Počteníčko: Křesťan Ramidji

Misijní škola Carla Strehlowa v severní Austrálii. Foto archiv University of Western Sydney

 Český cestovatel Josef Ladislav Erben (1888−1958) navštívil nejsevernější část Austrálie v dobách, kdy byl tento nehostinný kraj osídlen téměř výhradně domorodci, jejichž kontakty s evropskou civilizací měly dost kuriózní povahu.

Již od příchodu Evropanů do Austrálie datují se pokusy obrátit domorodce na křesťanskou víru, výsledky jsou však stále pochybné. Například roku 1882 vydal se páter C. Strehlow se dvěma misionáři z řad lutheránů do povodí Daly River a vybudoval na pravém jejím břehu při ústí Rapid Creeku německou misii svatého Josefa. Zamýšleli učit domorodce zemědělství a řemeslům, ale výsledků se nedočkali. Mladí domorodci jsou v průměru obdařeni až obdivuhodnými schopnostmi a chápavostí, jejich zájem o učení však v období pohlavního dospívání mizí a učitelé pak s lítostí shledávali, že jejich mnoholetá námaha byla marná a žáci se vraceli zpět k životu v buši. I míšenky, odchované v misiích, které se provdaly za bělochy, pojednou opouštěly nové domy a dávaly přednost společnosti v domorodých táborech.

Za pobytu v této části Austrálie jsem se seznámil s mladým domorodcem, jehož jméno bylo Ramidji. Byl krásnou ukázkou Austrálců, kteří absolvovali nedlouhý pobyt v misijní stanici. Jeho touze získat věci, jimiž jsem domorodcům platil za nejrozmanitější služby (dýmky, svitky tabáku, nože, tkaniny a sladkosti), vděčil jsem za to, že se neustále zdržoval v mé blízkosti. Prozpěvováním krátkých úryvků z nábožných písní snažil se stále dokazovati, že není ledajakým polocivilizovaným divochem. V přítomnosti Evropanů rád se chlubíval tím, čemu se v mládí na misii naučil. Na uštěpačné poznámky a výsměch posluchačů odpovídal pravidelně smutným povzdechem a často se pak pouštěl do počítání svých tabákových svitků. S tíží však počítal do dvaatřiceti, vyšší počet byl pro něho již big mop, velký zástup. Někdy, když hromada svitků zdála se mu být obzvláště veliká, odhadl počet na šedesát čtyři a jindy až na milión. Proto od zde usedlých bělochů dostal přezdívku „Milión“.

Jednou mě napadlo zeptat se Ramidjiho, proč opustil misii a své bílé učitele křesťanství. Na chvíli se zamyslel a pak sotva slyšitelným hlasem odpověděl „All time Jesus Christus… no sugar, no tobacco – Pořád mluvili o Ježíši Kristu, ale nedali nám žádný cukr, žádný tabák.“ Z toho lze soudit, že své žáky snažili se misionáři nasytit výhradně slovem božím. Domorodci se vskutku po nějaký čas obvykle učí modlit a zpívat, ale jakmile zjistí, že odměna za vynaloženou práci není podle jejich představ dostatečná, misie opouštějí. Jsou přesvědčeni, že modlitbami prokazovali učitelům služby, které však nebyly odpovídajícím způsobem zaplaceny.

 

Z knihy J. L. Erben: Půl století světoběžcem. Ed. Stanislav Novotný. Panorama, Praha 1986, s. 81−82.