Gotické Madony a veraikony v Císařské konírně Pražského Hradu
„Matka Boží po nanebevstoupení svého Syna přechovávala na plátně obraz, který vznikl v Ježíšově hrobě. Obdržela jej od samotného Boha, aby se mohla dívat na tvář svého syna a modlit se k němu.“
Výstava nazvaná Matka a syn je pozoruhodná. Nejen tím, že něco z toho, co je zde vystaveno, není možné jen tak uvidět. Těmito unikáty jsou veraikony z majetku katedrály svatého Víta. Po staletí byly vystavovány jen výjimečně o velkých svátcích. A dnešními slovy řečeno, „stála se na ně fronta“. Za socialismu byly veřejnosti samozřejmě zcela nedostupné. A přístupné očím širší veřejnosti nebyly ani po roce 1989. Ty pauzy byly dlouhé, ale ono to v tradici katolické církve tak snad i má být. Jde o svátosti, které mají být vzácné a které spatřit je svátkem. Dnes tedy tu možnost má každý, kdo navštíví výstavu na Pražském Hradě.
Veraikony – podle tradice – nebyly stvořeny lidskou rukou. Vera ikon znamená v překladu do češtiny „pravý obraz“. V této souvislosti: obraz nestvořený člověkem. V zásadě jde o otisk tváře Ježíše Krista do tkaniny. Na výstavě v Císařské konírně pak nikoliv přímo o tento otisk, ale o kopii tohoto otisku, čili o dílo lidskou rukou stvořené. Ovšem malíř je tu v úloze právě jen kopisty.
Zlatý veraikon, získaný v Itálii Karlem IV., je skutečně nesmírně působivé dílo neobyčejné duchovní síly. A už jen pro ně samotné stojí za to výstavu Matka a syn navštívit. Jako kdyby Zlatý veraikon opravdu nebyl z tohoto světa. Nejspíš by se tato zpochybňující věta neměla vůbec vyslovovat. A jistě by bylo lépe spočinout ve víře než obracet se na rozum.
Nevím, zda Zlatý veraikon znal Jan Zrzavý, tento gotický obraz je nicméně pozoruhodně blízký jeho tvorbě. Je možné, že Jan Zrzavý znal jinou kopii „původního“ veraikonu ze svých pobytů v Itálii. Ale je také možné, že shoda se tu odehrává mimo poučení se z malířských kopií, že Jan Zrzavý zahlédl svým duchovním zrakem onen „pravý obraz“, aniž měl zapotřebí znát jeho otisk do lidskou rukou vytvořené podoby.
Kromě Zlatého veraikonu je na nikterak rozsáhlé výstavě k vidění především několik gotických deskových obrazů Madony. Většina z nich je běžně přístupná po celý rok ve stálé expozici středověkého umění Národní galerie v Anežském klášteře. Obrazy jsou to nádherné. A zajímavá je jejich instalace na této výstavě – některé z nich jsou umístěny tak, že návštěvník vidí i zadní stranu obrazu, který nemusí být nutně oboustranný, jako bývaly obrazy na zaklápěcích oltářích. Zadní strana je pak „prázdná“, ale staletí vytvořila na dřevě svébytnou strukturu, v lecčems připomínající český informel šedesátých let.
V Anežském klášteře jsem nějakou dobu působil coby kustod, a tak na mě setkání s Madonami z této stálé expozice Národní galerie působilo jako setkání s důvěrnými známými. Nebo ještě spíš jsem si připadal, jako kdybych se vrátil domů – tam, kde snad byla původně doma lidská duše, do domova, kde je jí dobře, a kde si vlastně fyzicky ani nezasloužím být, jelikož tam lidské tělo a jeho život jaksi překáží. Jelikož jsem výstavu navštívil 3. ledna, tedy ještě ve vánočním období, zdálo se mi, či jsem si to alespoň mohl namlouvat, že jsou mi v tomto svátečním čase hříchy jaksi odpouštěny, a to bez mé vlastní zásluhy, a že se to děje přímo na této výstavě. Ano, je to čas, kdy Jezulátko spočívalo v jeslích betlémského chléva. Panno Bohorodičko, raduj se, milostiplná Maria, Pán s tebou. Požehnaná jsi mezi ženami…
Matka a syn. Císařská konírna Pražského Hradu. 10. prosince 2014 − 15. března 2015. Otevřeno denně 10−18 hodin.