Exegi monumentum (1. část)
Kniha Michaela Žantovského přináší pohled na Václava Havla hned ze dvou úhlů: očima blízkého spolupracovníka a politického souputníka i očima klinického psychologa.
Václav Havel je osobností, která se v debatách o české historii druhé poloviny dvacátého století nedá nijak obejít. A je také jedním z mála důvodů, proč se o nás okolní svět ještě semtam zajímá.
Jeho životaběh připomíná dobrodružný román, zatímco o většině současných státníků se dá říct pouze parafráze filmu Vrchní, prchni!: „Vyučil se jako politik, nastoupil jako politik a pracuje jako politik.“ A v porovnání s myšlenkovou impotencí většiny projevů zamořujících veřejný prostor jsou mnohé teze z Moci bezmocných nebo dopisu Gustávu Husákovi nadčasově inspirativní. Tato skutečnost, spolu s nadstandardním mediálním pokrytím pětadvacátého výročí pádu železné opony, vede k pochopitelnému zájmu o havlovské téma.
Současný český velvyslanec v Londýně Michael Žantovský, který byl v letech 1990−1992 Havlovým tiskovým mluvčím, napsal rozsáhlou monografii, v jejímž úvodu se vyznává z obdivného vztahu k prvnímu polistopadovému prezidentovi, jemuž chtěl touto knihou vzdát hold. Není bez zajímavosti, že kniha byla napsána v angličtině a poté ji sám autor přeložil do češtiny. Orientace na zahraničního čtenáře je z textu patrná: jak v tom pozitivním, tedy nadhledu nad tuzemskými šarvátkami, tak bohužel i v příliš zjednodušeném, až pohádkově černobílém výkladu řady historických událostí.
Knih o Václavu Havlovi vyšlo samozřejmě dost. Václav Havel: Životopis Edy Kriseové i Dva osudy v jednom svazku Lídy Rakušanové svou adoraci čítankového hrdiny jistě myslely dobře, ale pro Havlovu autoritu byly spíše medvědí službou. Britský žurnalista John Keane se v práci Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích pokusil o nesentimentální kritickou analýzu Havlovy osobnosti, bohužel utonul v banálním mudrování a pomluvách z druhé až třetí ruky. Podstatně zdařilejší je monografie Martina C. Putny Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, byť občas trpí autorovým charakteristickým sklonem k efektnímu zobecňování. A docela nedávno vyšel román Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost, v němž je Havel jednou z negativních postav jako pokrytec a podvodník; ovšem v beletrii se dnes snese ledacos, zvlášť od takového samorosta, jako je Kahuda…
Kdo byl Václav Havel?
Žantovský to bere zgruntu, popisuje Havlův život od raného dětství a zasazuje jej do dobového kontextu. Už reprodukce Havlových dětských kreseb na obálce (jednou z nich je mimochodem roztomile neobratný pokus o portrét Stalina) dává tušit, že tato havlovská monografie nebude suchopárným výčtem životopisných faktů. Autor si všímá zajímavých historek z Havlova dětství, kdy se například naučil měřit teplotu v Réaumurově stupnici, protože ho mrzelo, že je tak opomíjená. Podobnou zajímavostí je fakt, že jako desetiletý vypracoval projekt továrny nazvané „Dobrovka“, spojující účelnost Baťova koncernu s falanstérami pečujícími o všeobecné blaho.
Michael Žantovský je známý nejen jako diplomat, ale také jako písňový textař, publicista a překladatel (převedl do češtiny například knihy Woodyho Allena nebo nobelistky Toni Morrisonové). Není tedy divu, že kniha je čtenářsky vděčná, bez suchopárných výkladů, autor složitost středoevropských dějin často přibližuje efektními bonmoty. Svůj smysl pro humor i mimořádnou sečtělost projevuje už v názvech kapitol a jejich úvodních mottech. Cituje autory, které by průměrně vzdělaný Anglosas mohl znát, například Kafku. Je to styl psaní, na který zámořské publikum slyší, spojující esejistickou břitkost s rozšafným mentorstvím. Občas jeho snaha přiblížit čtenářům exotické reálie působí až úsměvně: například svého kolegu z prezidentské kanceláře Jiřího Křižana charakterizuje jako „kus chlapa z valašských kopců, domova legendárních horalů nejasného, možná keltského či rumunského původu, zbojnických historek, čarovných harmonií lidových písní a vynikajících domácích pálenek“.
Autor nezapře svoji původní profesi psychologa, který se pokouší o co nejpřesnější charakteristiku svého hrdiny. Václav Havel zdaleka nebyl jen nepraktickým bohémem, jak ho s oblibou líčili přátelé i nepřátelé. Byl zároveň člověkem mimořádně důkladným, vytrvalým a ctižádostivým. Díky tomu se dokázal stát neformálním šéfem pestrého společenství disentu a díky tomu se udržel ve vrcholné politice i v době, kdy většinu jeho souputníků vystřídali pragmatici a technokraté. Byl člověkem přemýšlivým a pochybujícím, v osobním styku až nezvykle mírným a velkorysým (známé jsou historky, jak v zimě vařil čaj policistům, kteří ho na Hrádečku hlídali), zároveň však dokázal jít velmi tvrdě za věcí, kterou pokládal za správnou.
