Pajšl na maděru a jiné básně
Nad poezií brněnského autora Pavla Ambrože – Homéra se vybavuje výrok Henriho Murgera: „Bohéma je předmluva k Akademii nebo ke krchovu.“
Brněnský básník Pavel Ambrož známý pod přezdívkou Homér (1964–2011) dokonale naplňoval tradiční představu básníka jako nepřizpůsobivého individua. Mnohé jeho opilecké eskapády již vešly do brněnské kulturní historie, je ovšem pravda, že v Brně je celkem snadné stát se legendou (Praha je na kult lokálních figurek příliš nepřehledná a kosmopolitní, menší města zas nemají tolik sebevědomí, aby se veřejně chlubila rodáky typu Rudyho Kovandy). Homérova poezie však stojí za pozornost i bez bulvárem zavánějících životopisných pikantérií.
Homérovy básně se sice točí tematicky převážně kolem hospodského života a jsou psány vázaným, převážně daktylotrochejským veršem, nedají se však označit pouze jako insitní. Je zde zřejmá souvislost s poezií undergroundu, námětově i formálně spjatou se světem rockové hudby, jejímž asi nejznámějším představitelem je Fanda Pánek (a jeho básnický vývoj je důkazem problematičnosti tohoto stylu, který svádí k laciné popularitě i k přezíravosti ze strany „seriózní“ kritiky). Je to samozřejmě psaní, jehož autoterapeutický charakter nelze podceňovat, ale které zároveň nezapomíná na čtenáře, s trochu furiantskou snahou pobavit i uprostřed zoufalství. Práce se slovem a suverénně zvládnutá básnická forma včetně překvapivých rýmů poněkud připomíná J. H. Krchovského. Zatímco Krchovský je ovšem ve své dekadenci až příliš literární (a jeho pozdní tvorba je občas poznamenána neduhy nadprodukce), Homérovu outsiderství se dá věřit. Občas sice rytmus poněkud zaškobrtne a rým je nahrazen asonancí, ale to už se v současné poezii vnímá spíš jako plus.
V Homérových básních se můžeme setkat s antickými božstvy i kulturními ikonami jako Nico v sousedství bizarních existencí ze společenského dna, objeví se také parafráze na villonovskou baladu, inspirovaná utkáním českých fotbalistů s Francií na mistrovství Evropy. Drsný jazyk plný vulgarit je často ozvláštněn stylistickými prostředky až komicky knižními. Vysoké se přirozeně stýká s nízkým, svět je vnímán jako místo absurdní a kruté, ale přesto neodolatelně zábavné, vedle hospod je nejčastější zmiňovanou lokalitou černovická léčebna. Autor se opakovaně vyznává ze svého obdivu k Franzi Kafkovi: a jakkoli je těžké představit si Kafku v nonstopu mezi fotbalovými fanoušky, bazální pocit nepojmenovatelné úzkosti z podivného světa je jistě společný. Židovství jako symbol vyvrženosti a neustálého ohrožení je v Homérových básních ostatně častým námětem. Opakuje se také snaha o hledání něčeho, co by dávalo životu smysl: ať je to náboženství, jemuž se Homér často rouhá, ale to jen dokumentuje hlubokou potřebu transcendence, nebo něha, jíž zahrnuje kočky a vlastně celou přírodu, vnímanou jako protiklad zákeřného světa lidí. Tak vzletně by to ovšem Homér rozhodně neformuloval, každý pozitivní vznět potřebuje vzápětí ironizovat: „Jsem člověk z města a jsem tomu rád, / miluju ten smog. / Kde asi jinde bych si moh vychutnat / přítomnost dealerů drog.“
Ač se většina Homérovy poezie odehrává v hospodách, není to žádná kondelíkovská idyla. Básník většinou sedí u stolu sám a s gellnerovskou hořkou ironií přemýšlí o světě, v němž nenašel své místo, a nejspíš tím ani o nic zvláštního nepřišel: „Vojáci zabíjej se jen tak ze srandy – / lidi chtěli míti vždycky k sobě blíže.“ Je to postoj člověka, který byl na okraji společnosti jak v dobách povinné jednomyslnosti, tak i v současné nesnášenlivé pluralitě. Proto si může dovolit enšpíglovské gesto, popírající konstitutivní mýtus dnešního režimu, totiž to, že prý nemá s tím minulým vůbec nic společného: „Máme se dobře, jako za totáče, / samou radostí hýkáme.“ (v básni L. P. 2003) V tomto světě je nakonec i sex zdrojem trapnosti a ponížení; zde je opět výrazný rozdíl proti Krchovskému, libujícímu si v machistických pózách. A Homér se dokáže zpravidla vyhnout i onomu kazatelství, do něhož ve svých básních občas upadali další jeho blíženci, Ivan Martin Jirous a Václav Hrabě.
Posmrtná kompilace, kterou sestavili básníkovi přátelé z textů porůznu roztroušených, je seřazena podle tematických okruhů a doprovázena černěhumornými ilustracemi Petra Válka. Představuje Homéra jako básníka více poloh, hledajícího co nejpřesnější vyjádření a bránícího se onomu upadnutí do samolibé rutiny, které prokletým básníkům tak snadno hrozí: „I tahle báseň může býti kýčem, / to ovšem já sám nepoznám.“
Sebelítost je v současné poezii zřejmě nejfrekventovanějším postojem, naštěstí u Homéra je zpravidla odlehčena sympatickou sebeironií: „Ležím jak Lazar, a vlastně mi to patří, / ve špitále U Milosrdných bratří.“ Je v tom trochu bezručovská stylizace posledního spravedlivého, který ve své upřímnosti nešetří ani sám sebe. Texty jsou ve svém úhrnu sugestivním svědectvím o talentu zaplaceném nabouranou duší. To je ale věčné dilema: kdyby se Jaroslav Hašek neuchlastal, byl by ještě Haškem? Proto můžeme Homérovu sbírku navzdory vší grotesknosti brát vážněji než mnohé lyrické paběrkování, ustrnulé ve vykalkulovaném akademismu a tichošlápkovsky se kradoucí na Parnas.
Pavel Ambrož – Homér: BEST-UF! ad Sensum Bonum, Brno 2015.