Kniha o folku, v níž chybí folk

Plzeňská Porta v osmdesátých letech

Přemysl Houda, publicista se vzděláním historika a politologa, vydal v roce 2014 knihu s lákavým názvem i tématem. Bohužel se obsah knížky s jejím titulem i čtenářským očekáváním míjí.

Když si člověk přečte název knížky Intelektuální protest nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace, zbystří: To vypadá na zásadní dílo! Uchopit takové velké téma je odvaha. Dnes už to tak zvláště pro mladší generaci nevyznívá, ale folk (a s ním vlastně část scény takzvané nonartificiální, tj. „nevážné“ hudby – country, trampské a vedle toho i rockové) byl skutečně velkým společenským fenoménem. Vždyť kterému festivalu se dnes podaří naplnit hlediště třiceti tisíci lidmi, jako to bývalo pravidlem na Portě ve druhé polovině osmdesátých let při finálovém koncertu v lochotínském amfiteátru v Plzni? Folkoví písničkáři patřili k portovním celebritám. A to nemluvím o síti předkol s dalšími tisíci návštěvníků a stovkách (!) účinkujících kapel a jednotlivců.

Jenže Porta v knize Přemysla Houdy chybí. Stejně jako celá řada dalších věcí. O pražském centristickém pojetí ani nemluvím – jako by mimo Prahu a její blízké okolí folk téměř neexistoval. Přitom například právě díky mimopražským pořadatelům mohli mnozí písničkáři v době svých potíží s režimem přežívat. Je však třeba přiznat, že autor na začátku poměrně obsáhle zdůvodňuje, proč zužuje své pojetí folku a proč některé věci a lidi vynechává – zamýšlí tak lépe popsat plasticitu doby a také chce nechat vyniknout faktu, že i v té době (zřejmě v normalizační šedi, jak píše jinde) bylo možno dělat i oficiálně něco smysluplného. V souvislosti s tím také v knize dokumentuje celé spektrum zásahů nejrůznějších mocenských sfér do činnosti, která se pohybovala na hraně zakázaného a dovoleného. Takový byl podle Houdy právě folk, jenž byl na jedné straně „skrytým hájemstvím opozičních aktivit“ a na straně druhé kultivovaným projevem, proti němuž jako celku se režim neodhodlal otevřeně silou zasáhnout.

Zjednodušování, nebo povrchnost?

Houdovo pojetí zúžených definic a předpokladů je velmi diskutabilní a ve výsledku vede k určité bezradnosti a dle mého názoru k nepřípustnému zjednodušování. Kapitola Původ folku a jeho definice to dosvědčuje. Houda se snaží dospět k čemusi, co potřebuje především on. Nejdříve věnuje několik stran exkursu do dějin amerického písničkaření a jeho sociálně-politické angažovanosti. Pak z různých stran opisuje skutečnost, že folk je vlastně neškoleným uměleckým projevem, který „čerpá ze své podstaty z lidové tradice, slovo je upřednostňováno před hudebním doprovodem a vyškoleným hlasem. Písničkář je nositelem příběhů, obnažuje společenské problémy, sahá do ran, upozorňuje na přestupky vůči deklarovaným hodnotám. Je čímsi na způsob kněze, ale spíše snad trubadúra.“

Ke konci kapitoly autor konečně dodává: „V dalším textu budu vycházet při definici folku (pozn. J. P.: které se ovšem do konce kapitoly nedočkáme, zato si zažonglujeme s citátem z Wittgensteina o zastřenosti pojmů) ze dvou podmínek (…): 1. podstatná část písničkářova repertoáru je tvořena vlastními texty (převážně hranými na akustickou kytaru), kterými shakespearovsky řečeno nastavuje zrcadlo současné společnosti a poukazuje na její aktuální problémy (…); 2. koncerty písničkáře jsou místem setkávání lidí se stejnými nebo velmi podobnými názory na vnější situaci, jakýmsi mikrokosmem svobody v makrokosmu normalizační šedi, a ve své podstatě jsou místem, které se může sekundárně projevovat veskrze politicky – koncert je možno charakterizovat známým a zprofanovaným pojmem ‚ostrůvek svobody‘.“

