KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Česká komora architektů v tiskové zprávě z 15. ledna 2015 oznámila přijetí vládního usnesení o politice architektury a stavební kultury. Tento dokument je v mnoha ohledech klíčový, protože ukotvuje rozvoj stavební kultury v širším kontextu, v němž figuruje i občan a jeho životní prostředí.

Už jsme v Kulturních novinách psali o systematických snahách České komory architektů prosadit na vládní úrovni opatření, která by umožnila koncepčně přistoupit k tvorbě životního prostředí a zlepšení stavební kultury (viz zde). Jedním z důležitých bodů tohoto úsilí má být například zřízení institutu městského architekta, který by byl odbornou garancí proti politicky a ekonomicky deformovaným stavebně-urbanistickým počinům.

Koncepce, kterou Ministerstvo pro místní rozvoj publikovalo 22. ledna na svých webových stránkách (viz zde), shrnuje základní oblasti a priority Politiky architektury a stavební kultury. Takové materiály jsou pro většinu evropských zemí standardem. Na ministerských stránkách je také možno získat kompletní materiál, který zahrnuje předpoklady pro naplňování usnesení, přehled stávající legislativy i mezinárodní a tuzemské strategické dokumenty. Dále pak zde nalezneme analýzu současného stavu a upřesnění, které instituce mají která opatření a jejich naplnění v gesci.

Předpokladem veškerých dalších aktivit je pochopitelně na prvním místě změna vzdělávací politiky – počínaje základním školstvím a konče tím vysokým. V ní by měl být kladen důraz nejen na výchovu profesionálů, ale také občanů, kteří by měli vědět, na co mají dle mezinárodních úmluv i tuzemských dokumentů nárok. To oni nakonec budou žít v určitém prostředí, nikoli architekti či urbanisté, kteří daný prostor vytvářejí. Ve formulacích nového dokumentu jde v této rovině například o zamezení rozrůstání sídel do okolní krajiny či důsledné začlenění jednotlivých staveb do daného prostředí. Myslím, že každý si na základě své bezprostřední zkušenosti dokáže představit, čeho se to týká.

Nelichotivé výsledky analýzy stavební kultury v ČR

Shrnutí výsledků analýzy, jež z vládního dokumentu nyní ocitujeme, hovoří jasnou řečí i pro laického čtenáře a nevystavuje našemu státu příliš dobrou vizitku. Upozorňuji přitom na to, že tento materiál není výsledkem snah občanských aktivistů či jiných laických iniciativ, ale  pracovaly na něm profesní organizace. (Zvýraznění některých pojmů či formulací jsou redakční.)

„Analýza stavební kultury poukázala např. na následující problémy.

• Nedostatečně se sleduje dostupnost zařízení základního občanského vybavení, chybí ‚standardy‘, jejichž dosažení by bylo průkazem, že je dostupnost vyhovující.
• Při vymezování nových pozemků jsou někdy opomíjeny vazby na sídlo či nejsou vymezovány veřejné prostory. Parcelace přitom přesahuje životnost jednotlivých staveb.
• Veřejná prostranství často nejsou vnímána jako jeden propojený celek a systém.
• Dochází k fyzické fragmentaci systému veřejných prostranství dopravou.
• Při výstavbě není dostatečně respektován kontext prostředí.
• Chybí identifikace a hodnocení významu urbanistických a architektonických hodnot.
• Estetické kvality není možné dosáhnout z vnějšku regulativními nástroji (na rozdíl od problematiky začleňování staveb do prostředí).
• Praxe zadávání veřejných zakázek na projektování a zhotovení staveb i zadávání územně plánovacích prací zaměřená pouze na nejnižší cenu nedává dostatečnou záruku, že bude skutečně dosaženo vysoké kvality plánovací i stavební přípravy a realizace staveb. (Pozn. red.: V této souvislosti mluví dokument na jiném místě o tom, že aplikací principu nejnižší ceny se projekty významně prodražují do budoucna.)
• Pokračující expanze do krajiny má negativní vliv na energetickou náročnost sídel a na úbytek nejkvalitnějších půd 1. a 2. třídy ochrany zemědělského půdního fondu, které mají hlavní vliv na zajištění a udržení konkurenceschopnosti českého zemědělství ve srovnání s vyspělými státy EU.
• Vysoké náklady na provoz staveb jsou důsledkem nevhodného technického řešení staveb a řešení jejich provozu, dále nekvalitního provedení stavby a nedostatečné údržby.
• Uvažování o energetické náročnosti staveb se zpravidla redukuje na fázi provozu a údržby, je opomíjena energetická náročnost jak výstavby, tak komplexní rekonstrukce či likvidace stavby.
• Celoživotní vzdělávání v oborech souvisejících se stavební kulturou a prostředím vytvářeným výstavbou se zaměřuje pouze na profesionály.
• Na základních a středních školách je třeba rozvíjet výuku na téma estetiky užité tvorby, architektury, fungování sídel či téma stavební kultury.
• V České republice neexistuje specializované výzkumné pracoviště zaměřené na architekturu a územní plánování.“

