Počteníčko: Spolčení hlupců
Ukázka z románu Johna Kennedyho Toola o odborníkovi na středověkou filosofii z New Orleans, který je pro svérázné vyučovací metody vyhozen z univerzity a nastoupí na místo úředníka v továrně Levyho kalhoty, kde jsou jeho jedinými kolegy přednosta Gonzalez a osmdesátiletá pomocná účetní slečna Trixie.
Levyho kalhoty tvořily dvě budovy sloučené v jedinou makabrózní jednotku. Přední část firmy byla cihlová obchodní budova z devatenáctého století s mansardovou střechou, na níž se boulilo několik rokokových vikýřových oken s popraskanými tabulkami. V této části zaujímala kancelář druhé patro, skladové prostory první a odpadky přízemí. K této budově, o níž pan Gonzalez hovořil jako o „mozkovém centru“, byla přilepena továrna, stodolovitý prototyp leteckého hangáru. Dva komíny, vyrůstající z plechové střechy továrny, se od sebe odkláněly v úhlu, který z nich vytvářel jakousi předimenzovanou televizní anténu typu zaječí slechy, anténu, která nepřijímala z okolního světa žádný nadějeplný elektronický signál, zato občas vysílala hustý dým povýtce odpudivého zabarvení. Vedle úhledných šedých skladišť, lemujících řeku a kanál za železniční tratí, působily Levyho kalhoty jako zhoubný nádor, mlčenlivá a čadící záminka pro asanaci.
Mozkové centrum kypělo aktivitou více než nebývalou. Ignácius přibíjel ke sloupu u svých kartoték širokou lepenkovou ceduli, na níž bylo smělým modrým gotickým písmem vyvedeno:
ODBOR VÝZKUMU A DOPLŇKOVÝCH INFORMACÍ
REFERENT I. J. REILLY
Zanedbal kvůli téhle ceduli dopolední zakládání a déle než hodinu se rozvaloval po podlaze s lepenkou a modrou plakátovou barvou a pečlivě maloval písmenka. Slečna Trixie mu při jednom ze svých občasných bezúčelných výletů z kanceláře na ceduli šlápla, ale jedinou škodou byla nevelká stopa tenisky v jednom rohu lepenky. Ignácius však i tento drobný otisk shledal urážlivým a přemaloval jej divoce stylizovanou heraldickou lilií.
„Hezké, hezké,“ řekl pan Gonzalez, když Ignácius dobušil. „Dodává to kanceláři úplně jinou atmosféru.“
„Co to znamená?“ zeptala se slečna Trixie, která si stoupla těsně pod nápis a nervózně po něm rejdila očima.
„To je prostě oznámení,“ řekl hrdě Ignácius.
„Já ničemu nerozumím,“ řekla slečna Trixie. „Co se to tady děje?“ Obrátila se k Ignáciovi. „Gomezi, co je to za člověka?“
„Ale, slečno Trixie, pana Reillyho přece znáte. Pracuje u nás už týden.“
„Reilly? Já myslela, že se jmenuje Gloria.“
„Vraťte se ke svým cifrám,“ řekl jí pan Gonzalez. „Musíme ten výkaz odeslat do banky ještě před polednem.“
„Nojo, nojo, musíme poslat ten výkaz,“ přitakala slečna Trixie a odšourala se na dámskou toaletu.
„Pane Reilly, nechci na vás naléhat,“ řekl opatrnicky pan Gonzalez, „ale všiml jsem si na vašem stole větší snůšky spisů, které dosud nebyly zařazeny.“
„Ach tak. Ano. Víte, když jsem dneska ráno vytáhl první zásuvku, přivítala mne dost velká krysa, která si zřejmě pochutnávala na složce Abelmanovy konfekce. Považoval jsem za moudřejší počkat, dokud se nenasytí. Nerad bych si uhnal dýmějový mor a musel to klást za vinu Levyho kalhotám.“
„Naprosto správně,“ řekl starostlivě pan Gonzalez a jeho trpasličí dušička se při vyhlídce na pracovní úraz roztetelila.
