Počteníčko: Dvojí smrt Jáchyma O‘Vejvody
Ukázka z novely Jorgeho Amada popisující rázovitou figurku města Salvador do Bahia: váženého finančního úředníka, který si v závěru života začal užívat a stal se vyhlášeným přístavním pobudou.
V oné chvíli se už bahijskými ulicemi rozlétla zpráva o nenadálé smrti Jáchyma O’Vejvody. Kramáři v tržnici nezavřeli sice na znamení smutku, zato si hned přirazili na bižutérii, slaměných kabelkách, hliněných figurkách, které prodávali turistům. Takto vzdávali hold nebožtíkovi. Kolem tržnice se srotil dav, vypadalo to jako narychlo svolaný tábor lidu, každý pobíhal sem tam. Ta zvěst se vznášela v ovzduší, stoupala Lacerdovou zdviží, putovala tramvajemi ke Calçadě, cestovala autobusem do blízkého města Feiry de Santana. Rozkošná černoška Paula skrápěla slzami svůj tác s maniokovými piškoty. Už neuvidí Jáchyma O’Vejvodu, který se uměl tak rytířsky dvořit, nespouštěl oči z jejích mocných ňader, loudil na ní hubičku, útočil na její bránici.
Na nákladních člunech se svinutými plachtami se obyvatelé Jemanjiny říše – osmahlí námořníci – netajili překvapením a zklamáním. Jak to, že zemřel někde v jizbě na Tabuao, jak to, že se ten „starý námořník“ rozžehnal se světem v posteli? Copak Jáchym O’Vejvoda důrazně neprohlásil několikrát hlasem i posunky, které by přesvědčily nevěřícího Tomáše, že nikdy neumře na pevné zemi, že jediným hrobem hodným jeho šibalského těla je moře zalité měsíčním svitem, nekonečné vodní prostory?
Kdykoli meškal jako čestný host na přídi nákladního člunu a pod nos se mu linul vonný kouř z vařených ryb v hliněných hrncích, z ruky do ruky kolovala láhev kořalky a zadrnkaly kytary, probouzely se v něm námořnické pudy. To pak napřimoval své klátící se tělo, jež se pod vlivem kořalky pravidelně pohupovalo jako u námořníků, a dával se slyšet, že je „starý námořník“. Starý námořník bez člunu a moře, s pošramocenou pověstí (ne vlastní vinou) na souši. Vždyť byl předurčen pro moře, k tomu, aby napínal plachty a chápal se kormidla nákladních člunů, aby zdolával vlny v noční bouři. Minul se povoláním – měl být námořním kapitánem v modré uniformě, bafajícím dýmku. Přesto se cítil námořníkem, nadarmo nebyla jeho matka Magdalena vnučkou kapitána, po svém pradědovi byl tedy námořníkem, a kdyby mu svěřili nákladní člun, odkormidloval by ho na moře, ne někam blízko do Maragoripe nebo Cachoeiry, ale až k vzdáleným břehům Afriky. Nevadí, že zatím moře nebrázdil. Má to v krvi, nemusí se o plavectví nic učit, ví všechno od narození. Pokud by o tom někdo z P. T. publika pochyboval, jen ať se přihlásí… Přiložil láhev ke rtům a mocnými doušky z ní upíjel. Plavčíci neměli o jeho slovech nejmenší pochybnosti, proč by to nemohlo být pravda? Po nábřeží i na pláži se potloukají kluci, kteří jsou od malička zasvěcení do tajemství moře, a hledat vysvětlení takových záhad netřeba. Poté Jáchym O’Vejvoda slavnostně odpřisáhl: moři slibuje svou poslední hodinku, konečné chvíle svého života. On a hrob, co vás vede! Až mu smrt zaklepe na dveře, bude jeho posledním přáním svoboda na moři, neboť bude chtít vykonat cesty, které během života nepodnikl, nejodvážnější přeplavby, bezpříkladná hrdinství. Kapitán Manuel, muž ocelových nervů a železného zdraví, nejzmužilejší z velitelů nákladních člunů, pokyvoval souhlasně hlavou. Ostatní, které život naučil nebrat nic v pochybu, přikyvovali též a ještě jednou si zavdali. Rozezvučely se kytary, opěvující čarovné noci na moři a Janaíny osudové svody. „Starý mořský vlk“ zpíval ze všech nejhlasitěji.
Jak mohl tak najednou odejít na věčnost někde mezi čtyřmi stěnami na Tabuau? To bylo k nevíře, lodníci vyslechli zprávu, ale nebyli příliš přesvědčeni o její pravdivosti. Jáchym O’Vejvoda si rád tropil šašky a zas jednou si udělal z lidí dobrý den.
