Počteníčko: Jan Werich o práci
Z knihy Jiří Janoušek: Rozhovory s Janem Werichem (1982).
„Ona je záhada, jak herectví vzniká. Ale pro ty, kterým to vzniká, je to práce jako každá jiná.“
„Rozumím,“ řekl jsem. „Co kdybychom to rozšířili na práci vůbec. Co znamená pro lidi, čím jim je?“
„To je opět otázka za šedesát čtyři tisíc dolarů,“ poznamenal sklesle.
„Ještě že to nepočítáte. To bych se nedoplatil.“
Poškrábal se na bradě. „Nejdřív bychom museli uvažovat, proč je práce?“ řekl. „To slovo je vymyšlené. Ale práce je skutečnost přírodní. Každý tvor na světě musí pracovat. Musí, aby byl. Kdyby nepracoval, tak by zahynul. A u lidí, kteří mají jako jediní tvorové fantazii – aspoň se domníváme, že jsme jediní – je práce důležitá nejenom tím, že udržuje při životě, pomáhá zachovat rod, ale že je to také záležitost vnitřní, že je to záležitost lidské duše. Přináší uspokojení, které je motorem vývoje. Ona naplňuje. Podívejte, jak je ta čeština krásná: práce naplňuje. Když někdo nepracuje, je prázdný. Je to jen chodící schránka, která se podobá člověku, ale není jím. Chybí jí vnitřek.“
Chvíli o tom přemítal. „On je to zločin,“ podotkl, „když se někomu bere práce. Nebo když se mu nedá.“
„Někdo pracovat nechce,“ poznamenal jsem.
Vyhrnul obočí. „Asi jsou takoví lidi, oni jsou to spíš pa-lidi. Je ovšem otázka, jestli je jich tolik. Jestli jich není míň, než se zdá. Protože člověk chce dělat dobře, to je v něm. A dobře dělá to, co dělá rád. Když nemůže dělat, co chce, začne podvádět a šidit, nemusí krást s paklíčem, stačí, že krade čas a zařízení, které nevyužívá.“
„Každý přece nemůže dělat, co chce,“ namítl jsem.
„To nemůže,“ souhlasil. „Ale to se dá kompenzovat tím, že se každé práci prokazuje úcta, která jí náleží. Ne slovy, ale fakticky. Nepohrdá se tou prací, neplýtvá se s ní. Podívejte, určitě znáte lidi, kteří se v zaměstnání nepřetrhnou. Ale doma si postaví pěkný domek. Nebo chatu. Nebo aspoň zahrádku… Ona je otázka, jestli to není proto, že tady vidí výsledek a z práce mají radost. Zatímco v zaměstnání třeba ten výsledek nevidí a z práce radost nemají, protože jednou musí stát a čekat na materiál. Podruhé spěchat, aby dohonili zpoždění. Potřetí předělávat, co se udělalo, protože si to někdo rozmyslel. Počtvrté vidět, jak se vyhazujou peníze oknem téže kanceláře, odkud jim přikazujou šetřit. Tohle doma, když dělají po svém, nezažijou. A neměli by to zažít ani v zaměstnání, když chcete, aby dělali poctivě, a přitom nechcete, aby dělali ze strachu, že o práci přijdou a jinou nenajdou.“
„To už jsme v politické ekonomii,“ řekl jsem.
„Právě,“ přitakal. „Pojďte jinam, tam já nejsem moc silnej.“
„Nepřemýšlel jste někdy o tom, proč jižní národy mají k práci jiný vztah?“ zeptal jsem se.
„To dělá počasí,“ řekl. „A to je velký faktor. Znamená větší či menší úrodu. Snáze či tížeji obstaranou potravu. Je to vliv, který trvá tisíce let. Je přece známé, že když přestěhujete rovníkového černocha na Aljašku a Eskymáka do tropů, nepomůže jednomu kožich ani druhému plavky. Oba umřou, protože se neuživí. Tam se neuživí.“
Zapálil si cigaretu a pokračoval: „Tohle jsou krajnosti. Ale třeba Itálie a vůbec Středomoří představuje tu optimální variantu. Počasí činí přírodu štědrou a člověka neobtěžuje. Lidi nemusí bojovat s tolika nástrahami přírody.“
„Taky je tolik netrápí, co dokážou,“ řekl jsem.
„To bych netvrdil,“ odporoval. „Ona je to jiná práce. Ta představa práce se odvozuje od přírody, od toho, co příroda na člověku v průběhu věků žádala. Na severu vyžadovala víc než na jihu a lidi tomu přivykli. Zasadit olivový háj, třeba docela malý, to je pro Siciliána mnohaletá náplň, to je jeho pýcha. Pro Seveřana by to bylo zpestření odpočinku. Sicilián bude mít pocit, že se nadřel, Seveřan, že se rozptýlil. Ale když Siciliánovi zakážete zasadit olivový háj a přikážete mu, aby jen ležel na lehátku, bude taky nešťastný. Bude si připadat nenaplněný. A jsme tam! Nejde o to srovnávat, kdo co udělá. Jde o tu potřebu, která má u všech lidí společný kořen. Ten strom, co z toho vyroste, je už jiná otázka. Souvisí s počasím, ale taky s filozofií a společenským řádem.“