Havel politik a Havel spisovatel spolu samozřejmě úzce souvisejí. Žantovský také důkladně rozebírá Havlovy divadelní hry, mnohdy jsou jeho postřehy hodné pozornosti, když například Ztíženou možnost soustředění interpretuje jako pokus vypořádat se s vlastním sklonem k nevěrám. Ty byly v prostředí, kde se Havel pohyboval, ostatně běžné, nikdy však neohrozily manželství s Olgou Havlovou, podivuhodný svazek dvou silných a v mnoha ohledech protikladných osobností. Žantovský jejich vztah nijak neidealizuje: Havel se ve své vězeňské korespondenci s manželkou jeví dílem jako panovačný mentorující otec a dílem jako rozmazlené dítě, které vidí jen vlastní potřeby. Žantovský se také zmiňuje o vlivu dominantní matky, který mohl ovlivnit Havlův celoživotní důraz na autonomii individua, a také naznačuje, že vztah Václava Havla k mladšímu bratru Ivanovi nebyl příliš idylický (výmluvný je snímek z vojny, kde to nekonfliktní Ivan dotáhl na četaře, zatímco Václav je pořád vojínem) a že se tudíž mýlí ti, kdo roztržku mezi nimi vysvětlují pouze přehnanými ambicemi jejich manželek v době restituční.
Bohatý fotografický doprovod je vůbec zajímavým kontrapunktem textu: při četbě o represích vůči chartistům si můžeme prohlédnout snímky těchto vyvrhelů a povšimnout si, že lidé, kteří vyvolávali tak zběsilé policejní manévry, byli už od pohledu zcela neagresivní. Jakž takž osvícený stát by jistě poznal, že tito jednotlivci nepředstavují žádné ohrožení ani bezpečnostní, ani politické (vzpomeňme, jak snadno a rychle dokázali Klaus s Mečiarem odstavit disidenty od moci). Totalitní režim ovšem takto uvažovat nedokáže; k nepříčetnosti ho přivedlo už to, že je tady skupina lidí, kteří se nebojí. Československo té doby mělo zvláštní fenomén občanů, kteří ve všech ohledech (vzdělání, majetek, kultivované vystupování) patřili mezi společenskou elitu a přitom vykonávali podřadná zaměstnání jako trest za neochotu odvolat své někdejší postoje. Symbolem této absurdity byl Havel jako pomocný dělník v trutnovském pivovaře dojíždějící do práce mercedesem. Dost velký prostor věnuje Žantovský Havlovu věznění v letech 1979 až 1983 a vyvrací dosud populární mýtus o „fešáckém kriminálu“: přední disident byl terčem mnoha drsných ústrků ze strany vedení věznice, patrně jedinou jeho výhodu představovaly balíčky z domova, obsahující zboží dostupné tehdy pouze za valuty.
Zajímavý je Žantovského pohled na Havlovu trojici aktovek Audience, Vernisáž a Protest. Vidí v nich nejen konfrontaci zásadového Vaňka s bezzásadovým okolím, ale upozorňuje, že Vaněk se nikde nad své protihráče nepovyšuje, naopak jim pozorně naslouchá a snaží se jejich jednání pochopit. Podobný byl Havlův postoj k normalizaci jako takové, kdy se důsledně bránil pocitům zhrzenosti a izolace. Z Dopisů Olze je ostatně patrný jeho živý zájem o veřejné dění, i ve vězení se snažil sledovat televizi včetně těch nejpitomějších pořadů.
(Jen maličkost na okraj: pro dokreslení dobové atmosféry je možná dobré připomenout, že normalizační režim si tak sám nikdy neříkal, slovo „normalizace“ bylo naopak tabu a dalo se zaslechnout pouze na Svobodné Evropě. Oficiální propaganda používala výhradně termín „konsolidace“.)
V knize najdeme bohužel i řadu chyb. Některé padají na vrub redaktorské nepozornosti (Havlův sňatek s Dagmar Veškrnovou neproběhl v roce 2007, ale o deset let dříve), nad jinými se dá mávnout rukou (například: Jaroslav Hutka neemigroval do Švédska, ale do Holandska, asi si ho Žantovský spletl s Vlastimilem Třešňákem) – horší je autorův sklon působit jako znalec všemožných témat, což ho vede k příliš ležérním formulacím, viz poněkud kuriózní charakteristika Vladimíra Holana: „Jako básník spojoval prorocké schopnosti se surrealistickým obrazivem (ač byl též autorem oslavné ódy na vojáky Rudé armády, kteří přišli osvobodit Prahu v květnu 1945).“ Pokud je řeč o nové vlně českého filmu, pak za svůj vznik možná vděčila nejen mystickému „duchu šedesátých let“, ale také konkrétním opatřením jako znárodnění kinematografie a založení FAMU – já vím, je to kniha o Havlovi, ne dějiny české kinematografie, ale zrovna tato informace by pro anglosaského čtenáře nemusela být nezajímavá. Místy je Žantovského bohorovnost dost protivná, jako když ex cathedra označí Kohoutovy Zářijové noci za „slátaninu“ (veledílo to jistě není, ale nezdá se mi zrovna férové ignorovat historický kontext a navíc převyprávět děj hry velmi nepřesně, jen abych vypíchl momenty, které pobaví nezasvěcené publikum). Dělat si srandu z Francise Fukuyamy je dnes už také dosti laciné: kdyby se autor nad jeho tezemi poctivě zamyslel, našel by v nich možná i ledacos z vlastních iluzí o samospasitelnosti západního způsobu života.
Autor má samozřejmě právo na svůj úhel pohledu. Je však dobré říci, že to není jediný možný úhel. Když se zmiňuje, že Havel dostal v polovině šedesátých let za nerealizovaný filmový scénář „8000 korun, což byly tenkrát pro českého umělce slušné peníze“, neodpustím si na základě vlastní zkušenosti poznámku, že ony to jsou pro leckterého českého umělce docela slušné peníze i dnes.
(dokončení příště)
Michael Žantovský: Havel. Argo, Praha 2014.