Berlín, paneláky a puberťáci
Próza Tygří mlíko Stefanie de Velasco zobrazuje život „problematických teenagerů“ v současném Německu.
Knížka je uvedena věnováním „pro holky“, vydalo ji nakladatelství Albatros a mělo by jít o četbu o teenagerech pro teenagery. Takovéto měřítko se ovšem těžko přikládá. Jednak se v dnešním světě cítí být teenagerem kdekdo, i sedmdesátileté dámy označují své přítelkyně jako „holky“. A jednak to s kategorií literatury pro dospívající mládež a o dospívající mládeži či s literaturou o dětech a pro děti bylo vždy problematické v tom smyslu, že se výrazná díla, která v tomto žánru vznikla, těžko dala nacpat do příslušné škatulky. Jako Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna Marka Twaina nebo Bylo nás pět Karla Poláčka. Takové dílo se Stefanii de Velasco vytvořit nepodařilo. Ale to, co napsala, je solidní práce, založená na znalosti prostředí, které popisuje, místy působící jako čtivá beletrizace sociologického, psychologického a etnologického výzkumu. Tezi, že knihu psala na základě „výzkumu v terénu“, autorka ovšem zcela odmítá a říká, že vycházela jednak z vlastních zážitků, ale především z vlastní představivosti.
Stefanie de Velasco klade důraz na tradiční hodnoty, tedy na něco, co se z „knih pro dospělé“ většinou vytratilo či je v prózách hlásících se k dědictví avantgard přímo považováno za něco nepřípustného. Co to ty tradiční hodnoty vlastně jsou, ptá se ovšem autorka, když zobrazuje teenagery pocházející z různých koutů světa. K jiným hodnotám se vztahuje rodina srbských emigrantů, k jiným bosenských muslimů, k jiným rodina muslimů z Iráku a jinou tradici zastupují protestantsko-ekologičtí Němci, kteří jsou tu s ironií zachyceni jako aktivisté, kteří na etnicky a sociálně problematické panelové sídliště chodí „pomáhat“.
Tygří mlíko není ovšem nějaká didakticko-pedagogická příručka, ale živě napsaný text, který se k „puberťákům“ staví jako k plnoprávným lidským bytostem, jež respektuje a jejichž problémy a osudy nezesměšňuje a nekarikuje, přičemž jde ale o prózu napsanou zábavně a vtipně. Pokud jde o měřítka literární, je to knížka napsaná řemeslně dobře. A vypadá to, že pro autorku bylo důležitější poctivě zachytit prostředí a postavy, které si vybrala, než čtenářům představit své umělecké ego.
Mínusem knížky je, že autorka si úplně neujasnila, zda chce realisticky, se sociologickými ambicemi, zachytit všední život na jednom berlínském sídlišti, kde žijí přistěhovalci a chudí Němci, nebo zda chce vytvořit napínavý příběh s kriminální zápletkou. Na jednu stranu teenageři v této próze normálně chodí do školy, prožívají své první lásky, mají běžné spory s rodiči, žijí všední život puberťáků. A někdy se vyjadřují na svůj věk až moc přemoudřele. Na druhou stranu je tu popisována značná konzumace alkoholu a marihuany u čtrnáctiletých školáků, prostituce a krádeže. Přičemž titíž teenageři nemluví přemoudřele, ale „teenagerským jazykem“. A aby toho nebylo málo, druhá polovina knížky se zaobírá především motivem vraždy.
Velmi nepravděpodobná je ve smyslu zmíněného rozporu především postava Džamily, nejlepší kamarádky vypravěčky příběhu. Je popsána jako chytrá, racionální holka, která cílevědomě pracuje na získání německého občanství, ale zároveň má vlastnosti malé kriminálnice toho nejprimitivnějšího druhu, která žije jen přítomným okamžikem a která zatahuje svou přítelkyni – vzornou Němku – do prostituce a zlodějin.
Zřejmě bude nějaký rozpor v samotné autorce. Na fotografiích vyhlíží jako typická německá vědkyně. To málo, co ze svého životopisu prozrazuje, je, že se narodila jako dcera přistěhovalce ze Španělska v městě Oberhausen v Porúří a poté prožila „velmi divokou“ pubertu v Bonnu. Pak vystudovala etnologii a politologii. K oblíbeným autorům, které uvádí, patří na jedné straně Stefan Zweig, Franz Werfel či Robert Walser, ale na druhé straně Charles Bukowski.
Přes určité výtky k intelektuálně-kriminálním rozporům v textu ale musím říci, že o podobně kvalitním počinu v české literatuře „pro mládež“ posledního čtvrtstoletí nevím. Němci jsou na tom v tomto směru evidentně lépe. Tygří mlíko bývá srovnáváno pro svou literární kvalitu a pro velký úspěch u čtenářů i kritiky s prózou Wolfganga Herrndorfa Čik (česky Argo 2012). To je knížka „pro kluky“, tedy více dobrodružná a rebelantská a kritizující společnost, zatímco „holky“ se chtějí do společnosti zařadit a začlenit, ač se jim to v Tygřím mlíku zrovna moc nedaří. Obě knížky mají společné téma emigrantů, kteří přišli do Německa z celého světa. V próze Čik je jednou ze dvou hlavních postav kluk z Ruska, ač etnický Němec. A ze dvou dívčích postav v knížce Čik se jedna jmenuje Tatjana Cosic a druhá má nevlastní sestru v Praze.
Němci evidentně solidní literaturu pro mládež mají, u nás po roce 1989 nevzniklo v tomto žánru v podstatě nic významnějšího. Přitom tradici jsme – ještě před čtvrtstoletím – měli. Neříkám, že Stanislav Rudolf nebo Klára Jarunková jsou nějací géniové, ale solidní řemeslnou práci odvést dokázali. Zdálo se, že kdyby nebyli omezováni totalitou a mohli psát svobodně, mohli by dospět k zajímavějším uměleckým výsledkům. Možná to ale bylo úplně naopak a to, že jim totalita dávala možnost existenčního zajištění a publikování, pro ně znamenalo motivaci a poskytovalo jim prostor k psaní. A navíc ideový rámec. O čemž by mohl svědčit umělecký propad Stanislava Rudolfa po roce 1989 (bylo mu tehdy ovšem už skoro šedesát let).
Každopádně se v České republice za posledních pětadvacet nenašel nikdo, kdo by v žánru literatury pro „dospívající mládež“ napsal tak dobré knížky jako je Čik Wolfganga Herrnforda a Tygří mlíko Stefanie de Velasco. Snad je to i tím, že na „puberťáky“ u nás kulturní instituce – a vlastně vůbec nikdo – nemyslí jako na ty, kdo by mohli jednou vytvořit lepší příští, ale jen jako na ty, kdo ohnou hřbet po vzoru svých rodičů. Němci to mají jinak.
Stefanie de Velasco: Tygří mlíko. Přeložila Jana Zoubková. Albatros – Plus, Praha 2014.