Zákruty života Anežky Gorlové
Nadšená propagátorka kolektivizace a lepších socialistických zítřků na poli „nové tvorby“ v lidovém umění. Byla Anežka Gorlová vědomou spoluaktérkou ideologického teroru 50. let nebo osobou, jejíž činnost měla pochopitelné kořeny a čistotu přesvědčení? Černobílé vidění tu nestačí, chceme-li poznat příčiny tehdejších dějů.
Mezi pozoruhodné postavy folklorní scény na Slovácku v polovině 20. století patřila Anežka Gorlová (1910–1993) – lidová sběratelka, textařka, vyšívačka a malířka. Autorka písní, které byly vydány v několika zpěvnících a dostaly se i na filmové plátno. Narodila se coby Anežka Janečková roku 1910 a vyrůstala v chudých poměrech v Boršicích u Blatnice. Většina z dvanácti sourozenců jí zemřela v mladém věku, a tak mohla poznat jen nejstarší sestru a tři bratry. Těžkou ránu dívce zasadila také smrt otce, který coby gazda organizující námezdní práci v zemědělství skonal kdesi v Uhrách. Tam Anežka několikrát putovala s dalšími sousedy za přivýdělkem. Práce na velkých statcích byla tvrdá, lidé brzy ráno odcházeli na pole a vraceli se za tmy. Teprve čtyřleté děvčátko tak prožilo řadu týdnů v kolektivu lidí, kteří žili obvykle ve staré stáji. K lepší náladě jim čas od času pomáhala jen písnička nebo vyprávění ve chvílích odpočinku.
I tento fakt pracovních výprav Boršičanů za horizont Bílých Karpat, byl důvodem, proč je výraz boršické lidové kultury ovlivněn prvky slovenského folkloru a působí tak svérázným dojmem. Stačí jen vzpomenout na sedlcké písně s úvodním textem Rež, rež, rež, které se dodnes zpívají při folklorních besedách na Uherskobrodsku. Jejich výrazová úspornost svědčí o kořenech boršické zpěvnosti, kterou svým způsobem rozvíjela i Anežka Gorlová. Jak podotýká místní sběratel František Zákutný, zkušenost dítěte, které muselo čelit nuzným poměrům, předznamenala Anežčin kladný vztah nejen k lidové kultuře, ale také k revolučním změnám, které i na venkově nastaly po roce 1948:
Ona zorganizovala v Boršicích ženskou folklorní skupinu, měla s ní úspěch a přispívala do zpěvníků. Ty její písničky nejsou proto vycucané z prstu, ale odrážejí tehdejší realitu. Třeba tvorba Fanoše Mikuleckého, kde se zpívá o drábech a tureckých nájezdech, je spíš plagiátem, protože on přece nemohl takové události zažít. Anežka skládala o tom, co kolem sebe viděla. To byl odraz reality jejího života v praxi. Ona pod dojmem, že lidem se bude žít v socialismu lépe, byla prostě optimistická. Pak když ale začal nastolenému systému vadit i ten poslední majitel prodejny tabáku, který byl válečný invalida, a když jim znárodnili fabričku, kde s malým ziskem vyráběli dětské hračky a ramínka, tak byla z toho vývoje rozčarovaná.
Nové písně z upřímného přesvědčení
Poválečné budovatelské nadšení se odráželo i v tvorbě a názorech mladé ženy, která na jednu stranu ctila starobylé tradice a na tu druhou vítala hospodářské a politické procesy, které měly reformovat české a slovenské zemědělství podle sovětského vzoru. Mladou Anežku mohla názorově ovlivnit i pracovní praxe v Baťových závodech inspirovaných americkou sériovou produkcí, neboť i tam se uplatňovala řada kolektivistických principů. S touhou změnit svět kolem sebe tak Anežka Gorlová začala ve své tvorbě idealisticky propojovat tradiční formy folkloru s angažovaným obsahem. Týkalo se to především družstevních písní zasazených do prostředí vznikajících JZD. Jejich nápěvy na posluchače sice působily tradičně, ale texty byly dobově podmíněné. Zpívalo se v nich o scelených lánech, žacích strojích nebo o soutěžení v hektarových výnosech.
Uplatnění se těmto písním dostalo i ve filmové tvorbě. Objevily se ve výtvarně barvité, ale obsahově plytké budovatelské komedii Ještě svatba nebyla (1954) natočené režisérem Jaroslavem Machem. Pražští herci v čele s panem Marvanem oblečení do horňáckých krojů autenticitě tohoto díla natáčeného na folklorních slavnostech ve Strážnici a na Horňácku nepřidali. Zcela jinak lze hodnotit snímek vzniklý v době „filmového jara“ 1968. Nejznámější píseň lidové textařky Dobré je, že už není pána můžeme zaslechnout ve filmové adaptaci románu Žert natočené podle námětu Milana Kundery režisérem Jaromilem Jirešem. Hlavní hrdina, herecky ztvárněný Josefem Somrem, ji zaslechne při pobytu v rodném městě, kam po letech zavítá, aby zúčtoval s minulostí. Její součástí jsou též angažované písně, které utvářely kolorit jásavých a zároveň krvavých let stalinismu. Píseň Anežky Gorlové v tomto filmu zaznívá ve Slovácké búdě v Uherském Hradišti a zároveň též podkresluje filmové sekvence z etapy vyděděncovy dřiny u pomocných technických praporů. Na pozadí záběrů z kamenolomu tak slyšíme text účtující s minulými „vykořisťovateli“, který ovšem vytváří obrazový kontrapunkt k reálně viděnému nevolnictví tehdejší poúnorové diktatury.
Tradice i podnikavost
Anežka Gorlová dlouhá léta žila ve vesnici ležící v podhůří Bílých Karpat na rozhraní národopisných oblastí Horňácka a dolňáckého Uherskobrodska, v regionu folklorně pestrém a inspirativním. Mezi jedince, kteří místní kulturu ctili, patřil i malíř Josef Hodek, který v Boršicích několik let působil coby učitel. Snad i on mladou ženu svým národopisným odkazem, ztvárněným v malovaném zpěvníku z kraje pod Velkou Javořinou, ovlivnil. Největší vliv na Anežku Gorlovou a její vztah k lidové kultuře však měla její matka, která dívku naučila zpěvu desítek písní.
Důležití pro mladou ženu byli i bratři, které osud po 1. světové válce zavál za Atlantik. Josef Janečka díky zlepšovacím návrhům v automobilce Buick získal ve Spojených státech nemalé jmění. Většinu z něj však ztratil kvůli pádu bank během hospodářské krize. I přesto mohl z části těchto peněz po svém návratu do rodného kraje realizovat některé investice. Faktem je, že vnímavou Anežku svým podnikavým uvažováním dlouhodobě ovlivňoval. Jejich spolupráce vyvrcholila v době, kdy si v Boršicích založili – ač poměrně záhy znárodněnou – dílnu lidové tvorby. Většina malovaných dřevěných artefaktů, které zde po druhé světové válce několik let vyráběli, putovala na export krajanům do USA.
Dobové vznícení se vytratilo, zůstala vzpomínka na člověka
I když Anežka Gorlová nově nastolenému režimu věřila, její osud i pohled do minulosti poznamenalo několik nelehkých životních okamžiků. Přestože svůj rodný kraj milovala, nakonec se po rozchodu s manželem odstěhovala jinam. Druhou polovinu života neprožila na jihovýchodní Moravě, ale ve středních Čechách. Přes specifickou tvorbu družstevních písní, které lze považovat za svérázný odraz tehdejší doby, Anežka Gorlová za sebou zanechala veskrze pozitivní dílo. Na setkání s ní v dobrém vzpomíná i etnografka Olga Hrabalová, která v Boršicích u Blatnice na začátku 50. let sbírala podklady k vědecké práci. Pro Olgu Hrabalovou bylo setkání s Anežkou během dokumentační práce podstatné. Také díky ní vznikl cenný etnografický text reflektující lidovou kulturu v podkarpatských Boršicích na sklonku éry tradičního rolnického zemědělství. I na základě něj Boršičané 21. srpna 2010 zrekonstruovali lidovou svatbu způsobem inscenace v interiérech a exteriérech obce.
Osud této pozapomenuté sběratelky a textařky z Boršic u Blatnice se v odrazu těchto novodobých událostí jeví jako zajímavý a v něčem i dobově typický. Vypovídá totiž o víře, iluzích i zklamaných nadějích let, ve kterých někteří trpěli a jiní věřili v lepší příští. Pro etnografku Olgu Hrabalovou to byla doba začátku vlastní vědecké činnosti.
Na doporučení profesora Václavíka jsem se v roce 1952 obrátila na Anežku Gorlovou, aby mne informovala o zpěvácích, u kterých bych mohla zapisovat místní písně. Anežka mi vyšla ochotně vstříc a seznámila mne mimo jiné s Kateřinou Jestřabíkovou. Od ní jsem zapsala přes 150 písní. Sama Anežka mi jich rovněž zazpívala několik desítek. Obě tyto ženy se staly v Boršicích mými průvodkyněmi. Písně jsem zapisovala i u Anežčiných bratrů. Josefovi, který byl mužem velmi inteligentním a rozvážným, se říkalo Američan. Anežka Gorlová byla v 50. letech důležitou osobností nejen v Boršicích. Soubor Hradišťan získal státní cenu především díky jejím písním. Sami Boršičané Anežku přijímali různě, ale s otevřeným odporem jsem se nesetkala. Ona nebyla jediná, která přišla s politicky zaměřenou písňovou tvorbou. Vedle ní skládala i klasičtější písně a povídky milostné nebo rodinné. Zatímco na Slovensku měly nové písně často formu sovětských častušek, Anežka vycházela z domácí kultury. Etnografové museli této tvorbě věnovat pozornost, byla součástí tehdejší vesnické reality. Očekávali jsme jen, co z ní zůstane v tradici. Zda se uchytí podobně jako písně Fanoše Mikuleckého. Ukázalo se však, že šlo jen o módní vlnu, která i přes politickou podporu měla krátké trvání. V 60. letech už tyto písně z repertoáru souborů zmizely. Lidé je obecně nepřijali.
Anežka Gorlová byla prostá venkovská žena s kladným vztahem k novému ekonomicko-politickému zřízení. Měla literární a výtvarný talent, který jí pomohl vyjádřit to, co cítila a pokládala za správné a potřebné. Nešlo jí o kariéru. Hlavním znakem její tvorby byla upřímnost. Proto jsem si jí jako člověka vážila tím spíše, že jsem během své práce v Boršicích měla možnost poznat všechny její problémy, pohnutky a naděje. Té ženy si dodnes vážím ne jako skladatelky družstevních písní, ale jako nositelky lidové tradice, kterou se snažila chránit, udržovat a rozvíjet.
Rozhlasový pořad o Anežce Gorlové si můžete poslechnout prostřednictvím webové stránky Českého rozhlasu: zde.