Počteníčko: Svátek klamaných manželů
Dobrodruh a obchodník se dřevem Fernand Fournier-Aubry ve své vzpomínkové knize popisuje podivný zvyk, s nímž se setkal u kmene Čamů, původních obyvatel pralesů okolo peruánské řeky Pangoa.
Po skončení lovu mě Aray pozval ke svému kmeni a já se zúčastnil svátku s fantasticky nepravděpodobným jménem: svátek klamaných manželů.
Zažil jsem (bohužel sám!) uprostřed jejich vesnice asi o třiceti chýších zvláštní a krutou ceremonii. To, že jsem tam byl sám a že jsem běloch, mi znemožňovalo, abych mohl zasáhnout: byl jsem host a divák.
Aray se mi cestou do vesnice pokoušel nastávající obřad vysvětlit, ale mluvil tak mlhavě, že jen probudil mou zvědavost: „Zítra uříznu jednu hlavu. Bude to velký svátek.“ Předpokládal jsem, že půjde o nějaký symbolický obřad. Díky jemu jsme v posledních dnech přišli do styku se zdejšími Indiány. Nikdy jsem se necítil tak vzdálen od civilizovaného světa a byl jsem z toho velmi šťastný. Překročil jsem tajemnou hranici, za níž jsem už neměl srovnatelné vzory a měřítka.
Z ohnišť vesnice stoupala červená a žlutá pára, která se dlouho držela nízko nad břehem řeky. Aray napodobil dlouhý zpěv getusa, nočního ptáka. Indiáni na břehu zřejmě sledovali naši loď, protože hned odpověděli hlasem divoké kachny. Pak dva z nich doslova popadli naši loď. Objevili se znenadání, jako by vyrostli na břehu, který byl přitom rovný a jílovitý. Uprostřed vesnice stály chýše bez stěn, stačila jen střecha z listí. Kolem ohně byly rozestaveny vysoké baňaté hliněné nádoby s červenými a černými kresbami. V odlescích plamenů vypadaly jako strašidelné předměty. Nazí Indiáni k nim přistupovali a rukou z nich něco nabírali do úst. Defilovali tak muži i ženy, očividně omámení tím nápojem.
Aray mi vysvětloval: „To je masato. Ženy rozžvýkají juku, promíchají ji se slinami a vyplivují zpět do nádoby.“ Paul Lecointe mi již vyprávěl o fermentaci této hmoty, která se pak ředí vodou. „A v těchto nádobách je lluasca. Je to velmi dobré. Přichází tě pozdravit náš curadero, kouzelník.“
Náčelník nebo kouzelník se jmenoval Inay-Nyaye a jediný z kmene vlastnil pušku. Ukázal jsem mu své dary: nože, listy tabáku, řetízky a lacinou bižutérii. Dlouho si je prohlížel. Znovu jsem po letech našel způsob řeči, kterým jsem kdysi rozmlouval s černošskými náčelníky v Oyemu v Gabunu. Kouzelník projevil upřímnou radost z darů a požádal Araye, aby mi tlumočil, že je přijímá. Musel jsem s ním pít lluascu, nápoj, po němž je vědomí člověka zvlášť jasné a celý organismus je udržován v bdělém stavu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že požit ve větších dávkách vyvolává znepokojující zrakové halucinace, podobně jako odvary z jiných rostlin, jejichž udivující vlastnosti jsem objevil později.
Tisíciletá existence v džungli naučila indiánské kouzelníky znát a využívat nejrůznější rostlinné zdroje. Ověřil jsem si při společných zážitcích, že se umějí díky znalostem rostlin chránit před chorobami, léčit je, lovit i zabíjet.
Aray byl zřejmě pyšný na to, že mohl při jídle sedět vedle mne. Podával se pečený aguti, ryba pirarucu, palmové plody a jako dezert velcí bílí červi, kteří se jedí živí. Kouzelník nám podal nové nádoby s lluascou. Muži kolem mne se natáhli na zem s rozšířenýma očima.
