Peníze pro každého?

Autor: Jakub Grombíř • Rubrika: Komentář • Publikováno: 01. 02. 2015 • KULTURNÍ NOVINY 5/2015 • https://test.kulturni-noviny.cz/permalink/13326

Nepodmíněný základní příjem: ano či ne? Pohled z trochu jiné strany.

O základním nepodmíněném příjmu se už diskutuje téměř po celém světě, jen u nás je pořád ticho po pěšině. Také tato otázka je barometrem společenských poměrů, toho, jak důležitou hodnotou je pro kterou zemi lidská důstojnost jejích občanů. V Německu se hovoří o částce tisíc eur měsíčně, kterou by měl mít automaticky k dispozici úplně každý člověk (u nezletilých samozřejmě jejich zákonní zástupci) jako rezervu pro případ nouze, u nás se naopak s vážnou tváří konstatuje, že lidé, kteří celý život dávali část své mzdy na důchodové pojištění, nakonec žádný důchod nejspíš nedostanou, protože se ty peníze prostě „někam“ ztratily.

Zavedením základního příjmu by odpadly ponižující procedury spojené se současným sociálním systémem, který není ani férový, ani srozumitelný a který spíše něco vyplatí profesionálním vyžírkám než lidem skutečně ohroženým bídou. Sociální úřady by klidně mohly být zrušeny, snad i jejich zaměstnancům by se ulevilo, kdyby si mohli najít smysluplnější obživu. Úřady práce by naproti tomu měly být zachovány, ovšem plnily by svoji původní funkci zprostředkovatelny práce, nikoli nástroje šikany a represe.

V podstatě jde o naplnění jedné z Rooseveltových „čtyř svobod“, na kterých je teoreticky založen současný euroatlantický systém. Ačkoli civilizované státy ve svých ústavách uznávají právo občana na práci, v praxi není současná ekonomika schopna zajistit dostatek pracovních míst (a zpravidla k tomu není ani ochotna – ještě si vzpomínám, jak v dobách, kdy nezaměstnanost klesla pod pět procent, byly noviny plné lamentací zaměstnavatelů nad přílišným sebevědomím zaměstnanců). Tlak na takzvanou efektivitu bývá sociology trefně označován jako „závody ke dnu“: je absurdní a dlouhodobě neudržitelný. Asi každý z nás zná ve své profesi příklad, kdy činnost, kterou dříve uspokojivě zvládali tři lidé, dnes vykonává jeden, ovšem za cenu naprostého fyzického a psychického vyčerpání, které se logicky odráží v ubohé kvalitě jeho práce. Podněcování nenávisti těch, kdo práci dosud mají, vůči všem ostatním je v podstatě jediným ještě jakžtakž funkčním nástrojem moci. Možná by se změna přístupu mohla příznivě projevit i na kondici české ekonomiky: uvolněním kreativity zaměstnanců, kteří se dnes bojí jakkoli ozvat, protože sebeskromnější náznak vlastního myšlení vidí nadřízení a jejich popoháněči jako provokaci.   

Představa o finanční náročnosti nepodmíněného základního příjmu je do značné míry zkreslená. Současné přebujelé papírování spojené s dokazováním sociální potřebnosti také není zadarmo. Sociální smír se dlouhodobě vyplatí, například menšími náklady na represivní složky. Ostatně stát, kterému dosud nevadilo vyplácet spekulantským mafiím nehorázné částky za takzvané sociální bydlení, se jen těžko může naráz odvolávat na hospodárnost, aniž by byl směšný.

Argument, že se zajištěnými materiálními potřebami poklesne motivace k práci, vypovídá ze všeho nejvíce o svých autorech. Hlavní slovo v českém veřejném prostoru má stále generace někdejších veksláků a taxikářů, kteří vytvořili v dobách velkého zhasnutí neprůstřelnou elitu. Jejich světonázor je stále ovlivněn filmem Kamarád do deště: svět je plný podvodníků, okraď, abys nebyl okraden. Ačkoli se neustále zaklínají prací, přenechávají toto privilegium druhým a sami se jakékoli užitečné aktivitě zdaleka vyhýbají. Většina lidí však opravdu chce pracovat, chce být užitečná – a je tristním vysvědčením pro současnou odrůdu kapitalismu, že stavovská hrdost na práci se stala prakticky neznámým pojmem.

Je zjevné, že samotný pojem práce je v současné době zbaven obsahu. Když se podíváte na nabídky volných míst, zjistíte, že největší poptávka je po těch, kteří sami nic neprodukují, ale různými fintami vytahují peníze z kapes druhým. Možná bychom se divili, kolik jedinců, kteří se dnes neustále nadouvají jako ti nepostradatelní, by přinášelo společnosti daleko větší užitek svým nicneděláním. A naopak, práce dnes podhodnocené by náhle nabyly na významu, když by se ukázala jejich nezastupitelnost.

Podstatnou otázkou je ovšem konkrétní výše onoho příjmu. V Německu se, jak bylo uvedeno, hovoří o tisíci eur, což je u nás výrazně nadprůměrná mzda. Propagátor základního příjmu Marek Hrubec navrhuje částku odpovídající šedesáti procentům mediánu. Ten u nás činil podle Finančních novin v loňském roce 21 385 korun, každý by měl tedy dostat od státu necelých třináct tisíc. To je ovšem pořád víc, než se u nás dá v řadě profesí vydělat. Drobní zaměstnavatelé by se ocitli pod tlakem na zvyšování mezd, který by mohl ohrozit existenci jejich podniků – a kompenzaci by zase požadovali od státu. Snad by mohlo být řešením častější využívání drobných úvazků na pár hodin, o které dnes nikdo nestojí, protože by ho uživily ještě hůře než sociální dávky.

