Čas pro tmu, čas pro světlo
Profesorka Illnerová, jak asi sama chce být viděna: jako čestná, moudrá, laskavá, společensky angažovaná osobnost. Bez pochybností a bez pokušení.
„Světelnými“ metaforami se to v knižním rozhovoru Heleny Illnerové s Pavlem Kovářem, nazvaném Čas pro světlo, jen hemží. Radujme se z každého dalšího rozlévání světla po zemi! − vyzývá nás paní profesorka v úplně poslední větě. „Kousek světla, dobra, Boha“ sice není v úplně každém člověku (jak věřila dříve), ale nešť.
Nezanedbatelná část textu je ovšem věnována světlu v doslovném smyslu, protože při studiu biologických hodin, jemuž Helena Illnerová zasvětila skoro celý svůj profesní život, to ani jinak nejde. I když jsou někdy její výklady docela odborné, jsou vždy srozumitelné a pro člověka se zájmem o přírodu (i sebe sama) snad sdostatek poutavé. Pro zájemce o „biologický způsob myšlení“ (narážka na učebnici ekonomie od Paula Heyna) ovšem doporučujeme v první řadě Pozor, Toxo! − tajná učebnice praktické metodologie vědy od Jaroslava Flegra (Academia, 2011).
Jakkoliv je třeba den prožít v dostatečném světle, užívat si slunečního svitu a podobně, k večeru patří světlo již přitlumené a k noci tma. Jinak totiž riskujeme v první řadě poruchu tvorby melatoninu, ale možná i zvýšení rizika tvorby nádorů. Světelné znečištění může být významným stresovým faktorem v moderní společnosti.
Naše paní Helena Illnerová
Život zpovídané osobnosti lze shrnout jednou větou (opsanou z přebalu): prožila naplněný a úspěšný lidský a pracovní život a stala se mezinárodně uznávanou vědkyní, aniž by si zadala s komunistickým režimem či aniž by rezignovala na mateřství a rodinný život. Cenou za „nezadání si“ ovšem byla mírná, nepříjemná, zcela zbytečná pracovní šikana za normalizace.
Kapitoly z výzkumu biologických hodin doplňují historky z laboratoří i kongresů a až záviděníhodně neproblematický rodinný život. Vlastně nejen rodinný – v textu těžko najít zaváhání, pochybnosti, zaškobrtnutí, pokušení. Nic z toho Heleně Illnerové nepřejeme, ale těžko věřit, že ji to nepotkalo. Přiznává jen, že když je jí smutno, mlsá bramborové chipsy, marshmallows a uherský salám. Jako perličky zlidšťující osobnost Paní Profesorky je to pěkné, jen trochu povrchní.
Chválí pospolitý život v několikageneračním turistickém oddílu. Nicméně relativně nejzoufalejší („měla jsem jedenkrát v životě pocit, že něco nezvládnu“) byla právě při stavbě nové oddílové chaty Petráška v Krkonoších, když v tuze skromných podmínkách měla pětkrát denně vařit pro více než padesát lidí. Ale nakonec to zvládla.
I z decentních a skromných odpovědí vychází Helena Illnerová jako laskavá, pracovitá, zodpovědná a čestná. Dialog se dotýká také etiky vědecké práce a zálib – i ty jsou takřka čítankové, totiž dobročinnost, cestování, literatura a hudba.
V kontextu jejího společenského angažmá překvapuje, jak málo říká o tom (a jak málo se na to Pavel Kovář ptá), jak se řídí akademie věd. Ve funkci předsedkyně AV ČR jistě musela hledat průsečíky různých zájmů, možná i protichůdných, nestydět se za kompromisy, reprezentovat vědeckou smetánku národa, vyjednávat se státní mocí, ano, i handrkovat se o peníze atd. O tom se dozvídáme pramálo.