Když vezmu obrat za obratem z tohoto odstavce, tvrzení za tvrzením, musím mít výhrady. Písničkář, který nehraje vlastní texty, není písničkář. Hrát texty na akustickou kytaru, to jsem ještě neslyšel. A na koncertech: Lidé se stejnými nebo velmi podobnými názory – na co? Na komunisty, nebo na písničkáře (že jsou dobří)? Makrokosmos normalizační šedi? Co to je ta šeď? Já si – jako muzikant ani jako posluchač – nic šedivého nepamatuju. Depresivního ano (ale to mne chytá i dnes). Žili jsme intenzivně, a řekl bych, i velmi barevně, pokud za jediné barvy nepovažujeme ty v reklamách a výkladních skříních „západních“ obchodů. Ano, bylo to jinak, hodně jinak než dnes, měli jsme v mnoha ohledech omezené možnosti, což je pravda. Ale pojem šeď vypovídá spíše o tom, kdo jej používá, je to účelové klišé. A proč je „ostrůvek svobody“ zprofanovaným pojmem? Odkdy je zprofanován, je-li vůbec?

Už Houdova počáteční tezovitá tvrzení jsou sporná a sklouzávají do klišé, například že „folk nabízí možnost ukázat neobyčejnou rozporuplnost doby, kterou nazýváme normalizací“. Proč rozporuplnost? Ta doba byla nanejvýš logická. Stejně jako ta naše dnešní. Folk byl jejím zrcadlem, což správně Houda několikrát opakuje, ale zdá se, že nic podstatného si z tohoto principu pro své závěry nebere. Není ani jasný jeho poměr k folku jako svébytnému typu umění. U závěrečné věty jeho „definiční“ kapitoly o folku – pokud nevyznívá přímo intelektuálsky namyšleně – nevíme, co z ní vlastně vyplývá: „Ač to může znít jakkoli tvrdě, přestože folk klade důraz na slovo, většina textů neobstojí samostatně jako básně a stejně tak neobstojí samotná hudební složka, která je postavena často jen na střídání základních akordů.“ – No a? A mohl by nám autor například také sdělit, co jsou to základní akordy? Princip účinného spojení slova s hudbou je alfou i omegou písničkaření, oné „zpívané poezie“ (termín Vladimíra Merty). Proč by vůbec písňové texty měly obstát jako básně? A proč by hudební složka měla obstát samostatně?

Posedlost mocí a ideologickým bojem

Problém Houdovy knihy tkví v ideologizující posedlosti fenoménem totalitní moci (stejně je tomu u autora podobně ambiciózní práce na téma folku Zdeňka Nešpora Děkuji za bolest… Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.–80. let, Brno 2006), která jej nutí zužovat folkovou píseň (a nejen ji) na nástroj protestu proti této moci (či přinejmenším jakéhosi „očištění“ od špíny všední reality v totalitním státě). A tím jsou dány i všechny limity Houdovy práce. Není v ní přítomen člověk písničkář ani jeho posluchač – se svou komplexní psychickou realitou, vše je zúženo na problém konfrontace s mocí. Jenže folková píseň je ve skutečnosti jen zčásti explicitním protestsongem, dokonce bych řekl, že tomu tak je pouze z malé části.

Pochopitelně existují písničkáři, jejichž politicko-kritický rozměr je pro ně bytostně určující. Folková píseň je ale především výpověď o celém člověku a její vztah ke staré lidové písni (či spíše její přímá návaznost na ni) spočívá v její autenticitě, vnitřní věrohodnosti, upřímnosti. Láska a její podoby, a rovněž i další vztahové vzorce, jsou zakotveny v kontextu normalizace stejně jako v naší době. A jsou jimi též ovlivněny. Autenticita výpovědi, to je jmenovatel vyššího řádu, který je také dobrým důvodem, proč folková (nebo jinak pojmenovaná lidová píseň) hned tak nezahyne, jak se jí snažil prorokovat už Zdeněk Nešpor. Spojovat popularitu (či masovost) s existenciální smysluplností je nepochopení podstaty věci.

