Za Pavlem Vašíčkem (1944-2015)
Ve čtvrtek 5. února zemřel galerista Pavel Vašíček, poslední rozloučení se v Praze konalo ve čtvrtek 19. února v kostele sv. Jiljí.
Pavel Vašíček zemřel nečekaně. V onen čtvrtek 5. února přes den ještě pracoval v Topičově salonu, plný energie a plánů, tak jako obvykle býval.
V kostele svatého Jiljí v Husově ulici se o čtrnáct dní později sešlo asi tři sta lidí. Pavel Vašíček znal spoustu lidí. A řadě z nich v životě v něčem pomohl. O tom by ale museli, pokud by chtěli, napsat oni. Já jsem Pavla Vašíčka znal málo a krátce. Ač jsem o něm věděl už asi deset let, prostřednictvím básníka Jana Jana Nováka a jeho rodiny. Jan Novák je z jihomoravského Kyjova, tak jako byl z Kyjova Pavel Vašíček. Zřejmě je typicky kyjovskou vlastností šířit kolem sebe legendu, každý Kyjovák si v tomto směru ale hledá vlastní cestu. Pavel Vašíček volil legendu džentlmena. Vždy hladce oholen, vždy elegantně oblečen. Usměvavý, vtipný. Své problémy si nechával vždy pro sebe. Naopak často uměl pomoci z problémů lidem ze svého okolí. Jak vím z vyprávění. Co jsem mohl z několika našich setkání snadno rozpoznat, bylo, že Pavel Vašíček je dobrý organizátor, na kterého je spolehnutí, a že dokáže zcela přirozeně vycházet s opravdu nejrůznějšími lidmi. Jistě jsem nemohl přehlédnout ani to, že mu chutná víno, jak to má u rodáka z Kyjova být. Při našich setkáních víno nikdy nechybělo. Obdivoval jsem, jak dobře si ve svém věku Pavel s vínem rozumí, jak si všechno pamatuje, jak s vínem umí žít.
Z oblasti umění se vídal především s výtvarníky, mezi nimiž měl přátel, od šedesátých let po současnost, kdy v Topičově salonu pořádal výstavy i nejmladší generaci, určitě na stovky. Galeristou se stal až se vznikem Topičova salonu. Profesí byl stavařem, Topičův salon na Národní třídě rekonstruoval a poté se stal od roku 2008 duší jeho provozu, učinil z něj jednu z významných pražských galerií a její stabilní úroveň udržoval až do současnosti. Postupně zde začal také pořádat nepravidelné divadelní, hudební a besední večery a pravidelné literární čtvrtky, jejichž programovou náplň zajišťoval Petr Král. Činnost Topičova salonu se pořád rozšiřovala…
Na společenských akcích se často necítím úplně dobře, ale vzpomínám si, jak jsme seděli s Pavlem Vašíčkem sami dva ve vinárně poblíž Národní třídy a povídali jsme si o Košířích, o atmosféře té čtvrti, o pražských usedlostech a o domu na Cibulce, kam se Pavel Vašíček z Košíř přestěhoval − a kde také zemřel. Bydlel sám. Záchranku neměl kdo zavolat.
Na hřbitově v Kyjově je pohřbena rodina Vašíčků, z níž mimo Kyjov je známý Zdeněk Vašíček, Pavlův starší bratr, filosof. Z té „velké generace“ Kyjováků je už naživu jen básník Jan Jan Novák. Zemřel už fotograf Miroslav Tichý, zemřel už básník Jiří Veselský.
Báseň Jana Jana Nováka ze sbírky Navštivte Peru! věnovaná „Pavlu Vašíčkovi z Kyjova“ končí tímto veršem:
− odejít, odejít – jediná nepřerušená báseň