Od Eislera k Zumthorovi
Baráky v hlavě, kniha rozhovorů, které vedl Petr Volf s dvaceti současnými architekty, je zajímavou sondou do myšlení tvůrců staveb ovlivňujících podobu veřejného prostoru.
Zatímco literatuře či vážné hudbě se dokáže člověk při troše štěstí vyhýbat, architektura ovlivňuje náš každodenní život. Proto je samozřejmě předmětem četných polemik, v nichž zpravidla vítězí emoce nad hlubší znalostí problematiky. Je tedy nutné přivítat každou publikaci, která přispívá k pochopení toho, oč vlastně v současné architektuře jde.
Petr Volf sebral své časopisecké rozhovory s předními českými i světovými architekty do jedné knihy, kterou nazval podle výroku Aleny Šrámkové Baráky v hlavě („Pořád mám baráky v hlavě. Je to jako zvláštní druh těhotenství.“). A je to bezesporu zajímavá četba. Například Ivan Kroupa se vyjadřuje k bujení satelitních městeček a mluví o „kolaboraci architektů s developery“ na zaplevelování krajiny nesmyslnými stavbami: „Dospěli jsme k paradoxu, kdy se ve městě – přirozeném prostředí pro rozvoj zástavby, nových zastavovacích struktur a podobně – desítky úředníků vyjadřují ke každému oknu, detailu rekonstruovaných i nových domů a v podstatě nejde normálně a logicky stavět. V relativně ještě neporušené krajině lze naproti tomu téměř vše.“ Tuto problematiku rozvíjí i Ladislav Lábus, když hodnotí úroveň nově vznikajících satelitních městeček: „Chybí základní kultivace prostředí, společné hodnoty, jaké vyznávali třeba obyvatelé Ořechovky, Hanspaulky nebo Baby. Společnou kulturu stavitelství prostě nenaleznete, i kdybyste se sebevíc snažil. Naopak jedinou hodnotou je odlišit se co nejvíc od svého souseda. To je smutné. Ještě smutnější než architektonicky jednolitá obec.“
Petr Volf je tazatelem poučeným a sympatizujícím, dokáže se zpovídanými navázat osobní kontakt. Dozvíme se tak ledacos ze zákulisí toho, jak vlastně vzniká nová budova. Architekt není jen umělec. Aby mohl svoji vizi realizovat, musí zvládat i řadu dalších profesí, od políra až po obchodního manažera. Zjistíme třeba, který architekt skicuje obyčejnou tužkou a který dává přednost počítačové simulaci, stejně jako třeba to, proč Eva Jiřičná nosí nejraději černé oblečení.
Místy by však Volfovi neškodilo větší odhodlání k polemice. Je otázkou, proč moderní architektura vyvolává ve společnosti tak spontánní odpor. Důvodů bude asi více. Jednak současná nešťastná podoba územního plánování, kdy se staví to, na co jsou peníze, nikoli to, co město opravdu potřebuje. Občané proto mají sklon vnímat nové stavby jako vetřelce a symbol mocenské arogance, ať to jsou banky, úřady nebo někdy bohužel i kulturní instituce. Tento postoj má své kořeny v minulosti, kdy došlo k nešťastnému souběhu brutalismu a normalizace; lidé, kteří zažili bourání historického centra města kvůli Prioru, dnes zkrátka nedokáží přiznat podobným stavbám estetickou hodnotu. Často také není důvodem konfliktů ani tak podoba nové stavby, jako spíš její přepjaté dimenze a neúcta k okolní zástavbě. V tomto směru poněkud zamrzí, jak setrvačně uvádějí zpovídaní architekti památkáře coby své nepřátele na život a na smrt. Na rozdíl od většiny laiků nemám potřebu hrát si na soudce, o stereotypním uvažování památkových úřadů si iluze nedělám, ale vidět v nich jen škůdce, srážející architekty v rozletu, mi zavání příliš suverénní generalizací.
Na problém se však dá dívat i z jiného úhlu: co když je česká společnost opravdu nedostatečně vnímavá k modernímu umění a k novým myšlenkám obecně? (Londýňané si na Fosterovu Okurku většinou zvykli, stejně jako Barceloňané na Gaudího chrám Sagrada Familia, zatímco Pražané si před Tančícím domem spíš uplivnou.) Nechceme-li přijmout dnes tak populární tezi o genetické méněcennosti českého národa, musíme vidět problém v nedostatečné osvětě. České školství nemá ve zvyku vést žáky k myšlenkové otevřenosti; pokud se vůbec věnuje nějaké estetické výchově, ustrnul jeho hodnotový kánon hluboko v dobách národního obrození.