Hazardní hráči, zabraní do vzrušujících partií, odložili karty, ztratili zájem o výhry, zírali tupě před sebe. Nebyl snad Jáchym O‘Vejvoda jejich uznávaným vůdcem? Večerní soumrak, který je obestíral, naznačoval jejich hluboký smutek. Ve výčepech, hospůdkách, obchodech a krámcích, všude, kde se čepovala kořalka, panoval smutek a pilo se na nenahraditelnou ztrátu. Kdo uměl lépe popíjet než on, a nikdy přitom nebýt pod obraz, naopak projevovat tím větší svěžest a bystrost, čím víc kořalky do sebe obrátil? Lépe než kdokoli jiný uhodl značku, původ nejrozličnějších kořalek, rozpoznal všelijaké odstíny barvy, chutě a vůně. Kolik let už neokusil vody? Od té doby, co ho překřtili na O’Vejvodu. Nebyla to sice ani pamětihodná událost, ani vzrušující příhoda, ale stojí za zmínku, neboť od onoho dávného dne se ono „O’Vejvoda“ stalo trvalou součástí Jáchymova jména. Vstoupil tehdy do výčepu k Lópezovi, sympatickému Španělovi opodál tržnice. Jako stálý host se směl sám obsluhovat. Na pultě zočil láhev, kdy bylo až po hrdlo čisté, průsvitné, pravé kořalky. Nalil si do sklenky, odplivl si, aby neměl sliny v ústech, a naráz ji obrátil do sebe. Vtom se však do klidného jitra u tržnice zaťal nelidský řev, který i Lacerdovou zdviží otřásl v jejích hlubokých základech. Jako smrtelně poraněné zvíře ryčel ten obelstěný nešťastník:
„Vóóódaaa!“
Španěl jeden mizerná, prašivá! Ze všech stran se sbíhali lidé, jistě někoho zamordovali, hosté ve výčepu se smáli, až se za břicho popadali. Jáchymův výkřik „ouvej voda“ se ihned roznesl jako anekdota od tržnice k místu zvanému U pranýře, od Sedmibranského náměstí až po Přehradu, od Calçady až po Itapoã. Od té chvíle byl Jáchymem O’Vejvodou a Quitéria Vypoulené Oko v okamžicích svrchované něhy cedila skrze ostré zoubky sladké „Vejvodičko“.
I do nejubožejších vykřičených domů, kde chachaři a pobudové, pašeráci a námořníci z lodí kotvících v přístavu nacházeli domov, rodinu i lásku v pozdních hodinách, kdy ženy doobchodovaly se svým tělem a zatoužily po krapínku přítulnosti, vnesla zpráva o Jáchymově odchodu zármutek a vyvolala nářek a bědování. Ženy plakaly, jako by jim umřel někdo z rodiny, a připadaly si najednou jako kůl v plotě. Některé sebraly úspory a koupily mrtvému nejkrásnější květiny v Bahii. Quitéria Vypoulené Oko, kterou spolubydlící zahrnovaly láskyplnou něhou, řičela tak, že její srdceryvné kvílení bylo slyšet po celé svatomichalské stráni a zanikalo až u Pranýře. Našla útěchu toliko v kořalce a při doušcích s úpěním vzpomínala na nenahraditelného milence, nejněžnějšího a nejdovádivějšího, nejbujařejšího a nejmoudřejšího.
Připomínaly si různé události a drobné příběhy i výroky, vykreslující Jáchymovu osobnost. To, jak se asi tři neděle staral o Beneditina tříměsíčního kluka, když matka musela do nemocnice. Až na kojení zastal všecko: vyměňoval plínky, vytíral zadeček, koupal děcko a strkal mu dudlík.
Nebo jak se před pár lety on, starý pijan, postavil jako rytíř bez bázně a hany na obranu Dobrotiska Kláry, když jí dva mladí zpustlíci z nejlepších rodin chtěli ve Vivianině bordelu nařezat. Zná snad někdo příjemnějšího hosta v poledne u velkého stolu v jídelně? Uměl snad někdo vtipněji vykládat, uměl někdo lépe utěšit člověka ztrápeného milostným hořem, dovedl být jako on otcem nebo starším bratrem?
V podvečer se Quitéria Vypoulené Oko svezla ze židle, odvlekli ji na lůžko a tam usnula se svými vzpomínkami. Spousta ženských se rozhodla, že celou noc nepůjde hledat ani nebude přijímat mužské, aby si odbyla smutek. Jako na Zelený čtvrtek nebo o Velkém pátku.
Přeložil Zdeněk Hampl.
Jorge Amado (1912–2003) byl brazilský spisovatel, jeho dílo spojuje sociální náměty s rabelaisovským humorem. V letech 1950–1952 žil v exilu v Československu. Ukázka pochází z knihy Staří námořníci (Odeon, Praha 1985).