Skleróza
Fejeton o paměti.
„To snad není možný, ty už máš takovou sklerózu,“ řekla mi manželka, když jsem ji přijel do stanice Jinonice vyzvednout v patnáct třicet a ona tam chudinka už od tří čekala… Zastyděl jsem se. Náš pan profesor Rauch, skvělý klavírista, skvělý pedagog a vůbec výborný člověk jednou ráno vstal, nasnídal se a odjel do Rudolfina, kde tehdy sídlila AMU. Fiátka zaparkoval u vchodu na nábřeží a spěchal za svými žáky. Celý den učil, večer vyběhl z Rudolfina, jen tak tak doběhl tramvaj a odjel domů. Ráno vstal, nasnídal se a vyšel ven, marně se rozhlížel, fiátek nikde. Zavolal policii a oznámil krádež, doběhl tramvaj a opět honem za žáky. Celý den učil, večer vyšel z Rudolfina, nastoupil do fiátku a jel domů. Cestou ho zastavila policie a sdělila mu, že je podezřelý z krádeže auta, neboť jede ve vozidle, které jim bylo nahlášeno jako odcizené. „Ukažte nám doklady od vozidla,“ požádali stateční policisté. Pan profesor si je nechal ve škole, protože co s nimi, když mu auto stejně ukradli. Byl tedy vyzván, aby auto opustil, a hlídkovým autem byl převezen na policii k výslechu a auto bylo zamčeno a zapečetěno. Pana profesora naštěstí doma postrádali, a tak zavolali na policii. Tam si ho také rodina vyzvedla. Auto pak hledali ještě dva dny, protože pan profesor i zatýkající policisté zapomněli, kde přesně ho nechali.
„Ježišmarjá, Jaroušku, promiň, já si to blbě napsala, a přijela jsem o půl hodiny dřív!“ vyhrkla má hodná žena.
Skleróza. Vlastně nevím. Třeba to ani nebyl pan profesor Rauch.