Přiznám se, že Houdova knížka je pro mne velkým zklamáním. Nosil jsem ji půl roku v tašce a přemýšlel, jak se s ní vyrovnat. A to i kvůli osobě jejího autora, mladého publicisty (narozen 1981), jehož sleduju, protože na serveru Česká pozice publikuje zajímavé texty. Přemýšlivé, angažované. Ale nemůžu si pomoci, jako kdyby je psal někdo jiný, než kdo sepsal tuhle knížku.

Kdyby neměla ten bulvarizující a velikášský titul, ale jmenovala se jinak, úměrně svému obsahu, začetl bych se do ní a se zájmem si prostudoval rekapitulaci postojů totalitních států ke kultuře – počínaje nacistickým protektorátem přes nástup stalinistů a normalizací konče. Ocenil bych popis vývoje a povahy mechanismů, jež měly sloužit ke kontrole, ne-li přímo k ovládání umělecké produkce. Leccos z toho jsem prožil sám na vlastní kůži a můžu říct, že se má zkušenost protíná s textem v knize. Z tohoto hlediska mi také ani tak nepřipadne důležité pitvání názorů a postojů aparátčíků a ideologických pracovníků, jemuž se autor věnuje docela podrobně, spíše jako důležité vnímám (ale je to jen můj osobní názor) základní dokumenty a jak byly realizovány v praxi. Zde Houda věren erudici historika odvedl velký kus práce při sběru archivních materiálů a osobních svědectví. A to je také nejcennější jádro knížky. Příklad s folkovým festivalem v Lipnici je z tohoto hlediska dobrou ilustrací doby, stejně jako existence Sekce mladé hudby v rámci Svazu hudebníků ČSR. Těmto tématům jsou po právu věnovány samostatné kapitoly.

Ale všude tam, kde se autor zabývá folkem jako uměleckou i společenskou kategorií, dle mého názoru fatálně selhává; jeho závěry jsou povrchní a navíc ovlivněné výše zmíněnou ideologizující deformací jeho pojetí reality. S mnohými autorovými formulacemi nelze vůbec souhlasit, protože jsou prostě obsahově špatné. Když Houda porovnává folk s dalšími žánry, vůči nimž bývaly častější mocenské represe (punk, nová vlna), a dochází k závěru, že folk mohl existovat, protože působil kultivovaněji a režim si s ním víceméně nevěděl rady, nakonec uzavírá: „Dokonce lze říct, že s přibývajícími osmdesátými lety se ‚folk‘ stává čím dál tím více propagovanou masovou zábavou – relaxační chvilkou pro socialistickou mládež“. Takto nemluví ani seriózní badatel, ale ani solidní publicista. Takto se vyjadřuje ideologický pracovník. Socialistická mládež je propagandistický konstrukt, stejně nesmyslný jako třeba kapitalistická mládež. A další podivnosti: Relaxační chvilka. Masová zábava. To jsou skutečně hrubozrnné metafory.

Recenzent Houdovy knihy na Novinkách.cz (viz zde) uzavírá svůj text větou: „Když připočteme jazykové neobratnosti či opakování tezí, lze konstatovat, že místo vítané knihy o fenoménu folkové scény dostal čtenář spíše lehce nadprůměrnou dizertační práci.“ – S tím mi nezbývá než souhlasit. Ale vynechal bych eufemismus „lehce nadprůměrnou“.

Na knihu o folku jako o neobyčejně významném společenském, kulturním i politickém fenoménu druhé poloviny dvacátého století v našich zemích čekáme dále.

Přemysl Houda: Intelektuální protest nebo masová zábava? Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace. Academia, Praha 2014, 240 stran.