Je zde samozřejmě řada nevyřešených technických detailů. Například, jak by se vyplácel základní příjem bezdomovcům, kteří zpravidla nemají doklady. Nebo co by se dělalo s těmi, kteří by všechno utratili a ani si nevzpomněli, že by měli také zaplatit nájem. To není laciné rýpání, jen chci upozornit, že před zavedením tak radikální reformy je třeba promyslet řadu věcí. Věřím, že bude-li vůle ke změně, najde se také řešení. Ostatně – a na této premise je postaven celý evropský humanismus – případné ztráty způsobené hrstkou podvodníků by byly zanedbatelné proti tomu, že by stát měl konečně spokojené, nevystresované občany.

Občanská společnost musí hlídat, aby nebyl základní nepodmíněný příjem zaveden v nějaké česky vyčurané podobě, na kterou by zase doplatili ti nejchudší. To prosím není paranoia: přece i zdánlivě rozumné zákony, jako podpora obnovitelných zdrojů energie nebo výše zmíněné sociální bydlení, byly u nás schvalovány tak diletantsky, že se staly nástrojem na přemístění veřejných financí na konta oligarchů. Základní nepodmíněný příjem by tedy měl být v takové výši, aby skutečně pokryl reálné životní náklady. (Vlastimil Tlustý navrhl před deseti lety podobnou sociální superdávku ve výši čtyř tisíc korun, což je zcela v jeho stylu.) Už vidím, jak je s propagandistickými fanfárami lidem vyplácena symbolická almužna (jak znám české zákonodárce, jistě by ji nezapomněli ještě zdanit) a zároveň se zpoplatňuje veškeré zdravotnictví, školství a další služby, takže nízkopříjmové vrstvy jsou na tom ještě hůře než předtím.

Právě sjednocení příjmu tak, aby nedocházelo ke spekulativní migraci (jakou už dnes vidíme v případě penzí), je vážným úkolem, jenž se jeví být nad síly současného evropského establishmentu. A to už vůbec nemluvím o tom, že většina obyvatel planety by i nadále zůstala mimo. Činíme-li si na základě pouhé své existence nárok na něco, nemůžeme to přece upírat lidem, kteří měli jen tu smůlu, že se narodili o pár kilometrů dál. Aljaška se vzhledem ke své poloze a klimatu po zavedení nepodmíněného základního příjmu v roce 1976 nestala cílem přistěhovalců, ale v už tak rozhádané Evropské unii, kde každý závidí druhému i nos mezi očima, se dají důsledky jednostranného prosazení tohoto experimentu jen těžko předvídat. 

Dát lidem k dispozici jistou částku ještě neřeší problém chudoby sám o sobě. Je totiž známo, že k takzvané kultuře chudoby patří nejen neschopnost peníze vydělat, ale také neschopnost s nimi vystačit. Právě finanční gramotnost a s ní spojený pocit zodpovědnosti jsou conditio sine qua non (a bohužel se vybavuje to, co o chudině napsal Orwell: „Dokud nepochopí, nevzbouří se, ale dokud se nevzbouří, nemůžou pochopit.“). Kdyby měla většina této částky končit u lichvářů, znamenalo by to vážnou diskreditaci slibné myšlenky. Nezastírejme si, že středostavovské hodnoty jako skromnost a šetrnost už dávno vyšly z módy.

Je třeba rozlišovat: pro padesátníka s artrózou, vyučeného, z malé vesnice, tudíž na současném pracovním trhu prakticky nepoužitelného, může být pravidelně vyplácená částka řešením. Celý život byl zvyklý fyzicky pracovat, může se realizovat okolo domu, na poli či drobnými opravami pro sousedy. Mnoho si sice nevydělá, ale v zásadě je soběstačný. Obtěžovat takového člověka povinnými návštěvami úřadu práce a zacházet s ním jako se sociálním případem je mimořádným příkladem destruktivní tuposti současného systému. Horší je to u teenagera ze sídliště, kterému je třeba napřed vštípit pracovní návyky, aby jeho život neztratil veškerý smysl. Jak známo, delikvence přistěhovalecké mládeže v západních zemích nepramení ani tak z chudoby (pořád se mají po materiální stránce lépe, než je běžný standard v zemi jejich rodičů), jako spíš z pocitu zbytečnosti a vykořeněnosti.

Hlavně je tedy nutno vyřešit problém těch, kterým se módně přezdívá „underclass“ – a tento problém nemá jen ekonomický, ale především psychologický a kulturní rozměr. Jinak totiž může dojít k tomu, že ti, které demokracie demokraticky hodila přes palubu, se jednou stanou ke všemu ochotným kanonenfutrem pro sekáče, kteří hodí přes palubu samotnou demokracii. Nepodmíněný základní příjem může být užitečnou pomůckou k odstranění nejkřiklavějších nerovností, ale současnou civilizační krizi sám o sobě nevyřeší.

 

Pro více informací: