Třicátý leden: narozeniny Richarda Brautigana a Pavla Řezníčka
Jen těžko může být náhodou, že se tito dva autoři narodili ve stejný den v roce.
Astrologie je v České republice dnes ceněným oborem, kterým ovšem málokdo svůj život řídí. Hodně lidí o astrologii ale rádo mluví. Tímto se k nim přidávám. Že se ve stejný den v roce, 30. ledna, narodili Richard Brautigan a Pavel Řezníček, toho jsem si povšiml až letos. A hned sedám a píšu o tom.
Tito dva autoři byli a jsou pro mne velmi důležití. Richard Brautigan se narodil před osmdesáti lety, v roce 1935 v Tacomě ve státě Washington v USA, Pavel Řezníček v roce 1942 v Blansku. I v místě narození je značná podobnost, Tacoma leží třicet mil od největšího města amerického severozápadu Seattlu, Blansko leží třicet kilometrů od největšího města Moravy Brna. Další shoda je v tom, že oba, ač vzdělaní intelektuálové, ukončili své formální vzdělání absolvováním střední školy a část svého života poté věnovali „univerzitám života“. Ale samozřejmě především literatuře.
Velmi nezvyklé je, že jak Brautigan, tak Řezníček jsou stejně dobří v poezii i v próze, což je velmi vzácné. Ten podvojný talent má málokdo. Podíváme-li se do historie české literatury devatenáctého a dvacátého století, ve zkoušce času v tomto směru obstáli vlastně jen Jan Neruda, vedle jehož básnického díla lze postavit Povídky malostranské, a Vítězslav Nezval, z jehož textů zůstávají až do současnosti živoucí kromě básní prózy Valerie a týden divů a Anička skřítek a Slaměný Hubert. Tím nechci říci, že „dvojitý“ talent znamená něco více než talent v jednom oboru, chci jen upozornit na tu neobvyklost, s níž jsou Brautigan i Řezníček, narození ve stejném dni roku, stejně dobří jak v próze, tak v poezii.
O poezii Richarda Brautigana napsal jeho první překladatel do češtiny Jan Zábrana: „Brautiganovy verše: vůbec nejzajímavější pokus, jaký znám, najít poezii i tam, kde jako by nikdy nebyla. Rovnocenná demonstrace insitního umění v literatuře. ,Ujeto za roh‘, ale právě že za ,roh‘, který jiný kumštýř ani netuší, ani nemá ponětí o jeho existenci.“ A to platí i pro poezii Pavla Řezníčka.
Jan Zábrana literatuře rozuměl. V jeho formulaci dnes ovšem nesedí slovo insitní, které před třiceti, čtyřiceti lety v šedi československé normalizace mělo podstatně jiný význam, než má dnes. Tehdy insitní znamenalo především něco zázračného, co se vymyká z šedi totality a z rozměrů socialistického realismu. A insitní umění bylo viděno jako součást umění avantgardního. Pěkným dokladem tehdejšího vidění insitních umělců jako jakýchsi zázračných dospělých dětí je text Zábranova přítele Bohumila Hrabala o insitním malíři, který je součástí povídky Bambini di Praga 1947 a dočkal se také filmové podoby coby Dům radosti v režii Evalda Schorma.
Pokud vím, Pavel Řezníček se o tvorbu Richarda Brautigana nikdy nějak blíže nezajímal a spojitost, kterou já považuji za podstatnou, vidí jako zanedbatelnou. Pro mne tam ta spojitost je. A velmi hluboká. Až letos s překvapením zjišťuji, že může být způsobena tak prostým faktem, jako je den narození v kalendáři. Richardu Brautiganovi tedy přeji, ať je jeho duši nebo tomu, co z ní zbývá, dobře právě tam, kde se nyní nachází. A Pavlu Řezníčkovi přeji vše nejlepší k narozeninám.