Nejnižší cena zakázky – nejvyšší pravděpodobnost problémů

Nebudeme dále citovat z navrhovaných opatření, která víceméně směřují ke komplexnějšímu nazírání na stavební kulturu a tvorbu životního prostředí. Ta je lépe si prostudovat v klidu z původního dokumentu. Ocitujeme raději pasáž, jež se týká problematiky zadávání veřejných zakázek a shrnuje i obecnější nedostatky dosavadního uvažování o výstavbě vůbec:

„Pro kvalitní prostředí vytvářené výstavbou je zásadní kvalitní projekt. Při zadávání zakázek na zpracování plánů i projektů a při výběrových řízeních na firmy zajišťující realizaci a údržbu staveb se v poslední době ve výběrových řízeních v drtivé většině případů objevuje jako rozhodující kritérium cena za tyto práce. Tato jednostranná orientace má mnohdy za následek vznik nedostatečně a nekvalitně zpracovaných plánů a projektů a negativně ovlivňuje i kvalitu a životnost realizovaných staveb. To zakládá dlouhodobé problémy a neúměrné náklady jak v užívání jednotlivých objektů, tak i celých sídel. Při zadávání plánovacích a projekčních zakázek ovlivňujících stavební kulturu je třeba sledovat jako hlavní parametr kvalitu, cena nesmí být jediným kritériem.

Při určování ceny stavby je nutno hodnotit náklady životního cyklu stavby, tedy nejen náklady pořizovací, ale i náklady na provoz, údržbu, náklady na výměnu určitých konstrukcí a konstrukčních prvků a případně i na odstranění stavby. Schopnost zohlednit náklady životního cyklu stavby by měla být brána v úvahu i při výběru projektanta včetně týmu specialistů.

Ke zvýšení kvality prostředí vytvářeného výstavbou přispívají architektonické a urbanistické soutěže a soutěže o návrh.

Stavby financované z veřejných prostředků by se měly stát ukázkovými příklady kvalitní výstavby, tedy kvalitní a efektivní přípravy, realizace i následné údržby.“

Závěr je jasný

Nejnižší cena je cestou scestnou. Je proto rozhodně na čase, aby byly překonány ony primitivní principy tržní a jinak redukcionistické ekonomie a manažerského pojetí a celý proces tvorby našeho společného životního prostředí byl odborně pozdvihnut a profesionalizován. Je přitom velmi potěšující, že za tento trend dnes nebojují jen občanské iniciativy v rámci diskuse o dílčích problémech, ale také profesní organizace, jako je například Česká komora architektů. Obě strany – občané i architekti a stavebníci – potřebují garance, a ne politiky a nejrůznějšími lobbisty vytvářené „tekuté“ prostředí bez vnitřního řádu.