Věda a politika
Hlavním prvkem kontextu, v němž tyto informace postrádáme, je ovšem zvažovaná kandidatura na prezidentku. Kandidaturu jí nabízeli v roce 2003 předsedové všech koaličních stran, jmenovitě Vladimír Špidla, Cyril Svoboda a Petr Mareš. Helena Illnerová ji po krátkém váhání odmítla. Důvody, které uvádí, jsou řekněme poněkud překvapivé:
- nemá ekonomické, právnické ani historické vzdělání, které je k tomu potřeba
- byla zvyklá chodit se svým mužem bok po boku a nechtěla chodit jako první
- umí dobře anglicky, aspoň trochu rusky a francouzsky, ale ne německy.
Aniž bych chtěl jakkoliv zpochybňovat její vědecké i společenské zásluhy, dovolím si neuctivou poznámku, že z určitého hlediska může být i dobře, že se Helena Illnerová prezidentkou nestala. Domnívám se, že není rozhodující, jestli má hlava státu přírodovědné, společenskovědní nebo technické vzdělání. Žádoucí ale je skutečně kritické myšlení a celková orientace – přehled a nadhled. Bohužel, například kritika vůči Bruselu (EU) musí být podle Illnerové jen konstruktivní (s vykřičníkem). Pokud jde o východiska pro nejrůznější politické rozhodování, tedy o onu zmíněnou celkovou orientaci, mimo oblast přírodních věd a vědní politiky známe světový názor (poněkud zastaralý, ale užitečný pojem) Heleny Illnerové jen velmi přibližně.
O pět let později totiž kandidovala do Senátu v jednom pražském obvodu za Stranu zelených. Neuspěla. Rozcházela se tehdy se SZ ve dvou otázkách: vlastními slovy neměla nic proti jaderným elektrárnám ani proti tehdy plánované výstavbě (amerického) radaru v Brdech. Není příliš důležité, co si o tom obojím myslí zelení, ale určitě to byly a jsou relevantní politické problémy. Z čeho by v podobných případech vycházely názory hlavy státu? V recenzované knížce jakýkoliv argument bohužel chybí. Na schůzi republikové rady zelených tehdy zdůvodňovala svůj postoj k jádru pevnou, obecnou, ale o vlastní profesní zkušenosti opřenou důvěrou ve vědu a techniku. U radaru to v zásadě byl respekt k určitým autoritám a k poněkud zjednodušující interpretaci jejich názorů a myšlenek. Tresť tohoto postoje formulovala v jedné veřejné debatě Jiřina Šiklová, taktéž blízká tehdejšímu vedení SZ (Bursík, Liška): „Raději se budu mýlit s Amerikou, než mít pravdu s Ruskem.“
V rozhovoru se Helena Illnerová opakovaně hlásí k myšlenkám Václava Havla (především těm novějším, po převratu v roce 1989), obdivuje Karla Schwarzenberga a připomíná obecně tradovaný odkaz T. G. Masaryka a Karla Čapka. Cítí potřebu v rámci popisu svého vztahu k Vysočině převyprávět z nedávno publikované knížky Jako bychom dnes zemřít měli životaběh Josefa Toufara.
Velmi silná slova o ostudě a nezodpovědnosti volí na adresu pádu koaliční vlády Mirka Topolánka v březnu 2009. Soudím, že zbytečně silná – kontrolní otázka pro P. T. čtenáře: který členský stát právě předsedá Radě EU a co víte o jeho vnitropolitické situaci?
Pavel Kovář klade zasvěcené otázky, ale v několika případech bohužel netrvá na odpovědích k věci. Rozhodně neklade otázky nepříjemné a nepolemizuje. Úhrnem je knížka neproblematickým portrétem nevšední osobnosti. Je to krom jiného potřebný vzor pro mladé lidi, který ale není snadno přesvědčivě prezentovat.
Autoři představili Čas pro světlo dne 21. ledna v Knihovně Václava Havla v Ostrovní ulici v Praze. Večerem provázel šéfredaktor nakladatelství Portál Martin Bedřich a hostem byl prof. Rudolf Zahradník, kromě jiného předchůdce Heleny Illnerové ve funkci předsedy AV ČR.
Pavel Kovář a Helena Illnerová: Čas pro světlo. Portál, Praha 2014, 208 stran.