„Navíc mi opět vysadila záklopka a zabránila mi sklánět se nad nižšími zásuvkami.“
„Tak na tohle bych tady něco měl,“ řekl pan Gonzalez a odešel do malého kancelářského skladu, aby odtud přinesl, jak se Ignácius domníval, nějaký lék. Vrátil se však s jednou z nejmenších kovových stoliček, jakou kdy Ignácius viděl. „Tumáte. Jeden člověk, který u nás také vedl kartotéku, jezdil na tomhle podél spodních zásuvek jako čamrda. Vyzkoušejte si to.“
„Nevěřím, že by se má jedinečná tělesná konstrukce přizpůsobila podobnému vynálezu,“ namítl Ignácius, provrtávaje rezavějící stoličku pochybovačným zrakem. Ignácius měl vždycky špatný smysl pro rovnováhu a od svého obézního dětství trpěl sklony padat, zakopávat a klopýtat. Až do svých pěti let, kdy se konečně naučil chodit téměř přirozeným způsobem, byl samá boule a modřina. „Nicméně se k tomu v zájmu Levyho kalhot odhodlám.“
Ignácius se pomalu spouštěl níž a níž, až svou obrovitou zadnicí dosedl na stoličku a kolena se mu zdvihla bezmála k ramenům. Když se posléze na sedátku uvelebil, vypadal jako lilek vybalancovaný na připínáčku.
„To nepůjde. Je to strašně nepohodlné.“
„Jen to zkuste,“ řekl jaře pan Gonzalez.
Ignácius se odrazil nohama a bázlivě se rozjel podél kartotéční skříně, když tu náhle jedno kolečko uvízlo ve škvíře mezi prkny. Stolička se lehce převážila, překotila se a nešetrně vyklopila Ignácia na podlahu.
„Ach, bože!“ zařval. „Myslím, že jsem si přerazil páteř.“
„Ukažte,“ vykřikl pan Gonzalez zastrašeným tenorem. „Pomůžu vám nahoru.“
„Ne! Člověkem se zlomenou páteří nikdy nesmíte hýbat, jedině na nosítkách. Nechci zásluhou vaší neschopnosti ochrnout.“
„Prosím vás, pane Reilly, pokuste se vstát.“ Pan Gonzalez nešťastně hleděl na hromadu u svých nohou. Sevřelo se mu srdce. „Pomůžu vám. Nemyslím, že byste byl vážně zraněn.“
„Nesahejte na mě,“ zaječel Ignácius. „Hlupče! Odmítám strávit zbytek života v kolečkovém křesle.“
Pan Gonzalez cítil, jak mu dřevění a chladnou nohy.
Žuchnutí Ignáciova pádu vylákalo z dámské toalety slečnu Trixie; obešla kartotéku a zakopla o horu rozpláclého masa.
„Propána,“ řekla chabě. „Gloria umírá, Gomezi?“
„Ne,“ odsekl pan Gonzalez.
„To ráda slyším,“ řekla slečna Trixie a šlápla na jednu z Ignáciových rozhozených rukou.
„Pro pět ran božích!“ zavyl Ignácius a zprudka se posadil. „Rozdrtila jste mi v ruce kosti. Teď už zůstane navždy chromá.“
„Slečna Trixie je lehká jako pírko,“ řekl přednosta kanceláře Ignáciovi. „Nemyslím, že by vám příliš ublížila.“
„Už na vás někdy hamtla, vy idiote? Jak to můžete vědět?“
Ignácius seděl u nohou svých spolupracovníků a prohlížel si dlaň.
„Jímá mě podezření, že dneska mi už tahle ruka k ničemu nebude. Udělám nejlíp, když se okamžitě odebéřu domů a budu si dávat koupele.“
„Ale ty spisy je třeba zařadit. Podívejte, jak jste pozadu.“
„V takovouhle chvíli mluvíte o nezaložených spisech? Hodlám se spojit se svými právními zástupci a zažalovat vás, že jste mě přinutil vsednout na tu nemravnou stoličku.“
„Pomůžeme vám, Glorie.“ Slečna Trixie zaujala cosi jako vzpěračské postavení. Široce oddálila tenisky jednu od druhé, špičkami od sebe, a přidřepla jako tanečnice z Bali.
„Vstaňte,“ utrhl se na ni pan Gonzalez. „Ještě taky upadnete.“
„Ne,“ odpověděla pevně sevřenými, svraštělými rty. „Musím Glorii pomoct. Jděte z druhé strany Gomezi. Chytíme Glorii v podpaží.“
Ignácius trpně pozoroval, jak pan Gonzalez podřepá z druhé strany.
„Nesprávně rozkládáte svou váhu,“ poučil je. „Tato pozice vám neumožňuje páčivý pohyb, jestliže mě chcete zdvihnout. Jímá mě podezření, že takhle přijdeme k úrazu všichni tři. Navrhuji, abyste to zkusili ze stoje. Tak se můžete snadno předklonit a vytáhnout mě na nohy.“
„Nebuďte nervózní, Glorie,“ řekla slečna Trixie, kolébajíc se přitom na bobku. Vzápětí přepadla dopředu na Ignácia a znovu ho tak povalila na záda. Hrana jejího celuloidového stínítka se mu zaťala do krku.
„Hufff,“ vyrazilo odkudsi z hloubi Ignáciova hrdla. „Hrachchch.“
„Glorie,“ zasípěla slečna Trixie. Pohlédla do kulaté tváře přímo před svýma očima. „Gomezi, zavolejte doktora.“
„Slečno Trixie, vstaňte z pana Reillyho,“ zasyčel přednosta kanceláře z místa, kde dřepěl vedle svých podřízených.
„Hrachchch.“
„Co děláte na podlaze, lidi?“ zeptal se ode dveří jakýsi muž. Bodrá tvář pana Gonzaleze ztuhla v masku hrůzy a její nositel zakvákal: „Dobré jitro, pane Levy. Ani nevíte, jak rádi vás vidíme.“
„Zaskočil jsem se podívat, zda mi nepřišla nějaká soukromá korespondence. Hned zas odjíždím na pobřeží. Co tady dělá ta cedule? Ještě si o ni někdo vypíchne oko.“
„To je pan Levy?“ vykřikl z podlahy Ignácius. Přes řadu kartoték na muže neviděl. „Hrachchch. Chci se s ním seznámit.“
Smetl ze sebe slečnu Trixie, která se jak pytel svezla na podlahu, vyhrabal se na nohy a spatřil sportovně oděného muže středních let s rukou na klice, aby mohl prchnout právě tak náhle, jako vstoupil.
„Buďte zdráv,“ řekl lhostejně pan Levy. „Nový úředník, Gonzalezi?“
„Ano pane. To je pan Reilly, pane Levy. Velice schopný mládenec. Mistr svého oboru. Po pravdě řečeno, umožnil nám obejít se bez několika dalších sil.“
„Hrachchch.“
„Ach ano, to je to jméno zde na té ceduli.“ Pan Levy pohlédl úkosem na Ignácia.
„Váš podnik mě neobyčejně zaujal,“ svěřil Ignácius panu Levymu. „Ten nápis, jehož jste si při vstupu ráčil povšimnout, je pouze první z několika inovací, které mám v plánu. Hrachchch. Opravím váš názor na tento podnik, pane. Dejte na má slova.“
„Neříkejte?“ Pan Levy studoval Ignácia s nepokrytou zvědavostí. „Co je s tou poštou, Gonzalezi?“
„Moc toho není. Přišly vám nové úvěrové karty. Transglobal Airlines poslaly certifikát o vašem jmenování čestným pilotem za to, že jste s nimi nalétal jedno sto hodin.“ Pan Gonzalez vytáhl zásuvku svého stolu a podal panu Levymu poštu. „Je v tom také prospekt nějakého hotelu v Miami.“
„Měl byste mi už pomalu začít zajišťovat jarní tréninkové pobyty. Dal jsem vám přece svůj seznam sportovních letovisek, že ano?“
„Ano, pane. Mimochodem, mám tu několik dopisů k podepsání. Musel jsem napsat Abelmanově konfekci. Máme s nimi pořád nějaké potíže.“
„Já vím. Co nám zas ti šejdíři chtějí?“
„Abelman tvrdí, že kalhoty v naší poslední zásilce měly nohavice jen padesát centimetrů dlouhé. Snažím se celou věc nějak srovnat.“
„Ale? Podivné to věci se zde dějí,“ řekl spěšně pan Levy. Kancelář v něm začínala vyvolávat tíseň. Už aby byl pryč. „Ověřte si to u dílenského mistra. U toho, no, však víte, jak se jmenuje. A vůbec, podepište to za mě jako obvykle sám. Musím jít.“ Pan Levy vzal za kliku a otevřel dveře. „A moc ty své ovečky nehoňte, Gonzalezi. Na shledanou, slečno Trixie. Žena se po vás ptala.“
Slečna Trixie seděla na podlaze a zavazovala si tenisku.
