Krásné konce světa?
Zamyšlení nad třemi filmy, jež vyjadřují obavy o směřování světa a paradoxně pojednávají o nepříznivých osudech lidí, kteří potřebují ke svému životu jen minimum a snaží se žít v souladu s tradicemi.
Film Melancholia (2011) kontroverzního dánského režiséra Larse von Triera doprovázel slogan „překrásný film o konci světa“. Zobrazuje poslední dny a minuty zkázy Země před srážkou s planetou Melancholia očima sester Justine a Claire, které žijí v materiálním přepychu. V poslední době mně tento slogan vytanul na mysli v souvislosti s třemi úplně jinými filmy z loňského roku – dokumentem ThuleTuvalu (promítaným v rámci festivalu Jeden svět) a hranými filmy Měsíčník a Leviatan. Podobný slogan by si bez okolků také zasloužily, byť se od Melancholie hodně liší. Jejich hlavním pojítkem je, že se odehrávají na břehu moří či oceánů, jejich důležitými aktéry jsou mořští živočichové a že osudy (mužských a málo vzdělaných) hrdinů v nich tragicky ovlivňují vnější podmínky, jež tito lidé ani přes nepochybně velkou vnitřní sílu nejsou schopni překonat. Symbolické také je, že všechny filmy o konci (určitých) světů natočili muži – Evropané.
Dokument švýcarského režiséra Matthiase von Guntena je emotivní sondou do života dvou vymírajících druhů: Inuitů – lovců tuleňů z grónského městečka Thule – a pohodových lidí z tichomořského ostrovního státu Tuvalu, kteří se živí převážně rybolovem. Obě malé populace žijí v těsné blízkosti oceánů, které jim přinášejí obživu a také pro ně představují hrozbu. Klimatické změny totiž působí tání ledové pokrývky a kratší zimy v Grónsku, zvířata mění své zvyky a stanoviště. Na nízko položených polynéských ostrovech stoupající hladina oceánu ukrajuje pláže, vyvrací palmy a zasoluje zdroje vody. Rostliny chřadnou a ostrovy trpí nedostatkem pitné vody, protože nepřichází období dešťů. Muži starší generace vypráví o tradičních způsobech života, jehož jsou nositeli, zároveň si však jasně uvědomují, že jsou zřejmě již poslední generací, která žije téměř nezávisle na peněžním hospodářství, živí ji příroda, um a znalosti získané orálním předáváním zkušeností.
Hraný film Měsíčník dánského režiséra Sørena Balla nese podobný étos konce světa. Konce světa samostatných rybářů – čestných chlapů, kteří toho moc nenamluví ani moc nepotřebují. Rybář Kesse každý den vyplouvá ve čtyři ráno se svým pomocníkem na moře, ale po rozvodu se při poctivém dodržování kvót pro lov (stále ubývajících) ryb v konkurenci velkých korporací a také nečestných kolegů, kteří si přilepšují černým lovem, již nedokáže uživit. V těžké finanční situaci ohrožující jeho samostatnost nejprve neochotně za příslib navýšení kvót kývne vstupu bioložky na svou loď. Později v ještě zoufalejší situaci se přidá na stranu černého lovu, proti němuž vždycky bojoval.
Kesseho osud symbolizuje ryba nesoucí jméno měsíčník (latinsky Mola mola). Exemplář tohoto pozoruhodného stvoření sám Kesse kdysi vylovil a nyní se na něj chodí dívat do mořského akvária. Tak se také seznámí s mořskou bioložkou Gerd, vzdělanou ženou z „velkého“ světa, která miluje moře stejně jako on a ve svém výzkumu usiluje o prosazování udržitelného rybolovu a záchranu mořských populací. Řetězením okolností se Kesseho podvod odhalí, on přichází o svou důstojnost, vztah s bioložkou, dům i loď a zcela zlomený nastupuje jako zaměstnanec na linku pro zpracování ryb.
Ruský Leviatan, v režii Andreje Zvjaginceva, ukazuje nitky vlivu mocenského systému, který prorůstá až na samou periferii a směřuje k neodvratnému konci domova rodiny automechanika Koliy. Ten vede svůj skromný život na čarokrásném břehu Barentsova moře. Jeho krásná a inteligentní, ale hlavně nešťastná žena pracuje jako dělnice v továrně na zpracování ryb. Muž odmítá odejít z místa, kde žije jeho rodina celé generace a na které si nyní brousí zuby pravoslavná církev s podporou politiků. Střet moci systému s bezmocným jednotlivcem postupuje k nutné životní prohře. Kolia se zoufale snaží bojovat soudní cestou o své místo, s pomocí svého vzdělaného kamaráda – advokáta z Moskvy. Nevtíravě a přece jasně je vidět nejen všudypřítomnost systému utvářeného církví a státem, ale i korporátní kapitál, který mají na své straně. Jedinci Koliovi bude jako Jobovi vzato i to poslední, co mu zbylo – dům, žena, syn, svoboda.
V uvedené trojici filmů nejde vlastně vůbec o konec planety Země jako takové, spíše o dílčí změny, proměny, které by někdo mohl interpretovat i pozitivně. Rybář Kesse si na konci balí svých pár věcí a vypraví se poprvé v životě do Kodaně. Rodiny z Tuvalu nachází nové bydliště na Novém Zélandu, vnučka grónského lovce nebude vyrůstat v Thule a nečeká ji budoucnost po boku muže-lovce, ale již jiný osud. Místo, kde stál Koliův dům, nezmizelo, naopak svým způsobem „rozkvetlo“. Zdobí jej totiž zbrusu nový vyšperkovaný pravoslavný chrám, jejž se světem pojí nová perfektně rovná asfaltka. Život zkrátka JDE dál. Co mizí, jsou vyjeté koleje vybudované předky.
Na druhou stranu, filmy vyvolávají v mnoha divácích dozajista určitou nostalgii. Vynořuje se celá myriáda otázek a potřeby zamyšlení o diverzitě kultur, životních stylů a hodnot. Ty, jak se zdá, mizí pod tíhou doby a svět se stává zas o něco chudší. Není to, co se tváří jako adaptace či přizpůsobení, vlastně zapadnutím do převažujícího spotřebního životního stylu, podvolení se moci – politické či ekonomické? Hrdinům se nabízí morální ústupky, přesídlení do města, charakterizované větší závislostí na penězích, elektronických komunikacích, médiích, školství nebo sociálních službách.
Zdá se mi až paradoxní, že bezradní jsou ti, kteří žijí tradičně nebo podle tradičních zásad a kteří potřebují mnohonásobně méně než průměrný člověk z vyspělé země, protože jsou skromní a respektují přírodní podmínky. Z přírodních zdrojů a svým umem se přitom byli schopni postarat o potřeby své, svých rodin či vesnic. Lépe adaptovaní jsme zřejmě my – lidé vzdělaní, závislí na všech civilizačních výdobytcích, choulostiví a zpovykaní, žijící často bezmyšlenkovitě na úkor přírody. To je vidět zejména v naší malé středoevropské zemi, kde se problémy tajících oceánů zdají být nekonečně daleko. Naši uhlobaroni a politici pragmaticky uvažují o prolamování limitů, abychom se dostali k zásobám „levného“ hnědého uhlí. Není něco zvráceného v tom, když dopady lidské činnosti v podobě klimatických změn a ubývání přírodních zdrojů bezprostředně ohrožují zrovna ty, kteří na tom nenesou podíl?
Měsíčník. Dánsko, 2014, 100 min. Režie Søren Balle.
Leviatan. Rusko, 2014, 140 min. Režie Andrej Zvjagincev.
ThuleTuvalu. Švýcarsko/Tuvalu/Grónsko, 2014, 96 min. Režie Matthias von Gunten.