KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Příkladů dobré praxe v oblasti estetické výchovy či zprostředkování kulturního přehledu u dětí a mládeže není nikdy dost. Jeden takový byl představen na lednovém semináři pořádaném Aliancí ARTEDIEM na půdě Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Aliance ARTEDIEM byla ustavena v polovině loňského roku jako skupina lidí z různých kulturních organizací, kteří se snaží provést malou revoluci v českém školství. V jejím čele stojí Ing. Jiří Králík, který již tři roky v Kroměříži úspěšně organizuje Týden umění pro žáky a studenty místních škol, v jehož rámci má každý žák a student příležitost seznámit se se všemi hlavními formami umění, se živou hudbou, literaturou a poezií, filmem, divadlem, výtvarným uměním – v co nejvyšší kvalitě, prostřednictvím kontaktu s profesionálními umělci.

Aliance ARTEDIEM usiluje o zavedení systematické celostátní podpory estetické výchovy v českých školách. Zejména střední školství v současnosti ponechává tuto oblast na vedlejší koleji – většina středoškoláků umělecké předměty vůbec nemá, nebo jen vybrané, volitelné. Nový projekt ARTEDIEM se zaměřuje na vyšší stupně základní školy a především právě na střední školy s následujícími cíli (1, 2):

• usnadnit studentům a pedagogům přístup k umění nabízenému profesionálními umělci;

• rozšířit jejich kulturní přehled ve všech druzích umění a učit je porozumět složitějším formám umění;

• pomoci školám s integrací uměleckých projevů k dosažení jejich výchovných cílů, především posilování kritického estetického vnímání;

• probudit u studentů zájem o umění a pozitivní vztah – lásku k umění jako nedílné součásti životního stylu.

Norský ruksak

Jednou z inspirací při formulaci projektu byl norský program Kulturní ruksak (Den kulturelleskolesekken) (3, 4), jeden z největších programů svého druhu na světě a součást norské kulturní politiky. Kulturní ruksak se snaží přinést profesionální umění a kulturu dětem. Funguje od roku 2001 na principu návštěv různých umělců (hlavně z daného regionu) v norských školách v rámci školní výuky. Do projektu je zapojena velká většina všech škol, cílem je 100 % pokrytí. Program udržuje pečlivě stanovenou kvalitu, v rámci něj byl vytvořen hodnotící systém pro výběr vystoupení a výstav nabízených školám. Výběr umělců se děje většinou na místní úrovni jako proces, do kterého jsou zapojení lidé z plánování umění a kultury. Program je finančně silně podporován norskou vládou, každoročně se monitorují jeho výsledky a prochází důkladnou evaluací.

Karlovarský příklad

Není ovšem nezbytně nutné chodit pro inspirativní příklady pouze do zahraničí. V Karlovarském kraji iniciativu podobnou norskému programu rozvíjejí od roku 2003pod názvem Mládež a kultura, resp. později Děti, mládež a kultura. Na semináři jej prezentovala koordinátorka programu, Jana Spirová z Oddělení kultury Odboru kultury, památkové péče, lázeňství a cestovního ruchu Krajského úřadu Karlovarského kraje.

Kraj začínal se skromným ročním rozpočtem 250 tisíc Kč, v jehož rámci nabízel 40 programů středním školám, jejichž je zřizovatelem. Po 12 letech program hospodaří s částkou o řád vyšší a nabízí kulturní programy nejen studentům středních škol, ale také žákům mateřských a základních škol. Celkově program využilo za rok 30 tisíc žáků a studentů.

Obdivuhodné je, že administrace programu je relativně jednoduchá a zvládá ji zajistit jediná koordinátorka, která komunikuje s kulturními organizacemi i školami. Připravuje nabídku kulturních programů především od zařízení sídlících v kraji, a tu pak rozesílá dvakrát ročně školám s objednávkovým formulářem. Školy si z nabídky vybírají termíny a programy a následně objednají u kraje. Kraj přispívá finančně na vstupenku a na autobusovou dopravu, o kterou se také stará krajská koordinátorka programu.