„Slečno Trixie,“ zaječel pan Gonzalez. „Pan Levy s vámi mluví.“
„Kdože?“ štěkla slečna Trixie. „Neříkal jste, že je už pod drnem?“
„Doufám, že až nás zase příště navštívíte, uhlídáte nedozírné změny,“ řekl Ignácius. „Hodláme váš podnik oživit do nové slávy.“
„Fajn. Jen se mi tu nepřetrhněte,“ řekl pan Levy a zabouchl dveře.
„Je to báječný muž,“ řekl vroucně pan Gonzalez Ignáciovi. Sledovali oknem, jak pan Levy usedá do svého sporťáku. Motor zaburácel a v několika vteřinách byl pan Levy pryč, nechávaje po sobě usedající oblak modrých výfukových plynů.
„Snad abych šel založit ty spisy,“ řekl Ignácius, když zjistil, že zírá z okna na prázdnou ulici. „Podepište prosím korespondenci, abych mohl průklepy zařadit. Teď už se snad bez obav mohu přiblížit k tomu, co onen hlodavec z Abelmanovy složky zanechal.“
Ignácius kradí sledoval, jak pan Gonzalez úzkostlivě falšuje podpis Gus Levy.
„Pane Reilly,“ řekl pan Gonzalez, když pečlivě zašrouboval své dvoudolarové plnicí pero. „Odcházím do továrny, abych si promluvil s dílenským mistrem. Dohlédněte tady na všechno, prosím.“
Ignácius vytušil, že tím vším má pan Gonzalez na mysli slečnu Trixie, která hlasitě chrápala na podlaze před kartotékou.
„Seguro,“ řekl Ignácius a usmál se. „Trocha španělštiny na počest vašeho ušlechtilého kulturního dědictví.“
Sotvaže přednosta kanceláře prošel dveřmi, natočil Ignácius do vysokého černého psacího stroje pana Gonzaleze list dopisního papíru s hlavičkou Levyho kalhot. Pokud mají Levyho kalhoty dosáhnout úspěchu, musí především rázně zatočit se svými pomlouvači. Levyho kalhoty musí projevit mnohem militantnějšího a autoritativnějšího ducha, chtějí-li přežít v džungli moderního obchodu. A tento dopis k tomu bude prvním krokem. Ignácius začal vyťukávat:
Abelmanova konfekce
Kansas City, Missouri
USA
Vážený mongoloide, pane I. Abelmane,
obdrželi jsme prostřednictvím pošty Vaše nejapné připomínky k našim kalhotám, kteréžto připomínky pouze odhalují Vaše naprosté odtržení od reality. Kdybyste byl chápavější, poznal byste, či dospěl k poznání, že dotyčné kalhoty Vám byly odeslány s naším plným vědomím, že jsou stran délky zcela nevyhovující.
„Proč? Proč?“ breptáte nesouvisle, neschopen přizpůsobit svůj zpozdilý a prohnilý světonázor podnětným obchodním koncepcím.
Kalhoty vám byly zaslány jednak jako test Vaší iniciativy (Chytrá, prozíravá obchodní organizace by měla být schopna učinit z tříčtvrtečních kalhot šlágr mužské módy. Váš reklamní a prodejní program je očividně pochybený), jednak jako test Vaší schopnosti vyrovnat se s měřítky kladenými na distributory našeho prvotřídního zboží. (Naši věrní a spolehliví odběratelé dokáží rozprodat jakékoli kalhoty s Levyho visačkou, bez ohledu na to, jak nehorázný je jejich střih či provedení. Nedostává se vám patrně víry.)
Nepřejeme si být napříště obtěžováni podobně bezpředmětnými stížnostmi. Omezte prosím svou korespondenci na objednávky. Jsme činorodý a dynamický podnik, jehož poslání jsou nemístné drzosti a šikanování pouze na překážku. Budete-li nás, pane, nadále obtěžovat, může se stát, že Vy sám hořce spláčete nad výdělkem.
Váš rozhořčený
Gus Levy, ředitel
Blaženě rozjímaje nad myšlenkou, že svět rozumí jen síle a moci, okopíroval Ignácius perem pana Gonzaleze Levyho podpis, roztrhal dopis přednosty kanceláře Abelmanovi a strčil do korespondence připravené k odeslání svůj. Potom po špičkách obešel nehybnou postavičku slečny Trixie, vrátil se ke svému stolu, sebral hromadu dosud nezařazených spisů a hodil je do odpadkového koše.
Přeložil Jaroslav Kořán