Solidní jistota Franciszka Nastulczyka
Ostravský Protimluv vydal výbor z díla polského básníka narozeného na české straně hranic.
Polština se v posledních letech stala jazykem, z nějž je překládána do češtiny nejvíce poezie. Přesněji řečeno, nejvíce současných, žijících básníků. Největší zásluhu na této skutečnosti mělo v loňském roce ostravské nakladatelství Protimluv. Chválit nakladatelství, ve kterém vydávám, je v mých očích poněkud problematické, v současné společnosti ovšem už dávno neplatí, že „sebechvála smrdí“, ale naopak to, že marketing a PR jsou všechno.
V loňském roce mi v Protimluvu vyšel překlad rukopisné sbírky polského básníka Roberta Rybického (* 1976), který od loňského října pobývá v Praze ve squatu na Cibulce. S datací 2014 vydalo toto nakladatelství také výbor z básní Justyny Bargielské (* 1977) Píšeš báseň a těsně před koncem roku výbor z básnického díla Franciszka Nastulczyka (* 1957) Průvodce slepého psa. Mimo Protimluv, v nakladatelství Triáda, vyšla v loňském roce básnická skladba Oleandr Marcina Kurka (* 1970). Celkem čtyři knížky současné polské poezie vydané v ČR za poslední rok – to je velmi slušné.
Franciszek Nastulczyk se věkem blíží k šedesátce, těžko říci, zda při současném pronikavém prodlužování lidského věku patří ke starší generaci polských básníků, či ještě k starší části generace střední. Když v loňském roce zemřel klasik polské poezie Tadeusz Różewicz, bylo mu devadesát dva let. Určitě byl jedním z polských básníků, kteří Franciszka Nastulczyka ovlivnili. Sevřený, střídmý verš, mužný postoj básní ke světu. Nedůvěra k mnohomluvnosti a k ohňostrojům jazyka. Víc konkrétního než abstraktního. Kromě Różewicze je možné z polských básníků, kteří patří do Nastulczykova „rodokmenu“, jmenovat Zbigniewa Herberta, Wisławu Szymborskou, Krystynu Miłobędzkou. Do této – dnes již tradiční – linie polské poezie vnáší Fraciszek Nastulczyk venkovanství, spjatost se zemí a přírodou, která není esteticko-intelektuální, ale rodově niterná.
Autor Průvodce slepého psa, jak se jmenuje jedna z Nastulczykových sbírek vydaných v Polsku, podle níž byl nazván zmíněný český výbor, je v dobrém slova smyslu solidním regionálním spisovatelem. Což v Polsku, na rozdíl od České republiky, nezní nijak pejorativně. V Praze je pojem regionální básník víceméně nadávka, na Moravě jde o označení komplikovanější, je v něm něco komplexu z Prahy, něco sebepodceňování, ale zároveň i hrdost na vlastní region. Ostravský básník, brněnský básník. To už zní. Alespoň na Moravě. A v Polsku takové „regionální“ označení zní ještě mnohem, mnohem lépe. I proto, že polští básníci jsou mnohem víc rozprostřeni po různých místech země, než jak to známe u nás. A polská poezie tím získává na pestrosti, ač samozřejmě globalizace i v Polsku rychle smazává rozdíly mezi jednotlivými oblastmi a městy.
Franciszek Nastulczyk, rodák z Bystřice nad Olší na české straně, odmaturoval na střední škole v Hranicích na Moravě, vysokoškolský diplom získal v Krakově. Už tři desítky let žije v Bielsko-Białe, téměř dvousettisícovém městě, které leží vzdušnou čarou pětapadesát kilometrů od Ostravy a něco přes dvacet kilometrů od nejbližších českých hranic. Franciszek Nastulczyk je učitelem, má tedy solidní práci. A píše velmi solidní básně, což český výbor prokazuje. Čtenář tu sotva najde onu iracionální závrať, ono očarování, jaké způsobuje poezie, kterou je možné nazvat velkou. Nicméně je to dobrá řemeslná práce vycházející z dílny domova. Město, jeho ulice, příroda ve městě a kolem něj. Postaveny na tomto pevném základě se básně vydávají na cesty po Evropě i v čase a vyslovují filosofické pochybnosti, aniž by mohly zabloudit, aniž by pochybování, ptaní se a nejistoty mohly na hlubokém ukotvení autora v domově něco změnit. Ač jednotlivé básně působí často pesimisticky, beznadějně, když se složí v celek, výsledné vyznění je opačné: nadějné. A je dobré slyšet v křiku světa, k němuž patří i halas a chrčení avantgardních básníků, právě takový zemitý hlas opírající se o jakoby už dávno ztracené prosté hodnoty – které tu ale přece pořád jsou.
Pokud jde o českou literaturu, v něčem výbor z básní Franciszka Nastulczyka logicky připomíná poezii Miroslava Holuba, jehož tvorbu velmi ovlivnil Zbigniew Herbert. Ze současných českých básníků je možné vzpomenout na spojitosti s některými sbírkami, či spíše jednotlivými básněmi plzeňsko-šumavského Josefa Hrubého. Na Moravě by se ovšem příbuzností našlo více. Vít Slíva, Petr Hruška, asi nejvíc Pavel Kolmačka. Ale to je na rozdíl od Miroslava Holuba jen vzdálené srovnání. Raději ještě jednou zopakuji charakteristiku, kterou jsem v tomto textu už použil: Sevřený, střídmý verš, mužný postoj básní ke světu. Nedůvěra k mnohomluvnosti a k ohňostrojům jazyka. Víc konkrétního než abstraktního.
Pokud jde o překlad, Průvodce slepého psa převádí Nastulczykovy verše do češtiny solidně. Překladatelkou je dáma, díky čemuž básně nepatrně zlyričtěly. Ale to tak při převodu do češtiny z jiných jazyků bývá často. V polštině je poezie Franciszka Nastulczyka o něco maličko razantnější a tvrdší, sevřenější. Ale jen o něco maličko.
Snad tato knížka pomůže k širší známosti básníka, který na Ostravsku už docela dlouho znám je.
Vyšší brána
od pátku do neděle na Vyšší bráně
zvoní zvony
zasypaný sněhem na cestě
s plnou brašnou poezie
na autobusovém nádraží
jsem se podělil s holuby o koblihu
proč nikdy nevím
jestli se vracím nebo odjíždím
nepozornost
ani jsi nepozoroval
že umlkli ptáci
utichl jejich ranní zpěv
a ty nevíš kdy
už není po dešti slyšet kosy
teď stále jen prší
po nebi krouží pouze mraky
nepozorovaně uplynul rok
Franciszek Nastulczyk: Průvodce slepého psa. Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová. Protimluv 2014.