
Ve školství angažované čtenáře prosím, přečtěte si text profesora Štecha důkladně, a pokud máte své postřehy či náměty do diskuse, pošlete nám je. Rádi je zveřejníme.