A možná (nevím, jen navrhuji k úvaze, něco podobného ostatně tvrdí Tom Wolfe v knize Od Bauhausu k našemu bydlení) je odpověď ještě jednodušší: tradiční podoba domu pravděpodobně odpovídá jakési archetypální představě, kterou má člověk o místě, kde se cítí dobře a jež získalo svůj ideální tvar už před tisíciletími, stejně jako mnoho běžně užívaných nástrojů. Extravagantní projekty jsou tedy jen sebestředným prohledáváním slepých uliček: koneckonců, ani ta ikonická vila Tugendhat není pro každého (a zde nemám na mysli jen finanční stránku, ale také způsob života, který se dá v takové stavbě provozovat).
Mnohé výroky provokují k úvahám i polemikám. Například Josef Pleskot hájí paneláková sídliště a ironizuje pokusy o jejich „polidštění“ pestrými fasádami a střešními nástavbami: „přijde mi to, jako když krásně rostlý chlap na sebe vezme krajkové oblečení růžové barvy“. Za nejhorší zážitek svého života označuje Pleskot návštěvu Tádž Mahalu, v němž vidí symbol orientálního pohrdání člověkem: okázalá hrobka jedné ženy stála astronomické prostředky v zemi, která pravidelně trpěla hladomory.
Současnou architektonickou velmocí je Japonsko: snad i díky tomu, že většina tamních staveb se nepředvádí, jejich síla je v pokoře a harmonii. Zpovídaní japonští architekti zmiňují klíčový vliv Antonína Raymonda, osobnosti, jež českou kulturu neproslavila ve světě o nic méně než Forman nebo Kundera a kterou přesto zná u nás jen hrstka odborníků. Ti, kdo v naší zemi určují směr veřejné debaty, už tradičně znají jediný azimut; dříve to byla Paříž, pak Moskva, nyní Hollywood, takže co s „nějakým“ Japonskem…
Média se o podobné věci nezajímají, ožijí snad jen v případě skandálu, jakým bylo kocourkovské schvalování Kaplického knihovny. Ačkoli gründerská éra by teoreticky už měla být za námi, stále nám scházejí osvícené elity. Nevznikají opravdu ambiciózní stavby, jaké při vší své kontroverznosti dokázal vyprodukovat funkcionalismus. Architekti jsou omezeni ekonomikou, musejí vycházet vstříc požadavkům zadavatelů.
Chronické nešvary současné architektury poněkud připomíná i vnější podoba Volfovy knihy: štíhlé bezpatkové písmo, u něhož se některé litery slévají dohromady, stejně jako oranžovou barvou tištěné perexy, to jsou přesně ty nápady, které na první pohled vypadají efektně, ale čtenáři začnou jít brzy silně na nervy. Škoda i některých neopravených překlepů, jako „traventin“, u japonských jmen se používá chvíli český, chvíli anglický přepis…
Poněkud zarážející je skutečnost, že v knize není jediná fotografie. Snímky zpovídaných osobností by se snad ještě daly oželet, ale je dost nepraktické, když si musíte z různých zdrojů vyhledávat, jak vlastně vypadají domy, o kterých je v knize řeč. Chápu, že taková kniha by byla dražší – zákazník by však dostal do ruky skutečný gesamtkunstwerk, nikoli polotovar. (A zde si opět neodpustím kacířskou úvahu: jak chtít od prostého lidu úctu ke knize, když ji většinou nemají ani sami nakladatelé?)
Autor se na obálce knihy vyznává: „Za ty roky, co architektům kladu otázky, jsem si uvědomil, že jsou zvyklí přemýšlet o světě mnohem víc a v širších souvislostech než jiní umělci.“ Neplatí to samozřejmě absolutně: někteří zpovídaní působí velmi sympaticky, jako nedávno zesnulý autor ještědského vysílače Karel Hubáček, kdežto zejména ti mladší jsou namistrovaní na můj vkus až příliš. Ale to zřejmě patří k době, v níž je nejdůležitější prosadit se bez ohledu na to, jak a proč.
V knize však zazní také řada myšlenek, nad kterými stojí za to se pozastavit. Dejme závěrem ještě jednou slovo Ladislavu Lábusovi: „Jistě, svým způsobem architektura umění je, ale raději o tom nemluvím, protože si myslím, že se to nesmí přehánět. Obyčejná selská chalupa je krásná věc, a přitom nevznikala s ambicemi stát se uměleckým dílem, měla jenom dobře sloužit.“
Petr Volf: Baráky v hlavě. Rozhovory s architekty. Gasset, Praha 2013.