Nabízené kulturní programy zahrnují široké spektrum kulturních aktivit (diskuse, hudební vystoupení, divadlo, film). Jejich výběr probíhá na základě zkušenosti a komunikace se školami, bez zásahů ze strany odborníků či politiků. Program celkově nepodléhá odborné evaluaci, osvědčuje se v praxi, o čemž svědčí rostoucí zájem „zdola“, ze škol.

Krajský program byl přijat na semináři velmi pozitivně. Přestože účastníky tvořila celá řada osobností z kulturních či vzdělávacích institucí či veřejné správy (MK, MŠMT, Kraj Vysočina, Středočeský kraj, Institut umění, EDUin, DOX, Muzeum hudby, waldorfská škola a další), nikdo jej doposud neznal, což jen prokázalo význam setkání a celkově diskuse zahájené Aliancí ARTEDIEM. Do budoucna se plánuje přenesení diskuse na jednání Komise pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch Asociace krajů ČR, dále je v přípravě seminář, na kterém bude představen norský program Kulturní ruksak.

Umění a kultura – potřeba praktických definic

Diskuse o současných problémech estetické výchovy na školách a možnostech jejího rozvoje vycházela ze širokého konsensu postaveného na dvou principech:

• vysoká důležitost seznamovat žáky s kulturou a uměním prostřednictvím školy,

• nezbytnost volit systémový, meziresortní a mezioborový přístup při řešení této otázky.

Debata ukázala několik témat, která bude třeba dále vyjasnit, jako definice umění, zahrnutí estetické výchovy do Rámcových vzdělávacích programů, zajištění finančních zdrojů nebo platby žáků/studentů za kulturní programy.

Hned v úvodu vzbudil rozruch názor Jiřího Králíka o tom, že nemáme dostatečně definované umění, nevíme vlastně, „co umění je“ a jak (profesionální, kvalitní) umění odlišíme od všeobjímající kultury. Někteří nesouhlasili s tím, že definice není (např. klasická estetická definice Jana Mukařovského), spíš je definicí mnoho a problémem je, že neexistuje shoda na jedné konkrétní v rámci veřejných politik. Vládní dokument Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007–2013 (5) například v preambuli obsahuje několik odstavců o důležitosti umění pro život, ekonomiku, demokracii, udržitelný rozvoj. Nejblíže definici je věta, že je umění „považováno za vzácný statek, charakterizovaný talentem, kreativitou a osobnostními předpoklady, a jako takové je chráněno, uchováváno a je podporován jeho rozvoj“.

Sdílenou definicí, která by vymezila hranici mezi uměním a kulturou, opravdu zřejmě nedisponujeme. Shodnou se ale zúčastnění na tom, že pouze na umění se má program pro školy soustředit? Zřejmě nikoli. Někteří účastníci upozorňovali na zbytečnost nastolování diskuse o definicích, protože spíše rozdělují a brání porozumění mezi lidmi, než by přispívaly k řešení problému. Projekt Karlovarského kraje například neklade na kulturní nabídku kritéria „uměleckosti“ či „kvality“. Možná i díky absenci odborného posuzování, kdy jediným arbitrem je zájem ze strany škol, tento program celkem bezproblémově funguje.

Přes tyto námitky se domnívám, že se v případě definice jedná o meritorní otázku, které se nelze vyhnout, pokud se mají správně vyprofilovat parametry nové veřejné politiky. Úzké vymezení profesionálního umění a přísně definovaná kvalita a výchova kultivovaného diváka/posluchače si vyžaduje jiné procesy než důraz na široce zaměřené rozvíjení kreativity se zapojením do tvůrčího procesu, kde odborná hlediska a existující kánony nehrají tak důležitou roli.

Estetická výchova v praxi

A jak je to se současnou estetickou výchovou v Rámcových vzdělávacích programech (RVP)? Zúčastnění spolutvůrci těchto dokumentů uvedli, že oblast estetické výchovy v programech zahrnutá je, i když připouštěli potřebu ji dále rozpracovat. Mezi průřezovými tématy RVP (6) estetická výchova přímo nefiguruje, ale minimálně dvě průřezová témata (v kombinaci se vzdělávací oblastí „umění a kultura“) pokrývají podstatné aspekty estetické výchovy:

Osobnostní a sociální výchova: „Vazba na vzdělávací oblast Umění a kultura se týká především společného zaměření na rozvoj smyslového vnímání, kreativity, vnímání a utváření mimouměleckého estetična – jako např. estetiky chování a mezilidských vztahů a chápání umění jako prostředku komunikace a osvojování si světa. V osobnostní a sociální výchově lze účinně využít různých postupů dramatické výchovy. Doplňující vzdělávací obor Dramatická výchova užívá jako základní metody nástroje dramatické a inscenační tvorby, osobnostní a sociální výchova vedle toho užívá i tréninkové postupy sociálně psychologické povahy, které nemají divadelní podstatu.“ (str. 91)

Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech: „Ve vzdělávací oblasti Umění a kultura rozvíjí průřezové téma vztah k evropské a světové kultuře. Prohlubuje porozumění evropským kulturním kořenům a chápání kulturních souvislostí při respektování svébytnosti národních a regionálních kultur a jejich přínosu ke kultuře světové. Ozřejmuje význam kulturního a historického dědictví jako zdroje poznání a přispívá k emocionální zainteresovanosti na jeho uchování a záchraně. Dramatická výchova, jako doplňující vzdělávací obor umožňuje žákům vyjadřovat a prezentovat své postoje, přijímat role a zkoumat témata a situace na základě vlastního jednání.“ (str. 95)

Jinou kapitolou je, jak jsou školy schopné tyto nároky převádět do praxe.

Kultura za peníze, či „zadarmo“?

Téma financí sice nebylo tím nejdůležitějším, ale zajištění finančních zdrojů na realizaci projektu bylo považováno za důležité a diskutovalo se zejména s ohledem na nabízející se možnosti využít evropské peníze určené pro školy v novém období. Určitá neshoda panovala ohledně toho, zda školním dětem a mládeži nabízet kulturu zdarma, nebo za poplatek. Někteří zúčastnění byli zastánci poplatků za kulturu s argumenty, že toho, co je „zadarmo“, si lidé neváží, nebo také, že se děti připravují na to, že jako dospělí za kulturu také budou muset platit. Nicméně, zejména ze zahraničí (u nás Moravská galerie v Brně) známe veřejné kulturní instituce, které nabízí volný vstup nejen pro děti a mládež, ale i pro dospělé návštěvníky.

Legitimním argumentem proti platbám jsou odlišné ekonomické podmínky rodin, které mohou být důvodem omezení přístupu dětem ze znevýhodněných rodin. Vouchery-poukázky směřované v určité hodnotě pro žáka/studenta by mohly být řešením. Částku na kulturní vzdělávání poukázanou státem by žáci/studenti utratili podle svého výběru. Neplatili by rodiče, ale stát, podobně jako když platí učitele.

Otázkou je, jakou roli by měly plnit v novém programu kraje. Mohly by se stát podobně jako v Norsku významným aktérem při zavádění programu do praxe? Má význam snažit se přenášet karlovarský model na celostátní úroveň nebo vytvořit nějaký nový? V každém případě, pokud by se podařilo nastavit spolupráci mezi ministerstvy školství a kultury, kraji, školami a uměleckými organizacemi, jednalo by se o jedinečný příklad.

Setkání Aliance ARTEDIEM spojené s veřejnou prezentací projektu Mládež a kultura Karlovy Vary se konalo 7. ledna 2015 15.00−17.30 na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

Odkazy

1. Králík, J., 2014: Projekt ARTEDIEM podporuje estetickou výchovu na školách. Dostupné z: http://www.zkola.cz/sofia/pedagogove/spolvedy/Stranky/Artediem.aspx.

2. Králík, J., 2014: Projekt ARTEDIEM – podpora estetické výchovy na SŠ. In: Proměny kulturní infrastruktury v České a Slovenské republice po roce 1989. Sborník příspěvků z bilaterální konference. Praha, NIPOS. S. 83−89.

3. The Cultural Rucksack / Den kulturelleskolesekken – informace dostupné zde: http://www.creativitycultureeducation.org/cultural-rucksack.

4. The Cultural Rucksack / Den kulturelleskolesekken – Evaluace programu dostupná zde: http://www.nifu.no/files/2012/12/NIFUrapport2006-5-CulturalRucksackSummary.pdf.

5. http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=106

6. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha, VÚP 2007.