Příští ráno se Aray opět snažil připravit mě na očekávané události. Pak mě opustil, abych mohl sám vychutnat nastávající oslavu, jejímž hlavním aktérem měl být právě on, což jsem vůbec netušil.
„Je to rozkoš větší než rozkoš sexuální,“ řekl mi bez obalu. „Chce-li mít Čama cizí vdanou ženu, může jít za ní do lesa a zmocnit se jí. Žena se musí bránit, ale jen trochu, bez křiku a pak se může poddat. Oba si pak vymění dárky: žena dostane náhrdelník, muž náramek. Žena se však musí rychle vrátit do vesnice a ukázat hned náhrdelník svému manželovi. Rozumíš tomu?“
„Ano.“
„Muž má pak na tuto ženu právo a vesnice ví všechno. Jenže manželova pomsta přijde v den svátku. Uvidíš, že všichni muži nosí na krku malý nůž s krátkou čepelí. To je nástroj pomsty. A pomsta toho dne je pomsta, na kterou se čeká celý rok.“
Upadl jsem v zamyšlení. Jaký podivný zákon! Vzdálil jsem se na břeh a zůstal tam po celou dobu příprav, neboť se mi zdálo, že muži a ženy jsou stále víc opilí. Když jsem se vrátil, přistoupil jsem k jedné skupině. Uprostřed klečel jeden muž. Za ním mával druhý Indián svým nožíkem a jedna žena, zřejmě jeho vlastní, ho povzbuzovala. Na okamžik znehybněl a udělal nožem řez na krku svého soka, řez nepříliš hluboký. Z rány tekla krev, urážka byla smyta.
Otočil jsem se, a tu jsem uviděl Araye v slavnostním obřadním oděvu. Měl na tváři zvláštní úsměv a z ničeho nic skočil na muže, který se jmenoval Aupy. Kruh kolem nich se uzavřel. Aupy odmítal pokleknout. Rozzuřené ženy vydávaly vysoké výkřiky a snažily se udržet vší silou muže na kolenou na zemi. Aray s nenávistným pohledem vrazil náhle čepel do mužovy šíje. Hned vystříkla krev a Aray – nepochybně tím porušil rituál – zasadil muži ještě druhou ránu. Muž se zhroutil do tratoliště krve. Aray mu s úsměvem téměř andělským najednou začal pomáhat na nohy. Usoudil, že pomsta byla vykonána. Stařeny odvedly mučedníka k jedné chýši, aby ho vzkřísily vodou a umyly. Zde jsem se do toho vložil já. Rány však byly tak hluboké, že jsem nemohl krvácení zastavit. Muž do rána zemřel, zatímco jsem ve společnosti kouzelníka pil u hlavního ohně alkohol z cukrové třtiny, který jsem přinesl jako dar.
Nemohl jsem tomu člověku nijak pomoci, ale měl jsem celou noc k tomu, abych přemýšlel o zákonu podvedených manželů. Jakou odvahu je třeba mít, aby ho člověk porušil! Tady se ten, kdo nasazoval parohy, stával hrdinou. Věděl, co riskuje, a odhodlaně nastavoval svůj krk noži. Zdálo se mi, že jsem pochopil smysl tohoto zvyku. Bez četníků a kněží si tato civilizace v tisícileté džungli vytvořila pravidlo, které bralo zřetel jak na spravedlnost, tak na lásku. Po slavnosti byli všichni zase čistí.
Noc jsem strávil pod Arayovým přístřeškem. Než jsem usnul, myslil jsem na naši Evropu, na kterou jsem úplně zapomněl: Kolik bychom měli paroháčů, kdybychom měli podobný svátek? Chvíli jsem uvažoval o rozdílnosti zvyků, aniž bych se je snažil hodnotit. Nač také, je-li člověk ospalý a chce-li se mu spát. V příštích dnech jsem se dověděl, od jiného Indiána, s nímž se setkal Kenu, že je vzácností, jedná-li Čama při slavnosti tak krvežíznivě.
Fernand Fournier-Aubry: Žil jsem ve třech světadílech. Přeložila Pavla Provazníková. Panorama, Praha 1978.