Odešel hudební vědec neobyčejného formátu
Dne 26. ledna nás ve věku devětaosmdesáti let opustil hudební vědec Jan Trojan. Skromný badatel a pedagog, jemuž byla cizí jakákoli exhibice, za sebou zanechal dílo úctyhodné šíře a hlubokých základů. Jeho zájmem nebyla jen čistá hudba či hudební teorie, ale z velké části i historie, která rámuje existenci hudby. Jako moravský patriot nemohl Jan Trojan pochopitelně pominout také lidovou tradici a její inspirativní náboj.
Když jsem vydával knížku Sušilovské zrcadlo (Gnosis, Brno – Folklorum, Olomouc 2005), která je věnována základní sbírce moravských lidových písní uspořádané knězem Františkem Sušilem zhruba v polovině devatenáctého století a jejím ohlasům v dnešní hudební kultuře, příspěvek Jana Trojana začínal několika autobiografickými řádky:
„V polovině třicátých let v Třebíči jsme my kluci chodili náruživě rádi do Sušila, kina na Jejkově. V neděli odpoledne se promítaly pro nás za přijatelnou cenu padesáti haléřů většinou kovbojky. Tehdy mi ani ve snu nenapadlo, že se setkám po letech s Františkem Sušilem za zcela jiných okolností.
V metropoli jihozápadní Moravy nebylo valného zájmu o folklor. Pro žáka obecné školy a gymnázia byla píseň a tanec Moravského Slovácka a Valašska něčím téměř exotickým. To se později mělo radikálně změnit v novém prostředí. Ve druhé polovině padesátých let jsem byl redaktorem vážné hudby Čs. rozhlasu v Brně. Celé hudební oddělení tehdy prožívalo okouzlení naším prvním profesionálním orchestrem lidových nástrojů (BROLN). Tomu jsem podlehl i jako příležitostný upravovatel lidových písní, mezi tím také nápěvů ze Sušilovy sbírky. V dalších letech jako pedagog Janáčkovy akademie jsem obrátil pozornost k teorii lidové písně na Moravě. Setkávání se sbírkou Františka Sušila se stalo pro mne pravidelným a trvá vlastně podnes.“
Z důkladného studia nejen sbírky Sušilovy, ale i Bartošovy a dalších vznikla jedna ze základních teoretických prací Jana Trojana Moravská lidová píseň: Melodika a harmonika (Praha 1980). Jeho důsledná práce v regionálních archivech přinesla ale i další plody. Řada folklorních souborů, stejně jako interpretů staré hudby vděčí Janu Trojanovi za inspiraci a odbornou pomoc při interpretaci znovuobjevených děl. Na veřejnost uvedl mimo jiné díla staré vánoční tradice, mezi nimiž je nejvýznamnější Missa pastoralis boemica moravského kantora Josefa Schreiera (1718, Dřevohostice?). Tato nádherná hudební mše, která obsahuje vedle latinských sentencí i nářečové prvky valašské, byla starší moravskou obdobou české Rybovy mše vánoční. Byla velmi populární do druhé poloviny devatenáctého století. Poté zapadla do hlubin archivů až do osmdesátých let dvacátého století, kdy v brněnském rozhlase inicioval její natočení právě Jan Trojan.
Trojanovo regionální bádání přineslo též další výsledky, s nimiž se můžeme setkat například v impozantní knize Kantoři na Moravě a ve Slezsku v 17.–19. století (Brno 2000). Pochopitelně se ale zabýval i klasikou a jejími velkými českými a moravskými autory (Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Jan Novák). Dále pak historickým žánrem zpěvohry a opery vůbec, jimž věnoval monografické práce (například Dějiny opery, Praha 2001).
Pana profesora Trojana jsem osobně poznal také jako rozhlasového kolegu. Než zakotvil v roce 1961 na Janáčkově akademii múzických umění, působil několik let jako hudební redaktor v tehdejším Československém rozhlase Brno. Jeho vytříbený styl jsem rád využíval zvláště ve vánočním období, kdy pro naši brněnskou stanici připravoval krásné relace, v nichž uplatňoval hlubokou znalost staré moravské pastorální hudby. Kromě toho měl Jan Trojan i vzácný dar publicistický: Přes svou obrovskou erudici psal literárně ušlechtilým a srozumitelným jazykem a byl výborným popularizátorem odborných i uměleckých témat, což prokázal ve fejetonech uspořádaných do knihy Přívětivá krajina hudby (Ostrava 1989).